XI.
Když se zamyslíte nad svým životem během uplynulých sedmi let, co se u vás za tu dobu změnilo? Je něco, co byste ke své předchozí výpovědi doplnil/a?

(A. B.)
Podívám-li se na svůj život a své postoje, mnoho se nemění. Nevím, jestli se tím mám chlubit, ale je to tak. Jedním s naprosto základních kamenů mého života je mé manželství. Moje paní, stejně jako já, je úplně nevidomá. Po celý svůj život každému tvrdím, že takové manželství je nejen životaschopné, ale úplně skvělé. To mohu napsat po letitých zkušenostech. Když jsem o našem manželství přemýšlel ještě před jeho začátkem, nemohl jsem vědět, jaký bude mít průběh. Názory okolí byly také někdy nesouhlasné. Zde musím říct, že každý má právo na svůj názor a ten je daný jeho představou, co od manželství vlastně chce. Někteří chtějí komfort žití, hledají partnera přinejmenším se zbytkem zraku. Mají-li to přesvědčení, že to jinak nejde, že soužití dvou nevidomých může přinášet jen potíže, těžko se jim to dá vymluvit. Už proto, že v tu chvíli stojí na začátku skutečného života, bez praktických zkušeností, a toto rozhodnutí je vážné. Já chtěl paní chytrou, s určitou shodou zájmů a také s názorem, že není nutné dělat vše tak rychle, jako to dělají vidomí. Že stačí, když prostě věci v životě udělat jdou, byť i třeba s obtížemi. Uvařit, uklidit a podobně. Taky platí, že se na čemkoliv podle potřeby musí podílet oba partneři. A právě tak žijeme.
Nemáme děti. Nechceme je přivést do situací, které by mohly být, třeba k vůli zrakové vadě, pro ně neřešitelné. Co by takové dítě čekalo, to se nedá předem odhadnout. Osobně říkám, že kdyby mé dítě nevidělo a mělo takový život jako já, není důvod k zoufání. Ale to nikdo nezaručí. Slyšel jsem taky názor, že než aby dva nevidomí žili spolu, tak raději každý sám. Ne, s tím bych rozhodně nesouhlasil. To nejhorší, co si na tomhle světě umím představit pokud jde o soukromý život, je samota. Když budu na všechno sám, nebude to lepší, než kdybychom byli, třeba i nevidomí, na všechno sami dva.
Do budoucna bych si přál, aby můj – náš – život byl co nejklidnější.
Přijímáním uprchlíků k tomu, podle mého názoru, nijak nesměřujeme. Neznáme jejich povahy, i zvyky mají nejspíš úplně jiné. Proto stejně jako když si do bytu pustím jen toho, koho znám, tak by tomu mělo být i se státem. Jenže tohle neovlivním, a tak se budu o klid soukromého života snažit jen v mezích svých možností. Pro radost například máme už pět let kočičku. Někdo ji vyhodil před obchodem s potravinami, a když jsme ji dostali, nevěděli jsme úplně přesně, jak se o ni budeme starat. V bytě ji volně mít nemůžeme, a co když se ze dvora sama jen tak ztratí. Co s ní bude? Ale ona se neztratila. Pravda, ví, že nevidíme, a umí toho i využít. Ale je to zvíře, které máme s mou paní rádi. A stejně tak, jak umí naší zrakové nevýhody zneužít, funguje to i obráceně. Přijde, lísá se, volá, nechá se bez obtíží chytit. Žije sice na dvoře ve svém domku, ale taky ji klidně máme celý večer při poslechu televize na klíně a vůbec se nesnaží utéct. Tak si přeju, aby se mi dařilo žít stejně dobře i v budoucnu, tak jako dosud.

(N. D.)
