(nar. 1967)
Kdybych měl parafrázovat Jiřího Voskovce, řekl bych jako on, že jsem se narodil dávno, i když mi to zas tak dávno nepřipadá.
Narodil jsem se 1. 2. 1967 v Brandýse nad Labem jako sedmiměsíční nedonošenec. Kvůli nízké porodní hmotnosti 1,65 kg mě dali do inkubátoru a převezli do Mladé Boleslavi. Došlo k odchlípnutí sítnice a v jejím důsledku k degeneraci rohovky a duhovky, prostě klasika šedesátých let. Nejhorší na tom bylo, že rodičům nikdo nesdělil diagnózu, takže to, že nevidím, zjistili až poté, co jsem neopětoval vizuální projevy. Prý jsem začal chodit poměrně brzy a držel jsem se postýlky, kterou jsem obcházel.
Oba rodiče pocházeli z menších vísek poblíž Brandýsa a byli z daného stavu značně rozčarováni. Mamka začala mít deprese, prý mlátila hlavou o zeď, následovaly stížnosti u doktorů, babička psala na ministerstvo zdravotnictví, žádná odezva se nekonala. Děda prý prohlásil, že se zastřelí, pokud nezačnu vidět, ale naštěstí se měl dost rád, takže vše dobře dopadlo.
ZŠ jsem absolvoval v Praze na Hradčanech a v tehdejším Pionýru jsem projevoval sklony k technice, bavil mě slaboproud. Do Pionýra tehdy přišli dva mladí muži, oba Jirkové – Mojžíšek a Kadlec –, kteří této organizaci dali i v komunistických dobách relativně jasný a srozumitelný profil, a podařilo se jim, že mě i spoustu dalších nádherně nadchli právě třeba pro techniku a rukodělné práce. Když se rozhodovalo, kam dál, na Konzervatoř Jana Deyla se mi moc nechtělo. Hudbě jsem se sice věnoval, ale tehdy se mi dost hnusila představa, že budu učitelem hudby, budu chodit s taškou, ve které budou nic neříkající úřední dokumenty, a já budu vážný a ještě ke všemu s bílou holí, no prostě vidina nic moc. Z téhle pubertální představy samozřejmě po letech sešlo, já jsem se profiloval, už od základky jsem miloval Osvobozené divadlo a jeho protagonisty – Ježka, Voskovce a Wericha. Později přibyl další velký vzor, divadlo Semafor s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem, pak to byli Werich s Horníčkem a mohl bych z hudebního i hereckého nebe těch lidí jmenovat spoustu.
Na konzervatoři došlo taky na první milenecké vztahy a já jsem zjistil, že bych s žádnou nevidomou holkou, které tam tehdy byly, nemohl chodit. Přišlo mi, že se všechny motají jako nudle v bandě a že žádná neumí uvařit ani čaj, natož otevřít třeba konzervu s rybičkami. Tehdy k nám do prváku nastoupila starší, osmnáctiletá Zuzka Formánková, do které jsme se okamžitě se spolužákem Mariánem Mikulou zamilovali. Ten viděl poměrně dobře a svůj projev naštvanosti dával najevo tím, že po mně střílel gumičkami. Zuzka byla těžce slabozraká, ale opětované pohledy Mariána a její byly rychlejší a jasnější než komunikace se mnou, takže jsem se stáhl – a bylo po vztahu.
Asi po dvou letech jsem po obědě delší dobu čekal před vychovatelnou, potřeboval jsem vyplnit nějakou složenku, ale obstarožní dámy vychovatelky měly zřejmě co řešit a koho pomlouvat, tak jsem vyplnění složenky ponechal náhodě. Před přepážkou byla dlouhá fronta, a když jsem se ptal, kdo je poslední, oslovil mě nádherný dívčí hlas, který nabídl i vyplnění složenky. Pak jsme šli spolu na čaj a já jsem zjistil, že nemám v kapse ani korunu. Denisa mi dala své telefonní číslo a já jsem se ještě před absolutoriem konzervatoře stal častým návštěvníkem u nich doma. Naše poslední setkání bylo opravdu povedené. Vstoupil jsem, jako vždy, do malého ateliéru, kde byl před vchodem cítit plyn. Usedl jsem k pianu a hrál Ježka. Popíjeli jsme absint a já jsem na klavíru improvizoval vše možné. Odcházel jsem pozdě večer a na Deyláku jsem dostal sankci za pozdní příchod. Při následném telefonátu jsem už Denisu neměl nazývat pusinkou, prý chodí s jiným a brzy se bude vdávat. Právě tohle mi lakonicky sdělila.
