Kdybyste zázrakem dostal/a jeden den vidění, jak byste s ním naložil/a?

(A. B.)
Obávám se, že špatně. Rád bych si totiž zkusil to, co jsem neměl možnost vyzkoušet. Mám na mysli věci jako řízení auta. Od dětství sleduju hokej a než se v mém životě objevila rocková hudba, lákalo mě reportování hokejových zápasů. Podíval bych se nejdříve, jak vypadá moje žena. Ne že by to ale mohlo nějak ovlivnit náš vztah, to, čím pro mě je. Byla by to z mé strany jen taková zvědavost. Zajímaly by mě třeba také barvy, když se o nich tolik mluví. Také to, co lze doopravdy vyčíst z očí. Možná bych pak míň ubližoval, kdybych viděl reakci dříve, než až když slyším to, co ten druhý říká. Možná bych si pak pro sebe něco nechal, co bych jinak jen tak plácnul.

(N. D.)
Přijde na to, musela‑li bych se rozhodnout okamžitě, nebo s rozmyslem. V prvém případě bych asi zvolila něco, čeho bych třeba později litovala. Ale možná by to i v druhém případě dopadlo stejně… Jistě bych ráda uviděla své nejmilejší přátele, svou rodnou vesnici a dům, v němž jsem prožívala dětská léta. Bylo‑li by to na jaře nebo v létě, s chutí bych se pokochala pohledem třeba na rozkvetlou louku, na pasoucí se stádo krav, na poletující ptactvo, na lesní porost, na pokojně plynoucí potok. Rozhodně bych však netoužila uvidět žádnou z nových architektonických obludností!

(Z. D.)
Nevím, jestli bych to vydržela celý den, ale určitě bych se hodně dlouho procházela jen tak Prahou, zcela nenápadně, bez hole, nikdo by nevěděl, že nevidím. A možná to bude znít sentimentálně, ale opravdu bych si prošla svoje oblíbená místa, Staré Město a Hradčany, a vnímala bych všechno, co by bylo jen možné.

(K. G.)
Chtěla bych si to užít: východ slunce by byl pro mě nejkrásnější u moře. Ale jinak bych byla spíše ráda celý den v přírodě na horách. Procházela bych se lesem – kdyby vyšlo počasí a svítilo slunce, bylo jaro či skoro léto, byl by to ideál. Pozorovala bych hru světla a stínů mezi stromy a užívala si každého listu, větvičky, všech barev. Pak bych si sedla k vodě a koukala do ní jako do zrcadla, kde se vše okolní odráží. (To jsem dělávala ráda.) Měla bych s sebou děti a koukala bych, jak jsou krásné, když se smějí, řádí, zlobí… Večer by byl u ohně, byly by tam mí nejmilejší, prohlížela bych si je, užívala si, že se jim můžu dívat do očí. A noc pod širákem s pohledem na hvězdy. Kdybych musela zůstat v Praze, prošla bych si nejoblíbenější místa a prohlédla si je, jestli si je dobře představuju. Tyto zážitky mi asi nejvíc chybí.

(D. H.)
Napadají mě dvě věci: prozaičtější je, že bych se za den ani nenaučila zrak používat a vůbec bych nevěděla, co si počít. Když nebudu uvažovat tak suše, asi bych si vzala velkou sadu barevných pastelek a půl dne bych experimentovala s barvami. Pak bych šla do přírody a zbytek dne bych trávila pozorováním všeho, co by se zrovna namanulo.

(W. H.)
Chtěla bych poznat všechny odstíny barev a ty, které mě nejvíce osloví, si zapamatovat a dokázat je pojmenovat.
Mám spoustu fotografií, diapozitivů, obrázků a filmů, které bych chtěla znovu vidět, a také je mnoho míst, na která bych se chtěla podívat.
Myslím, že pro samé zběsilé koukání bych znovu oslepla dříve, než by uplynulo těch zázračných dvacet čtyři hodin.

