Je něco, co Vám na nás nevidomých vadí, co Vás dráždí?

(A. B.)
To jsou takové dost hrozivé věci. Může to vypadat malicherně, ale vadí mi třeba, že spousta nevidomých nemá ráda televizi. Vadí mi na tom, že je to strašně nelogické. Proč knížku ano, ale film ne, vždyť přeci je to jen jiný druh zážitku. Já mám rád televizní seriály, že člověka proti skutečnosti mohou uklidňovat. Nebo mi vadí, že někteří nevidomí jsou natolik suverénní, že ten dojem, který vyvolají, není až tak úplně dobrý. My se s manželkou neženeme do těch týmů, třeba na slepecké dovolené. Máme spíše tendenci dostat se mezi vidící lidi a vzbudit dojem, že přeci nejsme žádní exoti. Není mi blízké takové to zpravodajství v časopisech pro nevidomé o akcích, jak se tam ti nevidomí spolu napili a společně jednomyslně něco odhlasovali… Mě spíše zajímá, co a jak lze poslepu udělat, zvládnout, třeba jak na rozpálené pánvi šikovně obrátit palačinku.

(N. D.)
Už víckrát jsem se zamýšlela nad tím, zda spolu s jinými faktory také zrakové postižení formuje, případně deformuje naši osobnost, a dospěla jsem k přesvědčení, že do jisté míry asi ano. Tak především značný nedostatek vnějších podnětů nás (zřejmě spíš podvědomě) mnohdy nutí k hledání jakýchsi náhradních zdrojů informací, což se projevuje jednak zvýšenou potřebou komunikace neboli přílišnou upovídaností, jednak soustředěním se na to, co je pro nás podle našeho přesvědčení nejsnáze dostupné a přitom i svým způsobem lákavé – totiž na zkoumání a následné hodnocení tzv. mezilidských vztahů, nezřídka nezodpovědné. V přístupu nás nevidomých k vidící veřejnosti bychom se myslím měli vyvarovat dvou krajností: na jedné straně okázalého zdůrazňování své soběstačnosti v tom, co podle svého vlastního přesvědčení dobře zvládáme – tedy hraní si na suverény –, neboť tím nejen ubližujeme svým méně zdatným kolegům, ale navíc se sami stáváme nepravdivými, někdy až směšnými; na straně druhé se zase leckdy vehráváme do role osudem těžce pronásledovaných ubohých slepců, kteří se bez jakýchkoli společenských zábran naléhavě, až vtíravě dožadují útrpnosti a bezvýhradné shovívavosti ze strany všech ostatních lidí.

(V. F.)
Často slýchám od lidí, kteří mají snahu pomoci slepým na ulici, že tito jsou mnohokrát docela neurvalí. Taková hrubost… A tak bych doporučoval některým, kterých se to týká, aby k pomáhajícím byli slušní. Je to tak jednoduché odpovědět s úsměvem. Ne děkuji, tady pomoc nepotřebuji, tady to dobře znám.

(K. G.)
Neschopnost umět se v některých situacích přiměřeně chovat, například ve společnosti, při přijímacím pohovoru do práce. Jako bychom byli těžkopádní – buď příliš strojení nebo zas uzavření či pubertální… Také to, že když nás náhodou někdo na naši neobratnost upozorní, spíše z toho vzniká mindrák, než že bychom to vzali jako příležitost udělat krůček dál. Dráždí mě taky, že mi někteří nevidomí mají tendenci tykat, jako bychom byli sourozenci nebo alespoň kolegové. A přitom jsem je třeba nikdy dříve nepotkala. Jako by všechny nevidomé vnímali jako komunitu, jednu velkou rodinu.

(W. H.)
Nevidomého často ani nenapadne, že se běžně setkává s lidmi, kteří mají také zdravotní problémy. Naprosto nevhodně poskytovaná pomoc není vždy zapříčiněna necivilizovaným jedincem, ale může jít o osobu hluchou, němou nebo mentálně postiženou, která nemá možnost jednat jinak.

(Z. Ch.)
Určitě, například žebrání některých nevidomých lidí, vulgární jednání a chování a leckdy i společensky nevhodné či nemístné poznámky a narážky, a to jak na většinu zdravé veřejnosti, tak i na menšinu nevidomých navzájem.

(M. J.)
Ano, věčný brblání, stěžování si na něco, ale naprosté neřešení dané situace. Je mi taky líto, že spousta nevidomých se sdružuje a stýká jen mezi sebou. Do určité míry to chápu, někdy je těžké navázat vztahy s vidícími… Ale když je kupa slepoňů jenom mezi sebou, tak mají o okolí zkreslené názory. Někteří z nich se chovají divně… Pak ani nemají moc šancí navázat vztahy s „normálními“ lidmi.
Já jako vidící potkat kývajícího, hýkajícího člověka, který při rozmluvě se mnou je ke mně klidně otočenej zády nebo má hlavu opřenou o stůl, přičemž se ještě šťourá palcem v oku… tak asi uteču.

