Luboš Zajíc

Pravděpodobně každý bude souhlasit s tvrzením, že má-li nezletilé dítě podstoupit jakýkoliv lékařský výkon, jedná se pro něj o zátěžovou situaci, kterou mu může výrazně ulehčit přítomnost rodiče. Nejinak je tomu pochopitelně u dětí, jejichž jeden nebo oba rodiče jsou nevidomí. Z praxe však víme, že přítomnost nevidomého rodiče ve zdravotnickém zařízení s sebou může přinášet určitá úskalí. Některým z nich lze velmi účinně předcházet, popř. je úspěšně překonávat informovaností zdravotnického personálu a komunikací mezi ním a nevidomým rodičem.

V tomto textu bychom rádi probrali právní stránku tohoto problému a poskytli určité informace, které by mohly přispět ke zlepšení stávající situace, a to z pohledu všech jejích účastníků: zdravotníků, nevidomých rodičů a především jejich dětí.

Právní aspekty

Z pohledu stávající legislativy se věc jeví celkem jasně:

1. Listina základních práv a svobod¹ v článku 32 odst. 4 stanoví, že:
„Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

2. Rodičovskou odpovědnost obecně upravuje Občanský zákoník², který přiznává plnou rodičovskou odpovědnost oběma rodičům, a její omezení je možné toliko na základě rozhodnutí soudu. Přičemž je jednoznačné, že samotná nevidomost rodičů tím důvodem pro omezení rodičovské odpovědnosti být nemůže.

3. Dále ocitujme článek 23 odst. 4 mezinárodní Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením³, který říká, že:
„Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí, aby dítě nebylo odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, vyjma případů, kdy příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení rozhodnou, že takové oddělení je potřebné v nejlepším zájmu dítěte. Dítě nesmí být za žádných okolností odděleno od rodičů z důvodu jeho zdravotního postižení nebo zdravotního postižení jednoho či obou rodičů.“

4. A nakonec uveďme ustanovení zákona o zdravotních službách⁴, konkrétně § 28 odst. 3 písm. e) bod 1., který pacientovi přiznává „právo na
nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem, pěstouna nebo jiné osoby, do jejíž péče byl pacient na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu svěřen, je-li nezletilou osobou“, a to v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb.

Proč se tak podrobně zabýváme právním dovozováním skutečnosti, která se může jevit jako nesporná – tedy práva nevidomého rodiče být vnímán jako kterýkoliv jiný rodič, jemuž tudíž náleží právo doprovázet své dítě při poskytování zdravotních služeb? Proto, že se v praxi setkáváme nejen s pochopitelnými rozpaky zdravotnického personálu při komunikaci s nevidomými rodiči, ale někdy i s chováním hraničícím s diskriminací.

Je pochopitelné, že pro většinu lidí, včetně zdravotnických pracovníků, může být až nepředstavitelné, jak by nevidomý rodič zvládl poskytovat dítěti potřebnou péči. Uveďme jen několik běžných obav a nástinů řešení, která by mohla obavy rozptýlit:

1. Jak může nevidomý rodič dávkovat dítěti lék v sirupu, když odměrky jsou označeny toliko očima rozeznatelnou stupnicí?

Tuto situaci lze řešit pomocí klasické injekční stříkačky, jejíž píst si nevidomý označí (resp. nechá označit) zářezy, které mu umožňují hmatem odměřit požadovaný objem.

2. Jak může nevidomý měřit dítěti tělesnou teplotu?

To je bezproblémově možné pomocí teploměrů s hlasovým výstupem, které jsou k dispozici v prodejnách speciálních pomůcek.

3. Jak může nevidomý rodič zvládnout rozlišit různé léky, nehrozí při nutnosti podat je dítěti jejich záměna?

Tento problém je v současnosti optimálně řešen na základě zákona o léčivech⁵, jehož § 37 odst. 1 jasně stanoví, že název léčivého přípravku musí být na obalu uveden Braillovým písmem.

Nechceme samozřejmě tvrdit, že nevidomý rodič je vždy a za všech okolností schopen zvládnout naprosto vše samostatně bez pomoci vidící osoby. Chceme pouze ukázat, že mnoho situací, které se mohou osobě, která nemá s nevidomými téměř žádné zkušenosti, jevit neřešitelnými, často řešení mají. Nevidomý je obvykle nucen užívat z jistého hlediska nestandardní metody, ale podstatné je, aby tyto postupy vedly k cíli. Je jisté, že existuje celá řada nevidomých rodičů, kteří se úspěšně starají o své děti, nebo kteří své děti zdárně doprovodili až do dospělosti.