(M. J.)
Byl by to dost velký šok – vracet se po dni koukání zpátky k celoživotnímu nevidění. Úplně si nejsem jistý, jestli bych to chtěl vůbec podstoupit. Ale kdybych už do toho šel, tak setkání s přáteli považuji za jednu z těch důležitých činností. Rozhodně bych procoural Malou Stranu, kterou mám moc rád a pamatuji si ji ještě z dob koukání. Část dne bych chtěl určitě věnovat výletu někam do lesa, abych zase viděl, jak to všechno vypadá… Pak bych asi zkouknul všechny novinky jako nový motorky, auta (přece jen pamatuji starý stodváci, fichtly a podobný veteránstvo) a pak takový různý praktický věci, který by se mi hodily po návratu do „temnoty“.

(K. K.)
Těžko říct. Během jednoho dne člověk nemůže stihnout vidět všechno, co by si přál (tedy alespoň v mém případě určitě ne), a rozhodně bych nechtěla ztrácet čas složitým plánováním. A tak bych dělala to první, co by mě napadlo. Rozhodně bych se chtěla podívat, jak vypadají barvy, příroda, moji přátelé. Taky by mě moc zajímalo, jak vypadám já sama v zrcadle. Chtěla bych vidět víc věcí, jak vypadají z nadhledu (např. Praha z Petřínské rozhledny), protože si ve svém současném stavu absolutně nedokážu představit, jaké to je, když obrovské město z výšky vypadá jako maličké a lehce přehlédnutelné.

(J. K.)
Nejprve bych asi sháněl všechny fotky, abych konečně viděl ty, co mi Pán dal. Věřím však, že když počkám, že se dočkám.

(P. M.)
Kdybych se z té přemíry nových vjemů nezbláznil, tak bych chtěl být hodně se svou rodinou, s naší malou Barunkou, jít někam ven do přírody, ven z města, sportovat, házet třeba s míčem, sledovat hodně ji a lidi okolo, tak nějak je trochu pozorovat, jaký kdo je a jak vypadá, a k večeru bych chtěl vylézt na nějakou vysokou horu, aby to byla pěkná makačka, a pořádně se rozhlídnout po krajině. Kdyby byla zrovna zima, tak bych si zkusil nějakou sjezdovku nebo hokej a v létě možná seskok padákem, a kdyby mi zbylo ještě trochu času, tak bych třeba vyzkoušel tenis a cestou domů bych se asi zastavil v nějaké galerii.

(J. Ma.)
Nad touhle otázkou jsem přemýšlel už jako malý kluk. Tehdy jsem si říkal, že kdybych takový den mohl prožít, chtěl bych určitě řídit nějaké rychlé auto a projet s ním „celý svět“, abych poznal co nejvíce lidí. Dnes bych si asi zahrál na kouzelného dědečka, který může – hlavně svým dětem – splnit to, co za současného stavu buď není možné, anebo je, ale jen velmi obtížně. Určitě by mě zajímalo, jak bych svým zrakem vnímal své děti a svou manželku a jestli by právě tyto zkušenosti vnesly něco zajímavého nebo závratného do současného profilu: tedy jak svou manželku a děti vnímám nyní.
Nejvíce času bych asi věnoval svým dětem, se kterými bych se honil, hrál různé hry, chtěl bych být tím, kdo je sveze autem, autobusem, vlakem, s kým se, coby pilotem, proletí v letadle. Podstatným a zajímavým vjemem by určitě bylo vnímání barev a jejich kontrastů, protože společnost se často domnívá, že nevidomý nutně musí stále vidět tmu, tedy černou barvu. Velmi obtížně jsem mnoha lidem vysvětloval, že tomu tak není, že člověk, který nevidí, nemůže vnímat barvu jako vidící, ale naopak si může vytvořit třeba úplně jinou představu o té či oné barvě, protože není ovlivněn zrakem.

