Abecední seznam autorů anketních textů

(A. B.)            1. Blažek, Antonín
(N. D.)            2. Doksanská, Naděžda
(Z. D.)            3. (Kynclová) Drábková, Zuzana
(V. F.)              4. Fanta, Václav
(M. F.)            5. Fukasová, Monika
(K. G.)            6. Gůrová, Kateřina
(D. H.)            7. Hladíková, Daniela
(W. H.)            8. Hradecká, Wanda
(Z. Ch.)          9. Chovan, Zdeněk
(M. J.)            10. Jelínek, Michal
(K. K.)             11. Koncová, Kamila
(J. K.)             12. Kučera, Josef
(P. M.)             13. Mach, Petr
(J. Ma.)          14. Machota, Jiří
(J. Mo.)          15. Mojžíšek, Jiří
(I. M.)              16. Mojžíšková, Iva
(J. Mu.)          17. Mura, Jan
(P. N.)              18. Novák, Petr
(L. V.)               19. Víšková, Lucie
(L. Z.)               20. Zajíc, Luboš

1. Antonín Blažek (nar. 1950)

Nevidím od narození, příčina není známa. Jsem ženatý s vynikající paní, která je také nevidomá. Bydlíme v Lisici u Brna. Celý život jsem pracoval jako učitel hudby, bohužel jen intelektuálním zájmem je slaboproud, jsem vždycky rád při tom, když si kamarád třeba něco takového kutí. Velmi mne baví skládání a textování taneční hudby. Dříve jsem i hodně vystupoval, hlavně po okolí.

2. Naděžda Doksanská (nar. 1937)

Moje vrozená zraková vada (progresivní pigmentóza) se nejdříve projevovala tak, že jsem měla silně zúžené zorné pole, a ve tmě jsem neviděla vůbec. Tento stav trval zhruba do mých třiceti let, pak přišlo poměrně rychlé zhoršování zraku, jež asi po třech letech vyústilo v úplnou slepotu. Ačkoli mě někteří stejně postižení lidé na tuto eventualitu včas upozorňovali, bránila jsem se jim uvěřit, což se mi pochopitelně vymstilo: když mi zrak začal kvapem odcházet, prožívala jsem těžké trauma. Zní to možná paradoxně, ale konečné oslepnutí bylo pro mě jakýmsi vysvobozením…
Kvůli svému zrakovému postižení jsem nebyla s to zvládnout normální školní výuku, a tak mě rodiče v mých šesti letech dali do hradčanského Ústavu pro nevidomé. Po ukončení základní školní docházky následovala hudebně-pedagogická střední škola a pak Vysoká škola pedagogická, obor čeština a hudební výchova. Studijní příprava nebyla zde pro mne zrovna jednoduchá, protože jsem na normálně psaný text neviděla a tehdy jsem ještě neměla k dispozici ani cívkový magnetofon; přednášky jsem si zaznamenávala na Pichtově slepeckém psacím stroji (vždy ovšem se souhlasem profesora); učební texty mi předčítal otec, babička a jeden můj bývalý učitel (tehdy již důchodce) ze základní školy. Od svého původního povolání středoškolské učitelky jsem po asi patnácti letech přešla k práci korektorky knih a not psaných Braillovým písmem a později jsem redakčně připravovala ekumenický měsíčník pro nevidomé Křesťanská orientace.
Už řadu let jsem vdova a žiji sama. Můj manžel, rovněž zrakově postižený, vystudoval střední knihovnickou školu a svá studia na FF UK v oboru knihovnictví a vědecké informace dovršil doktorátem. Pracoval v Knihovně a tiskárně pro nevidomé K. E. Macana, nakonec jako ředitel této instituce.
Naše manželství bylo bezdětné. Když jsme uzavírali sňatek, měli jsme oba natolik slušný zbytek zraku, že jsme si například mohli dovolit cestovat kamkoli bez průvodce. Avšak během doby – u mne poměrně krátké, u manžela o něco delší – jsme postupně přestávali vidět, ztráceli jsme svou soběstačnost a čím dál častěji potřebovali nejrůznější pomoc vidomých přátel. Všechny tyto zkušenosti mě nakonec utvrdily v přesvědčení, že jako nevidomá bych si netroufala vstoupit do manželství se stejně postiženým mužem, byť bychom měli sebevíc společných zálib…
Okruh mých zájmů je myslím dost pestrý: příroda, umění, sociologie, filozofie, z filologických disciplín etymologie a fonetika, také folklor, ze sportu turistika. Ráda si zahraji na klavír nebo na violoncello, zpívám v komorním smíšeném sboru, snažím se každý měsíc aspoň jednou zajít do divadla a na koncert, přečíst si nějakou knížku; odebírám několik časopisů.
Nejlépe se cítím mezi lidmi, kteří mají smysl pro humor a jsou pro mne dobře čitelní. Snažím se udržovat v pořádku nejen svou domácnost, ale i všechny ostatní své záležitosti. Ke křesťanské (katolické) víře mě od raného dětství vedla babička. Samozřejmě jsem měla svá období vzdoru, pochybností a opětných návratů; ani teď se nepovažuji za neochvějně pevnou a sebejistou vyznavačku evangelia, stále v něm však hledám, ale i objevuji nové zdroje síly…

