(nar. 1937)
Moje vrozená zraková vada (progresivní pigmentóza) se nejdříve projevovala tak, že jsem měla silně zúžené zorné pole, a ve tmě jsem neviděla vůbec. Tento stav trval zhruba do mých třiceti let, pak přišlo poměrně rychlé zhoršování zraku, jež asi po třech letech vyústilo v úplnou slepotu. Ačkoli mě někteří stejně postižení lidé na tuto eventualitu včas upozorňovali, bránila jsem se jim uvěřit, což se mi pochopitelně vymstilo: když mi zrak začal kvapem odcházet, prožívala jsem těžké trauma. Zní to možná paradoxně, ale konečné oslepnutí bylo pro mě jakýmsi vysvobozením…
Kvůli svému zrakovému postižení jsem nebyla s to zvládnout normální školní výuku, a tak mě rodiče v mých šesti letech dali do hradčanského Ústavu pro nevidomé. Po ukončení základní školní docházky následovala hudebně-pedagogická střední škola a pak Vysoká škola pedagogická, obor čeština a hudební výchova. Studijní příprava nebyla zde pro mne zrovna jednoduchá, protože jsem na normálně psaný text neviděla a tehdy jsem ještě neměla k dispozici ani cívkový magnetofon; přednášky jsem si zaznamenávala na Pichtově slepeckém psacím stroji (vždy ovšem se souhlasem profesora); učební texty mi předčítal otec, babička a jeden můj bývalý učitel (tehdy již důchodce) ze základní školy. Od svého původního povolání středoškolské učitelky jsem po asi patnácti letech přešla k práci korektorky knih a not psaných Braillovým písmem a později jsem redakčně připravovala ekumenický měsíčník pro nevidomé Křesťanská orientace.
Už řadu let jsem vdova a žiji sama. Můj manžel, rovněž zrakově postižený, vystudoval střední knihovnickou školu a svá studia na FF UK v oboru knihovnictví a vědecké informace dovršil doktorátem. Pracoval v Knihovně a tiskárně pro nevidomé K. E. Macana, nakonec jako ředitel této instituce.
Naše manželství bylo bezdětné. Když jsme uzavírali sňatek, měli jsme oba natolik slušný zbytek zraku, že jsme si například mohli dovolit cestovat kamkoli bez průvodce. Avšak během doby – u mne poměrně krátké, u manžela o něco delší – jsme postupně přestávali vidět, ztráceli jsme svou soběstačnost a čím dál častěji potřebovali nejrůznější pomoc vidomých přátel. Všechny tyto zkušenosti mě nakonec utvrdily v přesvědčení, že jako nevidomá bych si netroufala vstoupit do manželství se stejně postiženým mužem, byť bychom měli sebevíc společných zálib…
Okruh mých zájmů je myslím dost pestrý: příroda, umění, sociologie, filozofie, z filologických disciplín etymologie a fonetika, také folklor, ze sportu turistika. Ráda si zahraji na klavír nebo na violoncello, zpívám v komorním smíšeném sboru, snažím se každý měsíc aspoň jednou zajít do divadla a na koncert, přečíst si nějakou knížku; odebírám několik časopisů.
Nejlépe se cítím mezi lidmi, kteří mají smysl pro humor a jsou pro mne dobře čitelní. Snažím se udržovat v pořádku nejen svou domácnost, ale i všechny ostatní své záležitosti. Ke křesťanské (katolické) víře mě od raného dětství vedla babička. Samozřejmě jsem měla svá období vzdoru, pochybností a opětných návratů; ani teď se nepovažuji za neochvějně pevnou a sebejistou vyznavačku evangelia, stále v něm však hledám, ale i objevuji nové zdroje síly…