Když se vrátím k pocitům krásna, rád bych zmínil situaci, kdy jsem se v maturitním ročníku zamiloval do nic netušící prvačky, trumpetistky. Z tohoto minirománku mi zbyl nádherný zážitek: když jsem tehdy vystoupal značně vrzající schody na dívčí internát a v pokoji našel tvrdě spící Andreu s rukama za hlavou… Právě to, jak spala a jak na první pohmat vypadala doslova miminkovsky, ve mně zanechalo opravdový pocit krásy. Políbil jsem ji na tvář a odešel.
Po absolutoriu konzervatoře jsem nějakou dobu bydlel s babičkou v Martinově, malé vísce u Brandýsa nad Labem. Tekla zde pouze studená voda, topilo se v kamnech, později přibyly akumulačky. V minus čtrnácti opravdu nic moc. Přes jednu vzdálenou tetu jsem však sehnal garsonku v Brandýse, a tak jsem domek v Martinově přenechal bráchovi.
S Aničkou jsem se seznámil po poměrně dlouhé odmlce od jakéhokoliv vztahu. Na radioamatérské vysílačce se jakási mladá dívka dožadovala spojení se svou kamarádkou do Smečna, což se dlouhodobě nedařilo. Ozval jsem se já, slovo dalo slovo, a zjistil jsem, že Anička studuje speciální pedagogiku v Brně. Dohodli jsme se na společném setkání radioamatérů v Holicích. Tam jsme si laxně podali ruku, vyměnili kontakty a já jsem po onom setkání koupil takzvaný AMR, automatický městský radiotelefon, který měli pouze pracovníci bývalého Telecomu. Jeho cena, prodej samozřejmě nelegální, byla tehdy 20 000 korun a kouzlo spočívalo v tom, že jsem si mohl zhruba po pětiminutových úsecích volat kdykoliv a kamkoliv úplně zadarmo. Následovaly dlouhé, více než dvouhodinové telefonáty do brněnských telefonních budek.
Po čase jsme se domluvili, že se ukážu rodičům Aničky v Kladně, ona už samozřejmě delší dobu jezdila za mnou do Brandýsa. Určité rozpaky v rodině byly znát – babička, stará vídeňská škola, mě přivítala s noblesou, ale v podtextu jsem cítil, že by se mě ráda brzy zbavila. Já jsem však zůstal celý víkend. První dvě noci jsme spali odděleně, ale v neděli jsme se zachumlali pod jednu deku, z čehož se babička, která bydlela nahoře, mohla zbláznit. Anička to tenkrát dost odnesla, babička naplno projevila své emoce a obavy ze vznikajícího vztahu a chtěla vše rezolutně, pod hlavičkou vládce rodiny, zakázat.
Odjeli jsme spolu do Prahy a tam pokračovali každý svou cestou, já do Brandýsa a Anička do Brna. Náš vztah se ještě více prohloubil, její mamka proti tomu nic neměla, obávala se jen, aby zrakový handicap nebyl genetický. Babička mi po čase začala víc důvěřovat; na rozdíl od švagra jsem ji oslovoval babičko Vy, zatímco on, paní Šolcová.
Pamatuji se, jak jsem celou rodinu při Aniččiných devatenáctých narozeninách doslova šokoval. Anička ode mě dostala zlatý přívěsek s řetízkem a musela jej skoro tři minuty vybalovat z mnoha papírů a krabičky od Augmentinu. Babička mě začala uznávat, zajímalo ji, kolik beru, a když jsem měl plat v součtu s invalidním důchodem daleko vyšší než švagr, nebylo co řešit.
Život šel dál, vyměnili jsme garsonku za 3+1 tamtéž a po dvou letech, už po svatbě, 3+1 v Brandýse za 3+kk v Praze na Černém Mostě. Vše to byla samozřejmě dlouhá anabáze, doplatky za výměny bytů nevyjímaje.
Před narozením prvního dítěte jsem tak trochu vlastní vinou přišel o práci. V brandýské hudebce jsem učil už dlouho, se zástupkyní nebyla dohoda a vstřícnost ohledně psaní třídnic také dvakrát nefungovala. Já jsem se tedy nechal nalákat na marketing do finanční skupiny OVB. Tehdy jsem o soukromém podnikání a o tom, jak se veřejnost dívá na nevidomé po pracovní stránce, nic nevěděl, neměl jsem s tím vůbec zkušenosti.