3. Zuzana Drábková (nar. 1972)

O zrak jsem přišla jako novorozenec v inkubátoru. V současné době pracuji ve Středisku výcviku vodicích psů.

4. Václav Fanta (nar. 1940)

Letos mi bude šedesát osm let – no žádná sláva to není, ale snažím se žít i pomáhat, jak to jde. Velmi dlouho jsem se věnoval výtvarné fotografii a jako fotograf jsem poznal mnoho zemí světa. Mám dvě dospělé dcery a mnoho chápajících přátel. Klidné domácí prostředí je samozřejmostí.

5. Monika Fukasová (nar. 1971)

O zrak jsem úplně přišla ve čtrnácti letech. Do té doby jsem byla slabozraká. Jsem svobodná, žiju v bytě se dvěma spolubydlícími. Jsem učitelka hudby a práce je mým koníčkem. Mezi své další záliby řadím sport (aktivně turistika, cyklistika, plavání, karate, šachy, pasivně hokej, tenis, atletika), kulturu (divadlo, kino), četbu téměř všeho, co mi přijde pod ruku, angličtinu.

6. Kateřina Gůrová (nar. 1976)

Narodila jsem se s progresivní zrakovou vadou, do puberty jsem oči využívala pro orientaci, psaní i čtení, pak již jen zbytek zraku. V šestnácti letech jsem podstoupila operaci oka, jež ještě vidělo, která se však zkomplikovala. Jsem vdaná, mám dvě děti – dceři jsou tři roky, synovi pět měsíců. Vystudovala jsem teologii. Jsem na mateřské a užívám si to. Zajímá mě psychologie, dokončuji psychoterapeutický výcvik. Jsem věřící.

7. Daniela Hladíková (nar. 1976)

O zrak jsem přišla, když mi byl rok. Jsem vdaná, manžel je také zrakově postižený, ale na rozdíl ode mě má zbytky zraku. Máme chlapečka, kterému je rok a půl. V současné době pobýváme na vesnici, ale trvale bydlíme v Brně. Po střední škole jsem studovala nástavbu se zaměřením na psychologii, pedagogiku a sociologii rodiny. V současné době jsem na mateřské dovolené, kvůli níž jsem přerušila studium oboru čeština a latina na Masarykově univerzitě. V poslední době mě nejvíc zaměstnává naše děťátko, ale snažím se najít si čas na dobrou knihu a hudbu, na procházky se psem, vracím se ke hraní kuželek a konečně se připravuji na dokončení vysoké školy. Jinak mám mnoho dalších zájmů, např. mám moc ráda výtvarné umění, i když je pro mě dostupné hlavně to trojrozměrné, dále sbírám lastury a jezdím na výstavy lastur, zkamenělin a podobných přírodnin, baví mě řešení hlavolamů všeho druhu a mnoho dalších věcí.

8. Wanda Hradecká (nar. 1966)

Nevidím od svých deseti let v důsledku nádoru na očním nervu. Žiju sama, se svým psem, německým ovčákem. Dělám keramiku, ale původním povoláním jsem telefonistka. Mám ráda zvířata, a to včetně těch plyšových. Z živých, která nepotkávám běžně, se mi obzvlášť líbí leguáni. Zajímá mě skandinávská mytologie a historie původních obyvatel severní Ameriky. S chutí pojídám mléčnou čokoládu. Nerada vařím. Sleduji automobilové závody a letectví. Nedokážu dělat víc věcí najednou, což mě hodně omezuje, a bojím se vos. A na tý mý slepotě mi nejvíc vadí, že nevidím.

