Léta si všímám, jak média ztvárňují obraz nevidomého člověka. S novináři mám sama bohaté zkušenosti. Jednotlivé příběhy či rozhovory jsou obvykle vystavěny podle obdobné šablony: na začátku života nebo v jeho průběhu dotyčného zasáhne nečekaná tragédie – ztráta zraku. Tato rána ho téměř smete, ale on se nakonec těžkému osudu vzepře a vypracuje se k pocitu vyrovnanosti a životní spokojenosti. Texty jsou psány v obdivném duchu a nevidomí bývají líčeni jako hrdinové, přičemž ze života se slepotou jsou často sdělovány naprosté banality. Samozřejmě se mezi těmito novinářskými klišé tu a tam vyskytne výjimka.
Jsem přesvědčená, že my, nevidomí, k životu přistupujeme tak různorodě a individuálně, jako kdokoli jiný. Jen těžko se podle mého názoru dá najít nějaký společný jmenovatel kromě konstatování skutečnosti, že nevidíme. Zkušenost s mediálním obrazem slepoty mě nakonec vedla k nápadu sepsat s několika nevidomými lidmi osobní svědectví o prožitku slepoty. Vznikla tak série textů, které se odvíjejí od stejné sady deseti otázek.
Předkládáme vám výpovědi dvaceti nevidomých lidí, kteří se různí věkem, životní zkušeností i samotným přístupem k životu. Šest z těchto textů uveřejnily na podzim roku 2008 Literární noviny pod titulkem „Jak obrátit palačinku“. Texty několika účastníků této malé ankety vycházeli na pokračování ve Zpravodaji Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých, několik textů bylo také otištěno v časopise Rolnička vydávaném Ranou péčí Eda.
Po sedmi letech od těchto původních výpovědí jsem se na své „respondenty” znovu obrátila a požádala je o zodpovězení doplňující otázky, která mapuje proměny života.
Na rozdíl od původní podoby uveřejnění anketních příspěvků ve formě samostatných medailonů jsme se rozhodli ke každé otázce připojit odpovědi všech. Je tak možné více vnímat pestrost v názorech i postojích, které si místy až odporují.
Chtěla bych ještě jednou upřímně poděkovat všem účastníkům této ankety za jejich čas, ale především za otevřenost, s níž ve svých textech podávají zprávu o jedinečném prožívání světa, vnímaného bez obrazu. Pouze díky tomu mohla vzniknout pestrá mozaika pohledů na společně sdílenou skutečnost slepoty od lidí, kteří ji žijí denně.
Pavla Kovaříková
leden 2016
- Co považujete za nejdůležitější pro to, aby byl člověk schopen vést spokojený život i beze zraku?
- Kdybyste zázrakem dostal/a jeden den vidění, jak byste s ním naložil/a?
- Co umíte lépe než většina těch, co vidí
- Co na životě beze zraku pokládáte za to nejobtížnější?
- Má nevidět podle Vás i nějaké výhody? Pokud ano, prosím uveďte jaké. (Co vidícím lidem rozhodně nezávidíte?)
- Máte dojem, že Vám kvůli nevidění něco podstatného v životě uniká? Existuje něco, čemu proto, že nevidíte, nerozumíte, co nemůžete plně pochopit?
- Co ve Vás vyvolá zážitek krásna?
- Je něco, co Vám na nás nevidomých vadí, co Vás dráždí?
- Když už máte nevidět, připadá Vám na životě beze zraku také něco naprosto skvělé?
- Chtěl/a byste něco dodat k tomu, jak se nevidění vidícím běžně představuje? Myslíte si, že se o životě poslepu ještě něco důležitého lidem nesděluje?
- Když se zamyslíte nad svým životem během uplynulých sedmi let, co se u vás za tu dobu změnilo? Je něco, co byste ke své předchozí výpovědi doplnil/a?