Co se v mém životě událo za posledních sedm let? S přibývajícím věkem přibylo i zdravotních potíží. Především se mi bohužel dost výrazně zhoršil sluch, po určitém otálení jsem nakonec začala nosit naslouchátko – používám ho, když jdu do kostela nebo když se ocitám v situacích „společensky náročnějších“, kde je pohromadě víc lidí, nebo když někdo hovoří příliš tiše… Na koncerty si ho však zatím neberu, návštěvu divadla jsem už vzdala, možná to ale přece jen ještě někdy zkusím…
Zvláště letošní rok byl na různé zdravotní potíže „úrodný“: zlomené zápěstí levé ruky, překyselení žaludku, občasná srdeční arytmie… V únoru jsem si dokonce pobyla deset dní v nemocnici.
Avšak tou nejdůležitější změnou, která se udála před pěti lety, bylo moje velké stěhování! Pod rostoucím tlakem neustále se zvyšujícího nájemného (musela jsem si už dokonce požádat o příspěvek na bydlení!) mi nezbylo nic jiného než prodat svou venkovskou nemovitost zděděnou po rodičích, abych si mohla koupit byt v Praze. A v této souvislosti musím poznamenat, že dodnes nepřestávám být neskonale vděčná několika svým báječným přátelům za všestrannou pomoc!!! Tehdy jsem ovšem prožívala velké drama… Díky svým známým sestrám boromejkám jsem získala skvělou právničku, bez jejíž pomoci bych se neobešla při všech úředních jednáních, zvláště při komplikovaném vyřizování prodejní a kupní smlouvy; i tato moje právní zástupkyně nakonec prohlásila, že se ve své dosavadní advokátní praxi s tak náročným případem ještě nesetkala!! Ovšem největší zásluhu na získání mého nynějšího bytu má paní Marie Brzorádová, se kterou jsem se seznámila prostřednictvím sdružení Okamžik. Ona mi našla tento byt na internetu, a to přesně podle mých požadavků: v břevnovské lokalitě, nehlučném prostředí, s okny směřujícími východním směrem a k tomu ještě do jakési „zahrádky“, bez moderně zařízené kuchyně (abych si i do ní mohla vzít svůj vlastní nábytek!), s ústředním vytápěním a prosklenou lodžií… Mimochodem: tento byt byl první a jediný, který jsem si šla prohlédnout! Spolu jsme také z největší části přichystaly vše potřebné k vlastnímu stěhování, a to v obou mých dosavadních bytech! Než jsem se do nového bytu nastěhovala, bylo třeba provést rozsáhlé úpravy, kterých se nakonec ochotně a úspěšně ujal můj dlouholetý dobrý známý… Takže svoje současné bydlení považuji přímo za zázrak!!!
A jak vypadá můj každodenní život?
Nákupy a jiné pochůzky si zajišťuji za pomoci přátel, stejně tak i větší úklid a jiné nutné záležitosti, které bez zrakové kontroly vyřídit nelze. Dříve jsem např. docela ráda myla okna, teď si však už na parapet stoupnout netroufám… Na vaření nejsem žádný expert, docela ráda však vymýšlím všelijaké pomazánky (zeleninové, sýrové, vaječné…), moje strava je (vlastně i musí být!) co nejjednodušší.
Dosud ještě vyučuji hře na klavír tři soukromé žačky. Jsem vděčna Bohu za každý den – a vlastně za vše, co od něho nezaslouženě dostávám! Vážím si všech dobrých lidí, kteří nežijí jen „pro sebe“, ale mají na zřeteli vzájemnost v tom nejkrásnějším slova smyslu…

P.S.: Zapomněla jsem v tom svém vzpomínání ještě uvést, že se mi v roce 2013 poštěstilo dostat se podruhé do Izraele (poprvé to bylo roku 1998, tehdy byl zájezd určen hlavně pro ZP). Tentokrát cestovala naše malá šestičlenná skupinka z Křesťanského sdružení ZP a jejich příznivců AVE spolu s dalšími účastníky z několika různých farností. Zážitek to byl opravdu silný a bohatý! Ta první cesta mi však dala víc, protože se chodilo pomaleji a výklad byl sestaven právě s ohledem na nás…

V Praze 21. 12. 2015

(Z. K. D.)