9. Zdeněk Chovan (nar. 1981)

Nevidím od patnácti let, mám zelený zákal, který je však vrozený. Jsem svobodný, žiji mimo Prahu, zatím stále s matkou a nevlastním zdravým bratrem. Můj otec před necelým rokem náhle zemřel.
Původně jsem vystudoval obor masér – sportovní a rekondiční, v současné době pracuji ve Středisku handicapovaných studentů při Vysoké škole ekonomické v oblasti digitalizace textů.

10. Michal Jelínek (nar. 1979)

Špatně jsem viděl odmalinka. Mám poškozenou sítnici. Na konci základní školy už jsem nemohl číst s optikou a musel jsem začít chodit s bílou holí. Po střední škole jsem přišel o vnímání stínů a téměř o světlocit.
Aktuálně jsem bez přítelkyně. Nejsem žádný Evžen – lovec žen, navíc jsem plachost sama. :‑)) Do toho to nevidění… takže je to občas těžké. Bydlím s maminou, z části z lenosti a z části kvůli financím, protože by mamina sama neutáhla nájem.
Mám vystudovanou obchodní akademii. Už šest let pracuji jako lektor „náročných elektronických kompenzačních pomůcek“. Jde hlavně o počítače, mobily, elektronické zápisníky apod. Pak učím na Základní škole Jaroslava Ježka výpočetní techniku. No a k tomu ještě pracuji jako tester webových stránek z hlediska jejich přístupnosti pro zrakově postižené v rámci projektu blindfriendly.cz.
Moc rád čtu, poslouchám muziku – jak doma, tak na koncertech. Velmi rád si zajdu do divadla a do kina. Baví mě obecně technika, nejen počítače. Miluju jízdu na motorce – pocházím z rodiny, kde v oblíbenosti motorky vždycky vedly nad auty. Bylo období, kdy jsme jako rodina byli bez auta, bez motorky nikdy!
Turistika… to je taky jedna z věcí, která mě moc baví. Nemyslím ale nějaký masový akce „Huráááááá na kopec!“ a „Kdo bude první u brány hradu, vyhrává zmrzlinu! Mámo, vyndej řízek.“ Rád chodím sám, s pár přáteli – tak čtyři lidi – úžasný. Mít jen tak danej plán, kterej se nemusí dodržovat. Tady se nám líbí… tak sebou plácnem pod strom a přespíme tu.
Co se sportu týče… voda je můj živel: plavu, jezdím s přáteli na vodu – na kánoe – žádný nudný raftění. V zimě s chutí vyrazím na běžky. Nejsem žádný vytrvalec, musí to být o pohodě. Na kole jezdím odmalinka, takže když jsem přestal vidět, přesedlání na zadní sedlo tandemu bylo naprosto přirozený. No a v poslední době ujíždím na bruslení. Chtěl bych se to pořádně naučit. Zatím se dokážu neelegantně pohybovat a moc nepadat. :‑)
Rád něco dělám rukama – štípu dříví, pomáhám skládat u kamaráda uhlí, písek… Je to daný tím, že spoustu času trávím u počítače a potřebuju si od toho odpočinout.
Noční i denní procházky Prahou, to je moje. Rád jsem ale třeba i u kamaráda, u koní: takhle se honit s hříbětem po výběhu, prima záležitost.
Jsem pořád takový dítě, no… a málem bych zapomněl, strašně rád hraju hry – karty, věž, člobrdo…

11. Kamila Koncová (nar. 1988)

Nevidím od narození, a to v důsledku zastavení vývoje očí ve třetím měsíci prenatálního období. Přes týden bydlím na internátě s jednou spolubydlící, která vidí normálně. Víkendy trávím s rodiči a bratrem doma, tedy v malé vesnici u České Lípy. Jsem v posledním ročníku gymnázia Na Zatlance v Praze. Při studiu mám dvě brigády – jednak digitalizuju knížky pro jednu knihovnu pro nevidomé, v jiné firmě pak na počítači přepisuju průzkumy veřejného mínění z audiozáznamů do textové podoby k dalšímu zpracování. Po maturitě bych ráda studovala jazyky. Mimo cizí jazyky a kulturu bych se ale v budoucnu ráda věnovala některým sociálním oborům, např. gender studies nebo mezinárodním vztahům, a tak věřím, že mi na to zbyde čas.
Nezřízeně čtu, převážně literaturu faktu, historické a společenské romány, ale i knihy zabývající se problematikami současného světa – například života amerických indiánů v rezervacích anebo postavení muslimských žen na Středním východě. Také se hodně věnuju svým přátelům – posezení v čajovně, chození na rockové a jazzové koncerty. Svého času jsem trávila mnoho hodin hraním na klavír a djembe, tedy západoafrický buben. Momentálně mi na to nezbývá čas, ale po maturitě bych se k tomu chtěla vrátit.
Hodně ráda a často jezdím na kole – buď na spinneru nebo volně v přírodě. V případě cyklovýletů to vypadá tak, že se s pár lidmi dohodneme na nějaké delší, třeba týdenní trase. Jezdím na tandemu, tedy na dvojkole. Nebo s kamarády podnikám různé turistické výlety do hor či jen tak po okolí Prahy. Velmi ráda se účastním různých mezinárodních táborů pro lidi více národností – čím víc neznámých lidí, tím líp – mám vždy radost, když se s někým úspěšně seznámím (ne že bych měla přílišnou zálibu v seznamování, ale právě díky těmto akcím se snažím být komunikativnější než doposud).