(J. Mo.)
Předpokládám, že kdybych dostal takový den, nebylo by jeho součástí učit se vidět, ale že bych to už uměl. Dále se nebudu snažit dělat harmonogram na dvacet čtyři hodin, ale prostě napíšu, co bych chtěl prožít, kdybych viděl.
Chtěl bych vidět kuřata, housata a motýly. To vše barevné, křehké a živé.
Číhající kočku, která v sobě spojuje nehybnost a současně i rychlost. Napadá mě, že tyhle dva zážitky by šlo spojit a rozvinout ve třetí, ale to snad raději ne.
Rád bych se v dobrém počasí učil přistávat s malým letadlem. Chtěl bych vnímat vlastní rychlost v úplném prostoru a mít možnost přesně dolaďovat její směr.
Zajímala by mě „Poslední večeře“ Leonarda da Vinci v původním prostředí. Určitě bych vešel do místnosti se zavřenýma očima a nejdřív si ji uvědomil tak, jak to celý život dělám, beze zraku. Až potom bych oči otevřel. A proč v původním prostředí? Leonardova „Poslední večeře“ byla malována v refektáři kláštera a obraz z této skutečnosti vycházel. Zdi místnosti a trámy, které držely strop, opticky navazovaly na zdi a stropní trámy obrazu, i jejich křivky dané perspektivou vidění v obraze pokračovaly. Refektář se tak vlastně opticky zvětšil o celý prostor, v němž se poslední večeře odbývala, nemluvě o tom, že v nové stěně vzniklé malbou bylo okno s výhledem na jezero, samozřejmě taky jen namalované.
Rád bych prožil pohled, ve kterém se člověk může ztratit – rozplynout. Pohled do očí partnera v čase velkého zamilování, do hloubky moře, na moře vlnící se až k obzoru, na poušť s jejími dunami, pohled do křišťálové koule, možná by stačila „zářivá chodba, která vznikne, když proti sobě přesně postavíme dvě zrcadla“ (viz Jessie a Morgiana). A pak už by mi snad stačili jen ptáci, mraky a kytky.
Určitě by to byla spousta dalších věcí, ale prostě mě nenapadly.

(I. M.)
Chtěla bych vidět barvy, abych zjistila, jestli se skutečnost shoduje s mou poměrně vyhraněnou vnitřní představou, taky se podívat na své nejbližší a na sebe, a nakonec se sama projet autem a na motorce.

(J. M.)
Potreboval by som ešte jeden zázrak, aby to bol práve Štedrý deň, zasnežený, s vločkami stále padajúcimi z mrakov, a ja by som bol dieťa a bol vo svojom starom paneláku, díval sa z okna a potom išiel aj von a všetko to vnímal svojimi očami.

(P. N.)
Tak to ooopravdu nevím. Nejspíše bych to považoval za podezřelý podnik.

(L. V.)
Toulala bych se po „světě“ a pozorovala – lidi, přírodu, město, obchody, ráda bych viděla, co se za dobu mého nevidění změnilo. Líbilo by se mi mít ten jeden den zase pocit, že je člověk pohlcen v davu a přitom čerpá tolik dojmů, aniž by sám strhával pozornost. Prošla bych si cesty, kterými nejčastěji chodím, a pozorovala bych vše kolem sebe; zajímalo by mě, jak by se lišily moje dojmy z míst, která znám jen z doby, kdy už jsem neviděla. Také bych ráda zašla na mši a pozorovala rituál bohoslužby. Šla bych si možná vybrat nějaké věci do obchodů (nevím co přesně), právě bych se jako dříve nechala inspirovat tím, co mě „osloví“ – nějaký obraz, obrázek, dekorativní předmět do bytu, záclony, závěsy nebo povlečení, bylo by mi příjemné, že jeden pohled na takovou věc by mi ji navždy vtiskl do paměti. Také bych si listovala v obchodech s knihami a pak bych si večer nějakou knihu četla v posteli, dívala bych se z okna svého nového bytu, abych si vtiskla do paměti výhled, chvíli bych si listovala atlasem světa, prohlédla a srovnala bych si všechny fotky, které mám, a učila bych colortest popisovat barvy; na chvíli bych se podívala do počítače, např. na jednotlivé druhy písma, rozložení obrazovky, internet, zašla bych na nějaká místa z dětství a z doby svého „vidění“…