Během uplynulých sedmi let se toho v mém životě změnilo hodně. Vdala jsem se, takže se nyní jmenuji Kynclová, a narodila se mi dcera Žaneta. V únoru příštího roku jí budou tři.
Je to hezké, ale i náročné období, zvláště teď, když je starší a narážím na různá omezení. Například jak ji naučit znát barvy nebo malovat a výtvarně tvořit, když má tohle děťátko umělecké sklony…
Beze zraku se toho sice dá zvládnout hodně, ale občas si tak člověk povzdychne, když narazí na hranici, za kterou se už opravdu nedostane. Zkrátka, omalovánky nevybarvíte. I na hřišti je to beze zraku opravdu náročné a podobně i v řadě dalších takových situací. Dotýkáme se vlastně tématu, které jsem již zmínila v předchozích otázkách, a to závislosti na okolí. Ale jinak se snažím si toto období prožít, jak nejlépe to jde, protože Žanetka jednou vyroste, a všechno bude zase jinak.
Na většinu aktivit jezdím s Žanetkou já. Chodíme od jejích dvou let i plavat. Můj muž Petr, který taky nevidí, pracuje na Neviditelné výstavě, takže je buď celý den tam, nebo pak doma.
Já se do Střediska výcviku vodicích psů, kde jsem pracovala před mateřskou, už nevracím, není mi to umožněno. A tak práci bohužel nemám.
Pomáhá mi však vodicí fenka Greta. Hlavně při pochůzkách venku nebo při našich výletech. Je to pro ni někdy opravdu náročné, vede mě i dcerku. Žanetka už ale taky začíná pomáhat. Jednou jsme vystoupily z autobusu jinde, než jsme byly zvyklé, a ani Gretka hned nepochopila, co se stalo. Žanetka však okamžitě hlásila, že jdeme špatně, a odvedla nás k metru. Jinak je Greta velmi šikovná, neumím si to bez ní vůbec představit.
Když byla Žanetka malá, nosila jsem ji hodně v nosítku. To bylo pro Gretku ještě jednoduché. Ale už si zvykla, že nás vodí obě. A protože Žanetka vidí, tak to bude čím dál tím jednodušší, i když samozřejmě nechci, aby suplovala Gretku. Přeju si, aby pro ni byly naše procházky a výlety zábava, tak jako pro každé dítě.

(W. H.)
Stále žiju sama se svým vodicím psem. Rozdíl je v tom, že dlouhosrstý německý ovčák si ve svých téměř patnácti letech užívá odpočinku, a mě teď doprovází zlatá kólie. Stále poslouchám písně Johna Denvera, písně skupiny Rangers-Plavci a dalších svých dávných oblíbenců. Sto párů ponožek téže barvy, které jsem kdysi získala s vynaložením nemalého úsilí, abych na mnoho let vyřešila problém s jejich tříděním, mi pořád ještě slouží. Popravdě řečeno, není jich už celá stovka, protože několik párů jsem už přece jen musela vyřadit.
Občas bývám tázána, proč používám příjmení Vlček. Protože jsem vyrůstala ve vlčím doupěti, odpovídám. Ne že bych na tom byla podobně jako Mauglí, ale obydlí v Říčanech u Prahy, ve kterém jsem žila, patřilo rodině Vlčků.
Dříve jsem často vyráběla indiánské ozdoby z tenkých řemínků, provázků a korálků, nebo modelovala reliéfy ze samotvrdnoucí hmoty. Do ní jsem zasazovala kamínky, barevná sklíčka, mušličky nebo skořápky pistáciových oříšků. Vysušenou samotvrdnoucí hmotu jsem pak, za pomoci vidících přátel, natírala akrylovými barvami.
Nyní dělám převážně keramiku. Jsou to kachlíky s vysokým reliéfem. Vymodelovala jsem několik krokodýlů, leguánů a draků. Na dalších kachlících jsou koně, pramen živé vody, rostliny a víly. Mou zatím poslední prací bylo několik velkých kachlíků s biblickými výjevy. Dva z těchto kachlíků jsou zdobeny roztaveným sklem. Příležitostně vyrábím mozaiky z barevných trojúhelníčků.