(K. K.)
Tato věc mě dráždí i na mně samé – předsudky vůči vidícím. Mám tím na mysli zcela primitivní stereotyp, jímž mnoho nevidomých zdůvodňuje svůj negativní postoj k docházení do běžné školy: „Nebudu chodit mezi vidící, protože se mi budou určo vysmívat, že nevidím, budou mi ubližovat a znepříjemňovat mi život.“
Další předsudky vznikají spíš z nedorozumění a nedostatku komunikace. Ani nebudu počítat, kolikrát se mi u nás ve škole už stalo, že jsem se při přesunu do jiné třídy ocitla v místnosti sama. Vzhledem k tomu, že mám mnohem víc pracovních pomůcek než ostatní, balení věcí mi trvá podstatně déle. Já jsem tedy v místnosti sama a jako naschvál jsem si zapomněla zjistit, do které třídy se mám za ostatními přesunout. Místo toho, abych nadávala sama sobě za to, že jsem nedokázala nikoho poprosit, aby na mě počkal, než se sbalím, a doprovodil mě, vyčítám v duchu celé třídě neschopnost a nevšímavost vůči mně.
A jen ještě pro dokreslení – po čase jsem se přesvědčila, že jsem se v mnoha spolužácích krutě mýlila. Řada z nich sice přiznala, že si mých problémů jaksi nevšimla, ale bylo i mnoho těch, kteří bojovali s ostychem nebo se obávali mého případného uraženého odmítnutí. A z toho vyplývá i další předsudek: mnoho nevidomých (občas i včetně mě samotné) se cítí dotčeně, když jim někdo zcela bez vedlejších úmyslů nabídne pomoc. „Oni si snad myslí, že jsem tak neschopná a nezvládnu to.“ To byla i moje často opakovaná věta. A tak bych mohla s předsudky pokračovat…
Není mi také moc příjemné, když vznikají některé organizované akce, které zuřivě srocují nevidomé do takřka uzavřených skupin, izolujících se od okolního světa. Nepopírám, naopak se stále utvrzuju v tom, že lidi se stejným handicapem si v jistých praktických věcech a v předávání životních zkušeností mohou vzájemně porozumět mnohem lépe (anebo spíš snáze), než by to bylo možné s vidícími, ale i tady bych dala přednost jisté umírněnosti. Nevidomí přátelé jsou pro mne mimo jiné velkou oporou.

(J. K.)
Vadí mi, že někteří mladí nevidomí jsou podle mě příliš sebevědomí, ba až pyšní. To je problém ve výchově. Tu a tam jsem slyšel, že když je někdo chce převést, tváří se odmítavě. Mám dojem, že je jim třeba vysvětlit, že tím dělají velikou chybu. Až opravdu budou potřebovat pomoci, nikdo si jich nevšimne a pak si zase budou stěžovat na nevšímavost lidí. I vidomí mají své starosti a problémy, je potřeba na to myslet. Já s lidmi vycházím vcelku dobře. To, že se tu a tam vyskytne někdo „méně otesaný“, neznamená, že celá společnost je taková.

(P. M.)
Takové to naříkání na svět, na ty druhé okolo, své problémy vnímají jako ty největší, že ten, kdo vidí, si nemá na co stěžovat. A taky že si nechají někdy zbytečně posluhovat. Dále pak přehnané puntičkářství. Někdy tím dráždím i sám sebe.

(J. Ma.)
Občas ano. U procentuálně poměrně značné skupiny nevidomých lidí je to jakási sešněrovanost, touha po všech výhodách, různé situace, kdy někteří z nás dávají své pocity najevo naprosto nekultivovaně, že se za takovou skupinu lidí občas stydím.
Moc rád bych danou situaci viděl naprosto opačně. Jsme přece velkou společenskou menšinou, která se od ostatní veřejnosti liší způsobem vnímání, a přece toho společnost o nás někdy tak málo ví.

(J. Mo.)
Vadí mi, když se lidé, kteří nevidí, chovají na veřejnosti tak, jako by kolem nebyl nikdo cizí. Prostě ti, které nevidí, tam nejsou. A pak mluví naprosto bez zábran o věcech důvěrných, a je‑li to třeba v jedoucí tramvaji, pak i dost nahlas. Vyjadřují plným hlasem své emoce apod. V takových situacích se stydívám za to, že taky nevidím.

(I. M.)
Zbytečná hlučnost, hlasitost projevu. Taky mi dost vadí, když na mě kolemjdoucí nevidomý, slyšící klepání mé hole, začne pokřikovat něco jako haló, kdo to je.

(J. M.)
Asi u niektorých jedincov urobenie si akéhosi zmyslu života práve zo slepoty a to, že z toho sa potom odvíja všetko: nechuť napríklad pracovať, niečo sa učiť jednoducho žiť normálne, a nie byť vlastne stále uzavretý doma a nežiť.

 (P. N.)
Vadí mi vypočítavost některých „našinců“. Dráždí mě, když nám někdo dělá špatné jméno, například používá vulgarismy, je arogantní nebo nespolehlivý. Ale to mi vadí i u vidících. Specifické neduhy mě nenapadají, takže i v tomto směru jsme dostatečně integrováni.

 (L. Z.)
Občas mě dráždí, když si nevidomí stěžují, jak se mají špatně, co všechno nemohou a co všechno by chtěli, jak by se k nim lidé měli chovat. Přitom bych řekl, že se jako nevidomí máme v této společnosti rozhodně velmi slušně, a to jak v porovnání s jinými současnými společnostmi, tak vzhledem k časové periodě, ve které žijeme. Já osobně v tomto směru cítím spíše vděčnost. Zdá se mi velmi nefér mít nějaké superpožadavky na toho, kdo mi na ulici nabídne pomoc. Vždyť úžasné je to, že mi ji nabídl. Jasně že pokud mi ji vnucuje, není to už ono, ale z vlastní zkušenosti tvrdím, že se to nestává příliš často.