(nar. 1930)
O zrak jsem přišel v roce 1943, a to úrazem na pastvě. Kráva mě uhodila řetězem do oka. Po několika dnech jsem o pravé oko přišel (amputace). Za tři dny po operaci jsem začal vidět špatně na levé oko (sympatické onemocnění). Po třech týdnech doma jsem šel opět do nemocnice a tam jsem se léčil až do 6. 2. 1944. O Vánocích 1943 se nepovedla operace, a po dvou dnech, když mi sundali obvazy, jsem zjistil, že nevidím nic. (Před operací jsem ještě trochu viděl.) Po dalších dvou letech marných pokusů – byl jsem i třikrát na léčení ve Vídni – jsem již sám věděl, že další pokusy jsou marné, a chtěl jsem jen do školy, neboť rodiče sami nevěděli, co se mnou dál. Já stále jen poslouchal o různých žebrácích, a to rozhodně nebylo to pravé pro dospívajícího hocha.
Podařilo se, 18. 10. 1945, tedy po válce, jsem nastupoval na „Hradčany“, a v mém životě se rozsvítila nová naděje. Jeden z nejšťastnějších dnů v mém životě, po dvou letech trápení a strastí. Tam jsem pak využil svých malých zkušeností s hudbou, jako devítiletý jsem se totiž začal učit na housle. Na Hradčanech jsem pobyl do roku 1948 a začal jsem tam studovat klavír, lesní roh a též housle. Po reorganizaci ústavů v roce 1948 jsem s kamarády přešel do Deylova ústavu a pokračoval dále ve studiu. V roce 1951 jsme jako dechaři začali povinně studovat harmoniku. Ve školním roce 1952–53 jsem dělal státní zkoušku z lesního rohu a v lednu 1954 z harmoniky.
Pak po krátkém působení v motolském krematoriu (kvartet lesních rohů) jsem začal učit v osvětové besedě a po půl roce jsem přešel na Základní hudební školu v Ledči nad Sázavou, kde jsem strávil třináct let. Byty tam nebyly, a tak zásluhou pana Hanouska, ředitele závodu Kovofiniš, jsem se dostal do Prahy, kde působím až doposud.
V roce 1951 jsem se oženil a měli jsme tři děti. Moc hodné. Manželka mně zemřela v roce 1990, a tak žiji sám. Tedy sám jen od konce roku 2006, protože moje nejmladší dcera se mi věnovala dvanáct let a pak jsem byl ještě s maminkou, do její smrti. Měl jsem jak hodné rodiče a sestru, tak i hodnou manželku i všechny tři děti, též u nás vyrůstala neteř – a oni všichni jsou na mě stále moc hodní. Já se snažím zbytečně jejich dobroty nevyužívat, ale co potřebuji, to pro mě udělají. Nákupy, praní, žehlení, větší úklid, přípravu mas. Co mohu, to si dělám sám. To bylo vždy mou snahou: zbytečně neobtěžovat a snažit se, co je možné, o to se pokusit. Prozatím se to daří. Tak nás vedli i rodiče a i ve škole jsem nikdy nechtěl nic moc, a o cokoliv jsem požádal, to pro mě rádi udělali. Mnohdy nabízeli i více, ale to jsem odmítal. Všude, kde jsem byl, jsem vycházel s vedením i učiteli velice dobře a mám mezi nimi stále dobré přátele.
Moje životní názory vycházejí z víry křesťanské, a ty se mně velice osvědčují. Mám rád lidi a snažím se jim rozumět. Často si i oni – vidící přicházeli pro můj životní optimismus.