12. Josef Kučera (nar. 1930)

O zrak jsem přišel v roce 1943, a to úrazem na pastvě. Kráva mě uhodila řetězem do oka. Po několika dnech jsem o pravé oko přišel (amputace). Za tři dny po operaci jsem začal vidět špatně na levé oko (sympatické onemocnění). Po třech týdnech doma jsem šel opět do nemocnice a tam jsem se léčil až do 6. 2. 1944. O Vánocích 1943 se nepovedla operace, a po dvou dnech, když mi sundali obvazy, jsem zjistil, že nevidím nic. (Před operací jsem ještě trochu viděl.) Po dalších dvou letech marných pokusů – byl jsem i třikrát na léčení ve Vídni – jsem již sám věděl, že další pokusy jsou marné, a chtěl jsem jen do školy, neboť rodiče sami nevěděli, co se mnou dál. Já stále jen poslouchal o různých žebrácích, a to rozhodně nebylo to pravé pro dospívajícího hocha.
Podařilo se, 18. 10. 1945, tedy po válce, jsem nastupoval na „Hradčany“, a v mém životě se rozsvítila nová naděje. Jeden z nejšťastnějších dnů v mém životě, po dvou letech trápení a strastí. Tam jsem pak využil svých malých zkušeností s hudbou, jako devítiletý jsem se začal učit na housle. Na Hradčanech jsem pobyl do roku 1948 a začal jsem tam studovat klavír, lesní roh a též housle. Po reorganizaci ústavů v roce 1948 jsem s kamarády přešel do Deylova ústavu a pokračoval dále ve studiu. V roce 1951 jsme jako dechaři začali povinně studovat harmoniku. Ve školním roce 1952–53 jsem dělal státní zkoušku z lesního rohu a v lednu 1954 z harmoniky.
Pak po krátkém působení v motolském krematoriu (kvartet lesních rohů) jsem začal učit v osvětové besedě a po půl roce jsem přešel na Základní hudební školu v Ledči nad Sázavou, kde jsem strávil třináct let. Byty tam nebyly, a tak zásluhou pana Hanouska, ředitele závodu Kovofiniš, jsem se dostal do Prahy, kde působím až doposud.
V roce 1951 jsem se oženil a měli jsme tři děti. Moc hodné. Manželka mně zemřela v roce 1990, a tak žiji sám. Tedy sám jen od konce roku 2006, protože moje nejmladší dcera se mi věnovala dvanáct let a pak jsem byl ještě s maminkou, do její smrti. Měl jsem jak hodné rodiče a sestru, tak i hodnou manželku i všechny tři děti, též u nás vyrůstala neteř – a oni všichni jsou na mě stále moc hodní. Já se snažím zbytečně jejich dobroty nevyužívat, ale co potřebuji, to pro mne udělají. Nákupy, praní, žehlení, větší úklid, přípravu mas. Co mohu, to si dělám sám. To bylo vždy mou snahou; zbytečně neobtěžovat a snažit se, co je možné, o to se pokusit. Prozatím se to daří. Tak nás vedli i rodiče a i ve škole jsem nikdy nechtěl nic moc, a o cokoliv jsem požádal, to pro mě rádi udělali. Mnohdy nabízeli i více, ale to jsem odmítal. Všude, kde jsem byl, jsem vycházel s vedením i učiteli velice dobře a mám mezi nimi stále dobré přátele.
Moje životní názory vycházejí z víry křesťanské, a ty se mně velice osvědčují. Mám rád lidi a snažím se jim rozumět. Často si i oni-vidící přicházeli pro můj životní optimismus.