Když pominu svou výtvarnou činnost, je mým velkým úspěchem to, že jsem přežila částečnou rekonstrukci bytu. Měla trvat čtrnáct dní. Vyklidila jsem kuchyň i koupelnu a od dveří těchto dvou místností odtahala menší kusy nábytku. Elektroniku jsem zabalila nejprve do osušek a pak ještě do igelitu, aby se do přístrojů neprášilo. Když jsem se chystala přikrýt i kus koberce a nábytek, byla jsem ujištěna, že to není nutné. Velcí chlapi si s tím přece poradí snáze než pes a ženská malého vzrůstu. Můj pes je důvěřivý a moje vrozená nedůvěřivost byla zrovna oslabena únavou, protože v roce 2011 nebyla rekonstrukce mou jedinou zátěží. A tak jsem s nabízenou pomocí souhlasila.
Řemeslníci se opravdu činili. Nejen že nezakryli ani jednu skříň, ale dvě z nich odřeli, rozbili lustr a do koberce zašlapali maltu. Televizi vymotali z ochranného obalu, aby měli při práci co sledovat, a tak se příliš nedivím, že nová futra dveří jsou křivá, podlaha samý hrbol, dvě z elektrických zásuvek nejsou na správném místě a přívod vody do pračky taktéž. Skutečně divit jsem se začala, až když jsem po koberci i nábytku nacházela hromádky nedopalků cigaret – jsem tedy opravdu ráda, že nic neshořelo. Přes ujištění, že už se mohu vrátit domů, bylo mé obydlí po čtyřech týdnech stále neobyvatelné a trvalo ještě dalších pět dnů, než jsem se dočkala tekoucí vody a proudící elektřiny. Mnoho dalšího času mi zabralo hledání zodpovědných lidí, kteří napraví škody vzniklé tou mizerně provedenou prací. Původní řemeslníci nebyli dost velcí chlapi ani na to, aby přiznali, že místo lustru mi od stropu dolů visí pouze střepy, a nehynoucí zážitek mi přineslo zjištění, že maltu rozmíchávali nejen ve svých kbelících, ale i v mém velkém hrnci na špagety.
Na jaře 2012 jsem začala zušlechťovat svou zahrádku. Jedním z důvodů, proč ubývá motýlů, je, že nemají dostatek potravy. Proto jsem nejprve zasadila pět motýlích keřů. Tři ve zdraví přežily a už jsou větší než já. Motýli se k nim opravdu slétávají v hojném počtu. Zasadila jsem také třicet sedm jehličnanů. Zdárně jich přežívá třicet šest. Zatím jsou menší než já, ale to zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Rostou rychle.
Když jsem usadila do hlíny ještě šest rododendronů, šest kanadských borůvek a sedm pivoněk, dočkala jsem se dvojího úspěchu. Za prvé – neuhynula ani jedna z rostlin. Za druhé – sklidila jsem jedenáct borůvek. Nebýt přičinlivého ptactva, obsahovala by sklizeň mnohem vyšší počet bobulí. Pro každou rostlinu jsem musela vyhloubit díru v zemi, a protože zahrádka spočívá na pozůstatcích rozbořeného domku, vydolovala jsem za tři roky úctyhodnou hromadu cihel, kamenů, dlaždic i částí potrubí. Dokonce jsem získala jednu nepoškozenou skleněnou vázu, zrezivělé nůžky a poměrně zachovalé kladívko.
Otvory v zemi se obvykle hloubí kopáním. Kopat pro mě znamená předklon a ten mi nepříjemně zvyšuje tlak v hlavě. Hloubím je tedy hrabáním, jako králík noru. Klečím u toho nebo ležím na břiše. Mým vybavením jsou rukavice a kovová tyčka. Tím se přece jen od králíka značně liším.
