Kontakt s nevidomým a základní průvodcovské techniky

Radek Schindler

Lidé těžce zrakově postižení, ať už jsou zcela nevidomí, nebo slabozrací, žijí ve světě, který je utvářen lidmi vidícími a pro vidící. Mnoho věcí lze zvládnout bez 100% zrakové kontroly, avšak jsou situace nebo nová či atypická prostředí, v nichž lidé se zrakovým postižením uvítají a ocení pomoc druhé osoby. Návštěva zdravotnického zařízení je právě jednou z takových situací. Pro zjednodušení budeme v dalším textu užívat termín „nevidomý“.

První kontakt, oslovení a pozdrav

Při setkání s nevidomým je vhodné promluvit jako první. Běžným způsobem pozdravte a můžete zároveň svá slova doprovodit lehkým dotykem na předloktí dotyčného, aby bylo zřejmé, že mluvíte k němu. Je dobré v pozdravu oslovit dotyčného jménem (pokud jej znáte) a pak se představit sám/sama. (Neočekávejte, že Vás nevidomý bezpečně pozná podle hlasu.) Vše může probíhat zcela přirozeně, včetně podání ruky. Dotyku musí ale vždycky předcházet oslovení.
Podobně probíhá i rozloučení. Ukončení setkání a svůj odchod dejte jednoznačně verbálně na srozuměnou. Chybou by bylo mizení „po anglicku“ i tiché setrvání v místnosti, zkrátka vše, co by mohlo v nevidomém vyvolat nejistotu.
Zásadně komunikujte vždy přímo s nevidomým pacientem, nikdy ne zprostředkovaně přes jeho průvodce (což platí i pro předávání zdravotnické dokumentace, receptů, zpráv apod.).
Pro nevidomého může být obtížná už samotná situace v čekárně (rozpoznat, kdy na něho přijde řada, do kterých dveří má jít, kde vlastně nějaké dveře jsou, na koho se má obracet, který ze spleti hlasů patří příslušné zdravotní sestře apod.). Vaše pomoc a projevená iniciativa bude v ten moment určitě vítaná.

Rozhovor

Při komunikaci s nevidomým stůjte ideálně čelem k němu, jak je obvyklé. Z hlasu lze mnohdy poznat, když se při řeči otáčíte jinam. Rovněž je v hlase rozpoznatelný úsměv, nervozita, soustředěnost, nezájem apod. Lidé obecně spíše dbají na mimiku tváře než na svůj hlas. Pokud mluvíte s člověkem slabozrakým, je dobré, když na Vaši tvář dopadá přímé světlo. Lépe Vás tak vidí a není přímým světlem oslněn.
V samotném rozhovoru se nemusíte úzkostlivě vyhýbat výrazům souvisejícím s viděním, jako „číst“, „podívejte se“, „uvidíme se“ apod. Taková slova pro nevidomého nabývají odlišné významy, ale běžně se používají. Jinak je to se slovem „slepec“, zde bychom doporučili používat spíše slovo „nevidomý“.
Nespoléhejte na gesta a mimiku a při popisu se vyjadřujte co nejpřesněji. Obvyklé „tam“ nebo „támhleten“ nevidomému nenapoví skoro nic.
Někteří lidé při rozhovoru s nevidomým začnou automaticky mluvit víc nahlas a zřetelněji v jednoduchých větách – působí to až komicky a nepřirozeně. Právě přirozenost je důležitou charakteristikou dobře zvládnuté komunikace s nevidomým.
V ordinaci je důležité provázet slovním komentářem všechny situace, které by jinak mohly být příčinou nejistoty či zmatení, např.: „Poslouchám Vás, teď prosím vydržte, dívám se do počítače, čtu Vaši kartu…“, komentovat zamýšlené úkony a předejít leknutí z nenadálého dotyku: „Teď prohmatám Váš kotník, připravuju si injekční stříkačku, nelekněte se, bude to trochu bolet…“ apod.

Chůze s nevidomým

Když jsme zvládli pozdrav a rozhovor, můžeme přejít k chůzi. Nevidomý člověk může být zvyklý pohybovat se sám s využitím dlouhé bílé hole nebo s pomocí vodicího psa, avšak ocitne-li se v neznámém prostředí, zpravidla velice ocení nabídnutou pomoc vidícího průvodce. Hlavní zásadou je, že průvodce kráčí vždy před nevidomým. Nikdy nevidomého netahejte za rukáv nebo netlačte před sebou. To jsou hrubé prohřešky nejen proti společenskému chování, ale též proti bezpečnosti chůze. Nejbezpečnější a zároveň nejpřirozenější je takový způsob chůze, kdy nabídnete svou paži (podobně jako v tanečních) a nevidomý se jednou rukou chytí nad Vaším loktem a jde přibližně jeden krok za Vámi. Zpravidla na té straně, která mu lépe vyhovuje nebo která je z hlediska chůze bezpečnější. Takový způsob chůze umožňuje nevidomému včas reagovat na změny směru nebo nenadálé překážky (a to i v případě, že na ně zapomenete slovně upozornit). Rychlost chůze je dána množstvím překážek v prostředí a pohybovými schopnostmi pomalejšího z dvojice.