13. Petr Mach (nar. 1971)

Nevidím od narození – zničená sítnice v inkubátoru. Jsem ženatý, moje manželka vidí jakž takž (je na hranici toho mít či nemít řidičský průkaz), je na mateřské dovolené s naší Barunkou, které budou tři roky. Jsem šťastný otec. To mě opravdu naplňuje. Mám rád společné volné chvíle s rodinou. Jsem absolventem pražské Deylovy konzervatoře, nyní učím na ZUŠ flétny a kytary. Také provádím japonské masáže shiatsu. Mezi své koníčky řadím rodinu, hudbu, studium zdravého životního stylu, sport, jídlo.

14. Jiří Machota (nar. 1967)

Kdybych měl parafrázovat Jiřího Voskovce, řekl bych jako on, že jsem se narodil dávno, i když mi to zas tak dávno nepřipadá.
Narodil jsem se 1. 2. 1967 v Brandýse nad Labem jako sedmiměsíční nedonošenec. Kvůli nízké porodní hmotnosti 1,65 kg mě dali do inkubátoru a převezli do Mladé Boleslavi. Došlo k odchlípnutí sítnice a v jejím důsledku k degeneraci rohovky a duhovky, prostě klasika šedesátých let. Nejhorší na tom bylo, že rodičům nikdo nesdělil diagnózu, takže to, že nevidím, zjistili až poté, co jsem neopětoval vizuální projevy. Prý jsem začal chodit poměrně brzy a držel jsem se postýlky, kterou jsem obcházel.
Oba rodiče pocházeli z menších vísek poblíž Brandýsa a byli z daného stavu značně rozčarováni. Mamka začala mít deprese, prý mlátila hlavou o zeď, následovaly stížnosti u doktorů, babička psala na ministerstvo zdravotnictví, žádná odezva se nekonala. Děda prý prohlásil, že se zastřelí, pokud nezačnu vidět, ale naštěstí se měl dost rád, takže vše dobře dopadlo.
ZŠ jsem absolvoval v Praze na Hradčanech a v tehdejším Pionýru jsem projevoval sklony k technice, bavil mě slaboproud. Do Pionýra tehdy přišli dva mladí muži, oba Jirkové – Mojžíšek a Kadlec –, kteří této organizaci dali i v komunistických dobách relativně jasný a srozumitelný profil a podařilo se jim, že mě i spoustu dalších nádherně nadchli právě třeba pro techniku a rukodělné práce. Když se rozhodovalo, kam dál, na Konzervatoř Jana Deyla se mi moc nechtělo. Hudbě jsem se sice věnoval, ale tehdy se mi dost hnusila představa, že budu učitelem hudby, budu chodit s taškou, ve které budou nic neříkající úřední dokumenty, a já budu vážný a ještě ke všemu s bílou holí, no prostě vidina nic moc. Z téhle pubertální představy samozřejmě po letech sešlo, já jsem se profiloval, už od základky jsem miloval Osvobozené divadlo a jeho protagonisty – Ježka, Voskovce a Wericha. Později přibyl další velký vzor, divadlo Semafor s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem, pak to byli Werich s Horníčkem a mohl bych z hudebního i hereckého nebe těch lidí jmenovat spoustu.
Na konzervatoři došlo taky na první milenecké vztahy a já jsem zjistil, že bych s žádnou nevidomou holkou, které tam tehdy byly, nemohl chodit. Přišlo mi, že se všechny motají jako nudle v bandě a že žádná neumí uvařit ani čaj, natož otevřít třeba konzervu s rybičkami. Tehdy k nám do prváku nastoupila starší, osmnáctiletá Zuzka Formánková, do které jsme se okamžitě se spolužákem Mariánem Mikulou zamilovali. Ten viděl poměrně dobře a svůj projev naštvanosti dával najevo tím, že po mně střílel gumičkami. Zuzka byla těžce slabozraká, ale opětované pohledy Mariána a její byly rychlejší a jasnější než komunikace se mnou, takže jsem se stáhl – a bylo po vztahu.