Za nejdůležitější tedy vždy považujeme otevřenou komunikaci, při níž zdravotník zjistí, zda si nevidomý s daným problémem poradí, popř. se mohou pokusit najít schůdné řešení společně. Např. chce-li zdravotník nevidomému předat nějaké podstatné instrukce nutné pro poskytování péče o dítě, které by rodiči bez zrakového handicapu předal v písemné podobě, může je nevidomému načíst na diktafon nebo je předat v digitální podobě (např. zaslat e-mailem) a nevidomý si je přečte s pomocí počítače, atp.

Existuje u nás více subjektů, které mají s možnostmi samostatného života nevidomých a nácvikem potřebných dovedností dlouholeté zkušenosti.

Vedle pracovišť poskytujících v těchto oblastech poradenství, jako jsou např. nezisková organizace Rozhledna nebo Sociálně právní poradna Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) ČR, se výukou dovedností potřebných pro samostatný život zabývá obecně prospěšná společnost Tyfloservis⁶, která má na tomto poli nezpochybnitelné renomé. Toto odborné pracoviště má svá střediska rozmístěna ve všech krajských městech ČR.

Odpovědnost za dítě při hospitalizaci

Jak jsme myslím jednoznačně prokázali v úvodním právním rozboru, z právního hlediska není žádný rozdíl mezi běžným zákonným zástupcem a zákonným zástupcem nevidomým. To samozřejmě platí i o podílu odpovědnosti zákonného zástupce a zdravotnického personálu při hospitalizaci dítěte s jeho rodičem. Není tedy potřebné ani žádoucí, aby zdravotnické zařízení projevovalo vyšší míru odpovědnosti za dítě doprovázené nevidomým rodičem, než jakou projevuje u rodičů vidících.

Na závěr bychom ještě rádi upozornili na problém, který zaznamenáváme při propouštění nevidomých matek s dítětem z péče gynekologicko-porodnických oddělení.

Setkáváme se s případy, kdy je bez předchozích zkušeností zdravotnického personálu s nevidomými, na základě občas zcela nepodložených domněnek, zpochybňována možnost a schopnost nevidomých matek se o svého novorozence po propuštění postarat.

Samozřejmě tímto nijak nezpochybňujeme právo, ba i povinnost zdravotníků ověřit si, zda je nevidomá matka schopna péči o dítě po všech stránkách zvládnout; na prvním místě je však potřebné přímo s dotyčnou nevidomou všechny otázky probrat. V případě, kdy má propouštějící porodnice oprávněné obavy, zda bude dítěti péče poskytována v přiměřeném standardu, je navíc možné upozornit pediatra, který přebírá péči, resp. jistou dlouhodobou odpovědnost za další vývoj dítěte, aby věnoval zvýšenou pozornost při několika prvních prohlídkách dotyčného dítěte.

Za nepříliš šťastnou naopak považujeme praxi, kdy propouštějící porodnice upozorní na to, že je rodič nevidomý, příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí.

Sama nevidomost rodičů rozhodně není žádným důvodem vyjmenovaným v ustanovení § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí⁷, který by byl relevantní pro poskytování sociálně-právní ochrany ve smyslu předmětného zákona. To uvádíme s vědomím toho, že toto ustanovení jmenuje pouze neúplný výčet situací, na něž se má sociálně-právní ochrana zaměřovat. Nesporně platí, že prvořadým faktorem je nejlepší zájem dítěte. Pokud by však jediným důvodem pro zaměření pozornosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí mělo být právě to, že je kterýkoliv z rodičů nevidomý, domníváme se, že spíše dochází k narušení tolik žádoucího klidu potřebného pro zvládání péče o dítě. Zásah orgánu sociálně-právní ochrany dětí je veřejností, nevidomé nevyjímaje, vnímán jako něco, co samo o sobě signalizuje určité (přinejmenším) podezření z toho, že rodiče potřebnou péči nezvládají. Návštěva pediatra (i opakovaná) je naopak vnímána jako standardní postup. V případě, kdy by pediatr shledal jakékoliv zásadnější odchylky od zdravého vývoje dítěte, běžných norem péče o něj, hygieny a provozu v domácnosti apod., je již samozřejmě zaangažování orgánu sociálně-právní ochrany dětí zcela na místě.