Zúžený prostor, procházení dveřmi, chůze po schodech, sedání ke stolu

Kromě přímé volné chůze, která sama o sobě není nikterak obtížná, dostává se průvodce s nevidomým i do situací náročnějších. Za všech okolností platí zlaté pravidlo, že průvodce jde vždy o krok vpředu.
Při zúženém prostoru průvodce pohybem své paže za záda a případně též slovně naznačí nevidomému, aby se zařadil za něho (do zákrytu). V nejužších místech mohou oba jít bokem.
Procházení dveřmi lze zvládnout několika způsoby. Vždy je výhodnější, aby nevidomý byl na straně závěsů (pantů) dveří. Průvodce svou volnou rukou otvírá dveře, pak uchopí kliku tou rukou, za kterou se jej drží nevidomý, a ten již snadno sám najde kliku a dveře za sebou zavře. Dvojice tak projde dveřmi plynule a bez zbytečného otáčení a vracení se.
Ke schodům (obrubníkům a jiným terénním zlomům) přicházejte zásadně kolmo. Na začátek schodů upozorněte nevidomého slovně a rovněž oznamte, jestli vedou nahoru, nebo dolů. Před prvním schodem zpomalte nebo úplně zastavte, abyste zdůraznili začátek schodiště. Počet schodů není vhodné hlásit, nevidomý vnímá schody podle pohybu paže průvodce, který jde před ním. Na poslední stupeň rovněž upozorněte a opět zpomalte. Je výhodnější, pokud nevidomý jde na straně zábradlí, ačkoli jej nemusí použít.
Usedání začíná tím, že průvodce vyhledá volné místo a stručně sdělí, o jaký typ sedačky jde (židle, křeslo, lavice). V případě židlí u stolu přijde dvojice k židli zezadu a průvodce položí svou ruku na opěradlo. Nevidomý sjede svou rukou po průvodcově předloktí, nalezne opěradlo a sám si rukou prozkoumá sedadlo, příp. najde hranu stolu, a posadí se (průvodce nevidomému židli od stolu neodsouvá). Pokud musíte přijít k židli či lavici čelně, pak stačí zastavit cca 1 krok před ní a oznámit např.: „Před vámi je volná židle“. Nevidomý si přesnou polohu najde sám a sedne si. Průvodce se snaží usednout poblíž a zůstává s nevidomým ve slovním kontaktu.

Role průvodce

Při chůzi s nevidomým se stáváte jeho vidícím průvodcem, ale neznamená to, že za něho rozhodujete a jednáte. Nevidomý neznamená nesvéprávný. Vidící lidé jsou zvyklí začínat veškerou komunikaci očním kontaktem, a jestliže najednou takový kontakt chybí, cítí se trochu zmateni.
Průvodce může velmi přispět k orientaci nevidomého tím, že mu popíše prostředí, kde se právě nacházejí (krajinu, ulici, místnost apod.). Podat stručný a zároveň výstižný popis vyžaduje jistou dávku cviku a možná i talentu.
Nebojte se upozornit taktně nevidomého na drobné „nehody“, o kterých neví. Vidíte třeba, že Váš pacient má skvrnu na svetru. Tady není na místě mlčet, naopak, sdělte mu to taktním způsobem a ideálně též pomozte s odstraněním skvrny.

Nevidomý na lůžkovém oddělení

Situace na nemocničním pokoji je pro většinu lidí nová a stresující. Pro nevidomého o to více. Doporučené řešení spočívá především ve slovní komunikaci – vše podstatné popisovat a na úkonech se spolu s nevidomým pacientem domlouvat. Fyzickému dotyku nebo nějakému zákroku či vyšetření by vždy mělo předcházet slovní upozornění. Mnohé činnosti nevidomý zvládne sám i bez přímé pomoci druhé osoby. Je oboustranně snazší (a společensky mnohem přijatelnější) věcně sdělit: „Posaďte se, prosím, na kraj své postele čelem ke dveřím“, než se fyzicky snažit člověka do kýžené polohy dostat. Nezapomínejme, že i nevidomí lidé jsou velmi různí svou povahou, fyzickou kondicí, duševními schopnostmi, zkušenostmi apod. a přirozeně se tedy mezi sebou individuálně liší i mírou soběstačnosti, schopnosti orientace a samostatného pohybu. Proto se s nevidomým vždy předem domluvte, např. jak se po oddělení bude pohybovat, zda mu stačí jednou či dvakrát s vámi projít cestu z pokoje na toaletu a nazpět, nebo zda váš doprovod potřebuje pokaždé.

Velmi důležité je dbát na to, aby nevznikaly situace, kdy nevidomý neví, kdo a za jakým účelem právě do pokoje vešel. Postačí prosté: „Dobrý den, paní Šmídová, já jsem Kamila Procházková, sestra z tohoto oddělení, a přinesla jsem Vám léky.“

Další tipy a doporučení

• V kontaktu s nevidomým se chovejte přirozeně, nic by nemělo být křečovité a násilné.
• Výše popsané techniky se mohou lišit podle individuálních potřeb, možností a zvyků nevidomého.
• Dbejte na přijatelné akustické prostředí, odstraňte zdroje zbytečného hluku a šumu.
• Pomáhejte odstraňovat nebezpečné překážky a bariéry pro nevidomé (povytažené šuplíky, pootevřené vitríny, neobvykle umístěné stojany, stolky či vozíky, venku pak třeba neohrazené výkopy, větve nebo vyčnívající trámy lešení v úrovni hlavy aj.).
• Vyvarujte se projevů přehnaného soucitu k nevidomým a aktivně pomáhejte, kde je třeba.

***

Autor je tyfloped, instruktor výuky prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých, který řadu let pracoval jako hlavní metodik obecně prospěšné organizace Tyfloservis.

© Radek Schindler, 2016
© Rozhledna, 2016