Asi po dvou letech jsem po obědě delší dobu čekal před vychovatelnou, potřeboval jsem vyplnit nějakou složenku, ale obstarožní dámy vychovatelky měly zřejmě co řešit a koho pomlouvat, tak jsem vyplnění složenky ponechal náhodě. Před přepážkou byla dlouhá fronta, a když jsem se ptal, kdo je poslední, oslovil mě nádherný dívčí hlas, který nabídl i vyplnění složenky. Pak jsme šli spolu na čaj a já jsem zjistil, že nemám v kapse ani korunu. Denisa mi dala své telefonní číslo a já jsem se ještě před absolutoriem konzervatoře stal častým návštěvníkem u nich doma. Naše poslední setkání bylo opravdu povedené. Vstoupil jsem, jako vždy, do malého ateliéru, kde byl před vchodem cítit plyn. Usedl jsem k pianu a hrál Ježka. Popíjeli jsme absint a já jsem na klavíru improvizoval vše možné. Odcházel jsem pozdě večer a na Deyláku jsem dostal sankci za pozdní příchod. Při následném telefonátu jsem už Denisu neměl nazývat pusinkou, prý chodí s jiným a brzy se bude vdávat. Právě tohle mi lakonicky sdělila.
Když se vrátím k pocitům krásna, rád bych zmínil situaci, kdy jsem se v maturitním ročníku zamiloval do nic netušící prvačky, trumpetistky. Z tohoto minirománku mi zbyl nádherný zážitek: když jsem tehdy vystoupal značně vrzající schody na dívčí internát a v pokoji našel tvrdě spící Andreu s rukama za hlavou… Právě to, jak spala a jak na první pohmat vypadala doslova miminkovsky, ve mně zanechalo opravdový pocit krásy. Políbil jsem ji na tvář a odešel.
Po absolutoriu konzervatoře jsem nějakou dobu bydlel s babičkou v Martinově, malé vísce u Brandýsa nad Labem. Tekla zde pouze studená voda, topilo se v kamnech, později přibyly akumulačky. V minus čtrnácti opravdu nic moc. Přes jednu vzdálenou tetu jsem však sehnal garsonku v Brandýse, a tak jsem domek v Martinově přenechal bráchovi.
S Aničkou jsem se seznámil po poměrně dlouhé odmlce od jakéhokoliv vztahu. Na radioamatérské vysílačce se jakási mladá dívka dožadovala spojení se svou kamarádkou do Smečna, což se dlouhodobě nedařilo. Ozval jsem se já, slovo dalo slovo, a zjistil jsem, že Anička studuje speciální pedagogiku v Brně. Dohodli jsme se na společném setkání radioamatérů v Holicích. Tam jsme si laxně podali ruku, vyměnili kontakty a já jsem po onom setkání koupil takzvaný AMR, automatický městský radiotelefon, který měli pouze pracovníci bývalého Telecomu. Jeho cena, prodej samozřejmě nelegální, byla tehdy 20 000 korun a kouzlo spočívalo v tom, že jsem si mohl zhruba po pětiminutových úsecích volat kdykoliv a kamkoliv úplně zadarmo. Následovaly dlouhé, více než dvouhodinové telefonáty do brněnských telefonních budek.
Po čase jsme se domluvili, že se ukážu rodičům Aničky v Kladně, ona už samozřejmě delší dobu jezdila za mnou do Brandýsa. Určité rozpaky v rodině byly znát – babička, stará vídeňská škola, mě přivítala s noblesou, ale v podtextu jsem cítil, že by se mě ráda brzy zbavila. Já jsem však zůstal celý víkend. První dvě noci jsme spali odděleně, ale v neděli jsme se zachumlali pod jednu deku, z čehož se babička, která bydlela nahoře, mohla zbláznit. Anička to tenkrát dost odnesla, babička naplno projevila své emoce a obavy ze vznikajícího vztahu a chtěla vše rezolutně, pod hlavičkou vládce rodiny, zakázat.
Odjeli jsme spolu do Prahy a tam pokračovali každý svou cestou, já do Brandýsa a Anička do Brna. Náš vztah se ještě více prohloubil, její mamka proti tomu nic neměla, obávala se jen, aby zrakový handicap nebyl genetický. Babička mi po čase začala víc důvěřovat; na rozdíl od švagra jsem ji oslovoval babičko Vy, zatímco on, paní Šolcová.
Pamatuji se, jak jsem celou rodinu při Aniččiných devatenáctých narozeninách doslova šokoval. Anička ode mě dostala zlatý přívěsek s řetízkem a musela jej skoro tři minuty vybalovat z mnoha papírů a krabičky od Augmentinu. Babička mě začala uznávat, zajímalo ji, kolik beru, a když jsem měl plat v součtu s invalidním důchodem daleko vyšší než švagr, nebylo co řešit.
Život šel dál, vyměnili jsme garsonku za 3+1 tamtéž a po dvou letech, už po svatbě, 3+1 v Brandýse za 3+kk v Praze na Černém Mostě. Vše to byla samozřejmě dlouhá anabáze, doplatky za výměny bytů nevyjímaje.