Žili jsme opravdu z minima a já jsem hledal sebemenší příležitost k pracovnímu uplatnění. Jako stěžejní projekt mi v té době připadal vhodný telemarketing; hudebky v Praze i okolí byly beznadějně obsazeny a leckde byla i pošramocena vstřícnost ke zrakově postiženým kvůli ne zrovna nejlepšímu profilu některých absolventů Deylovy konzervatoře. Nabídky na telemarketing byly opravdu všelijaké, našlo se i mnoho podvodníků a nečestných lidí. Prošel jsem prodejem vína, pojištění – v této oblasti jsem se později zúčastňoval i osobních schůzek s klienty, abych si udělal názor na to, jak tito lidé na nevidomého reagují.
Dlouhou dobu jsem pracoval pro pojišťovnu Amcico AIG Life, kde jsem s neutuchajícím Petrem Volšičkou zkoušel a zkoumal, jaká databáze bude vyhovovat pro Jaws, jak nejlépe řadit kontakty a jak oslovovat klienty. Mezitím jsem absolvoval pracovní pohovory do různých firem po Praze. Anička se mnou chodit nemohla, vydatně mi však pomáhala hledáním cest od zastávek, a na základě jejího popisu jsem vždy došel na místo určení.
Na pohovorech jsem v mnoha případech postoupil do prvního kola výběrového řízení, ale dál cesta nevedla. Proč asi?
Na sklonku léta 2005 mě jistá personalistka pozvala na hromadný pohovor, kterému jsem nevěnoval pozornost. Po týdnu jsem se ozval s tím, že bych si s ní rád pohovořil osobně a vysvětlil jsem důvody, které mě vedly k tomu, že jsem hromadný pohovor odmítl – nevěděl jsem, zdali bych ve větší skupině obstál a jak by bylo nahlíženo na můj handicap.
Milá personalistka mě tehdy bez jakýchkoliv dalších oficialit přijala a první plat byl 18 300 čistého. Něčemu takovému jsem nechtěl věřit. Call-centrum se začalo rozrůstat, 300 lidí na sále, čtyři puštěná rádia a na každém jiné disco, taková hladina hluku už byla neúnosná. Dal jsem tedy výpověď a přešel do vznikajícího Call-centra D+S, kde začal šéfovat mně přívětivý Dan Bernát.
Porod Ondry také nebyl jednoduchý. Anička měla dvacet šest hodin kontrakce, závěr porodu jsem si nahrával na minidisk a fandil jsem z celého srdce. U Apolináře byla tehdy skupina mediků, takže spolupráce byla výborná, Aničce jsem pomáhal, jak jen to šlo. Porodu Vrátíka jsem se však nezúčastnil, naši totiž zrovna – jak už tomu na vesnici bývá – rodili kozu, a ta byla přednější. Všichni známí odjeli na Velikonoce kamsi pryč.
Po neprospané noci jsme s Ondráškem jeli nejdříve k našim, poté k Apolináři. Když jsme odjížděli z porodnice, oslovila mě dáma s pánem, ukázalo se, že jde o doktory. Prý je doslova uchvátilo, jak mě ten malý kluk vede – Ondrovi bylo dva a čtvrt roku – a říká mi, kdy budou eskalátory a kdy jsme na zastávce autobusu.
Na Černém Mostě jsme pobyli devět let a po útrpném soužití se sousedy, kteří pouštěli disco a pořádali časté mejdany, jsme znovu začali hledat nějakou nemovitost. Rozhodovalo se mezi Brandýsem, Starou Boleslaví a Kladnem, eventuálně nějakou okrajovou čtvrtí v Praze. Zde ale byly nemovitosti finančně neúnosné. Nakonec zvítězila Stará Boleslav. Děti mají kousek zahrádky, houpačku, pískoviště a nedaleko lesopark Houštku, kam chodíme na procházky.
Co dodat? Vše je zatím jako ona pověstná pohádka s dobrým koncem. Čekáme třetí přírůstek a zase to bude kluk. Nic jiného prý vyrábět neumím, ale takhle je to v pohádce, totiž v realitě, správně. Mnoho pohádek přece začíná úslovím: „Král měl tři syny… nebo – tři dcery.“