Před narozením prvního dítěte jsem tak trochu vlastní vinou přišel o práci. V brandýské hudebce jsem učil už dlouho, se zástupkyní nebyla dohoda a vstřícnost ohledně psaní třídnic také dvakrát nefungovala. Já jsem se nechal nalákat na marketing do finanční skupiny OVB. Tehdy jsem o soukromém podnikání a o tom, jak se veřejnost dívá na nevidomé po pracovní stránce, nic nevěděl, neměl jsem s tím sebemenší zkušenost.
Žili jsme opravdu z minima a já jsem hledal sebemenší příležitost k pracovnímu uplatnění. Jako stěžejní projekt mi v té době připadal vhodný telemarketing; hudebky v Praze i okolí byly beznadějně obsazeny a leckde byla i pošramocena vstřícnost ke zrakově postiženým kvůli ne zrovna nejlepšímu profilu některých absolventů Deylovy konzervatoře. Nabídky na telemarketing byly opravdu všelijaké, našlo se i mnoho podvodníků a nečestných lidí. Prošel jsem prodejem vína, pojištění – v této oblasti jsem se později zúčastňoval i osobních schůzek s klienty, abych si udělal názor na to, jak tito lidé na nevidomého reagují.
Dlouhou dobu jsem pracoval pro pojišťovnu Amcico AIG Life, kde jsem s neutuchajícím Petrem Volšičkou zkoušel a zkoumal, jaká databáze bude vyhovovat pro Jaws, jak nejlépe řadit kontakty a jak oslovovat klienty. Mezitím jsem absolvoval pracovní pohovory do různých firem po Praze. Anička se mnou chodit nemohla, vydatně mi však pomáhala hledáním cest od zastávek a na základě jejího popisu jsem vždy došel na místo určení.
Na pohovorech jsem v mnoha případech postoupil do prvního kola výběrového řízení, ale dál cesta nevedla. Proč asi?
Na sklonku léta 2005 mě jistá personalistka pozvala na hromadný pohovor, kterému jsem nevěnoval pozornost. Po týdnu jsem se ozval s tím, že bych si s ní rád pohovořil osobně a vysvětlil jsem důvody, které mě vedly k tomu, že jsem hromadný pohovor odmítl – nevěděl jsem, zdali bych ve větší skupině obstál a jak by bylo nahlíženo na můj handicap.
Milá personalistka mě tehdy bez jakýchkoliv dalších oficialit přijala a první plat byl 18 300 čistého. Něčemu takovému jsem nechtěl věřit. Call centrum se začalo rozrůstat, 300 lidí na sále, hladina hluku, čtyři puštěná radia a na každém jiné disco, to už bylo neúnosné. Dal jsem tedy výpověď a přešel do vznikajícího call centra D+S, kde začal šéfovat mně přívětivý Dan Bernát.
Ani porod Ondry nebyl jednoduchý. Anička měla dvacet šest hodin kontrakce, závěr porodu jsem si nahrával na minidisk a fandil jsem z celého srdce. U Apolináře byla tehdy skupina mediků, takže spolupráce byla výborná, Aničce jsem pomáhal, jak jen to šlo. Porodu Vrátíka jsem se však nezúčastnil, naši totiž zrovna – jak už tomu na vesnici bývá – rodili kozu, a ta byla přednější. Všichni známí odjeli na Velikonoce kamsi pryč.
Po neprospané noci jsme s Ondráškem jeli nejdříve k našim, poté k Apolináři. Když jsme odjížděli z porodnice, oslovila mě dáma s pánem, ukázalo se, že jde o doktory. Prý je doslova uchvátilo, jak mě ten malý kluk vede – Ondrovi bylo dva a čtvrt roku – a říká mi, kdy budou eskalátory a kdy jsme na zastávce autobusu.
Na Černém Mostě jsme pobyli devět let a po útrpném soužití se sousedy, kteří pouštěli disco a pořádali časté mejdany, jsme znovu začali hledat nějakou nemovitost. Rozhodovalo se mezi Brandýsem, Starou Boleslaví a Kladnem, eventuálně nějakou okrajovou čtvrtí v Praze. Zde ale byly nemovitosti finančně neúnosné. Nakonec zvítězila Stará Boleslav. Děti mají kousek zahrádky, houpačku, pískoviště a nedaleko lesopark Houštku, kam chodíme na procházky.
Co dodat? Vše zatím jako ona pověstná pohádka s dobrým koncem. Čekáme třetí přírůstek a zase to bude kluk. Nic jiného prý vyrábět neumím, ale takhle je to v pohádce, totiž v realitě, správně. Mnoho pohádek přece začíná úslovím: „Král měl tři syny… nebo – tři dcery.“

15. Jiří Mojžíšek (nar. 1952)

V dětství jsem měl lehký světlocit a rozeznával jsem základní barvy. Ale jestli ten červený flek je čtverec nebo kolo, to jsem nepoznal nikdy.
Vystudoval jsem konzervatoř, ale celý život se prakticky živil jako programátor.
Mám paní, která taky nevidí, a syna, který kouká normálně.
Těší mě hledat cestičky, jak beze zraku dělat věci, o kterých si většinou lidé myslí, že dělat nejdou.

16. Iva Mojžíšková (nar. 1960)

Nevidím od narození (atrofie zrakového nervu). Moje původní profese je učitelka hudby, v současnosti jsem bez zaměstnání. Mezi svoje koníčky řadím ochotnické divadlo, hudbu, lukostřelbu, ráda čtu a luštím křížovky.

17. Jan Mura (nar. 1973)

Oslepl som v roku 2005 v dosledku ochorenia imunity. Žijem sám. Pôvodne som programátor, v sučasnej dobe studujem na FJFI ČVUT.

18. Petr Novák (nar. 1975)

Zrakově postižený jsem od narození. Do deseti let jsem byl slabozraký, od té doby jsem nevidomý.
Jsem ženatý, zatím bezdětný (čekatel).
Základní a střední školu jsem navštěvoval pro žáky/studenty se zrakovým postižením. Dále jsem „neplánovaně“ absolvoval obor management a ekonomika na Fakultě dopravní ČVUT v Praze. Nejprve jsem pracoval v Centru pro odstraňování bariér Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. V současné době pracuji jako referent pro bezbariérové užívání staveb na Ministerstvu pro místní rozvoj.
Dříve jsem aktivně sportoval. Dnes jen chodím na nějaké výklusy. Z časových důvodů o tom více mluvím, než opravdu chodím. Stává se to tedy pouhým přáním.

19. Lucie Víšková (nar. 1976)

Nevidím od osmnácti let v důsledku operace mozku. Jsem svobodná, bydlím sama. Mám přítele (32 let, právník). Pracuji jako právnička v neziskové organizaci. Mám ráda plavání, saunu, tanec a jiné pohybové aktivity, dále jazyky, ruční a domácí práce (a na nic z toho nemám moc času…). Jsem příslušnicí katolické církve, mám dobré rodinné zázemí.

20. Luboš Zajíc (nar. 1974)

Nevidím od narození, měl jsem vrozený šedý zákal, zpočátku jsem vnímal trochu světla, ale zhruba do šesti let se světlocit vytratil úplně; zajímavé bylo, jak představa světla postupně mizela, až splynula s pocitem tepla, které člověk vnímá obličejem, když se dívá do sluníčka nebo se nakloní nad svítící žárovku.
Chodil jsem od pěti let do školky a poté do Základní školy pro nevidomé na Hradčanech, pak na Konzervatoř Jana Deyla pro zrakově postiženou mládež, kde jsem studoval klarinet a klavír. Na obě školy vzpomínám celkem rád; na Hradčanech jsem měl možnost se porovnávat se stejně postiženými vrstevníky, což se mi zdá s odstupem docela důležité.
Na Deyláku, jak jsme konzervatoři říkali, jsem se setkal s mnohými lidmi, kteří jsou dodnes mými kamarády, prožil jsme tam své první flámy i lásky, bylo to fajn. Navíc mi škola přinesla profesi, kterou se dodnes živím – jsem učitelem hudby v základní umělecké škole na Spořilově.
Brzy jsem se oženil, a získal tak vlastní rodinu. Mám dvě dcery, obě vidí, máme se rádi. Nedávno – na stará kolena – jsem se pustil do studia práv na PF UK v Praze, jsem ve čtvrtém ročníku. Studium mě baví, je příjemné se setkávat s lidmi řádově o více než deset let mladšími a dozvídat se a zabývat něčím úplně novým.
Po prvním přečtení následujících otázek si zatím neumím moc představit, co rozumného a pravdivého na ně odpovědět, ale za pokus člověk nic nedá.