Fyzická zátěž má člověka posilovat. Mě spíš oslabuje. Zpočátku jsem pracovala sama. Pak jsem začala využívat zrakové schopnosti a hbitost placené pomocnice. Dost mi taky pomohla kamarádka-vegetariánka, které se moje zahradničení líbí, i když mezi květinami a jehličím není moc toho, do čeho by mohla kousnout. Největší problém je pro mě hledání ztracených věcí, které jsem si sama někam bezmyšlenkovitě odložila, a přenášení těžkých kamenů. Bez doprovodu bych taky nebyla schopna chodit s batohem a ručním vozíkem do vzdáleného zahradnictví. Když cestou zpátky tlačí můj průvodce vozík s pytlem hlíny, já si vždy nesu v batohu nějakou novou sazenici.
Během horkého a suchého léta 2015 jsem se cítila natolik unavená, že jsem zvládala pouze ranní a večerní zalévání. Jinak jsem ukrývala – sebe i psa – před sluncem ve stínu staré třešně. Tam jsme odpočívali vedle zahradní keramické želvy. Na rozdíl od mé ručně modelované keramiky se zahradní keramika lije do forem a natírá hladkou, lesklou glazurou. Nakoupila jsem zlevněnou zahradní keramiku v podobě různobarevných koček s velkýma zelenýma očima. Ty mi nyní pomáhají při zalévání. Šelmičky kočkovité jsem rozmístila a upevnila k mladým výhonkům i vzrostlejším sazenicím. Od té doby se nemusím sklánět a hmatat po zemi, abych vyhledala, kde přesně jsou jednotlivé rostlinky, a mohla jim přidělit potřebné množství vody. Teď v levé ruce nesu konev, v pravé mám bambusovou tyčku, a jakmile klepnu tyčkou o keramickou kočku, zaliju nalezenou šelmičku konví. Z kočky steče voda přímo k žíznivé rostlině. Keramická zvířata mi také usnadňují orientaci. Vím, že když dojdu k velikému žabákovi, mám si dát pozor na schodiště vedoucí dolů k brance. Když zakopnu o kapra, jsem u kanadské borůvky. Kočky, žabák i kapr se výborně osvědčili. Pořídila jsem si také sedm obřích šneků, aby zastrašovali hnusné, oranžové slimáky, kteří nenasytně ožírají veškerou vegetaci. Jako strážci se sice keramičtí šneci neosvědčili, ale i tak jsem ráda, že je mám.
Kromě mých okrasných zvířat obývají zahrádku nejrůznější divocí živočichové. V pámelníku hnízdí ptáci a v maliní u kompostu bydlí užovky. Občas potkám ježka, snažím se nezašlápnout kolegu slepýše, vyhýbat se včelím i vosím žihadlům a pěstovat dostatek chutných květů pro již zmiňované motýly.
V létě mě souží úporná vedra, a protože v noci nevidím nic – úplně stejně jako ve dne – chodím často pracovat na zahrádku za tmy. Výhodou je, že okolo půlnoci mi nikdo nekecá do toho, jak mám co dělat. Zřejmě ze stejného důvodu vylezl v pozdní hodinu ze svého úkrytu i had a vydal se na lov. Jak se tak plazí travou a nedbá na to, že se zrovna tudy plazím taky já, naše cesty se zkřížily. Já o hada zakopla, a on mě v úleku kousl.
Hrozně to bolelo a noha mi postupně otekla až pod koleno. Problémy ale netrvaly dlouho. Nejprve odezněla bolest a ve studené vodě zmizel – po několika hodinách – i otok. Ráno už jsem byla v pořádku a vyprávěla kamarádce o svém nedorozumění s užovkou. Jak víš, že to byla užovka? tázala se kamarádka a zlobila se, že si nepřivolám záchranku, když mi není dobře a nevím, co mě doopravdy kouslo. Já mínila, že po uštknutí jedovatým hadem by mi bylo nesrovnatelně hůř. Navíc mě děsí představa zbytečného výjezdu záchranky, anebo dokonce zájem sdělovacích prostředků! Umím si totiž živě představit novinový titulek tohoto znění: Slepýše kousla užovka a on si myslel, že je to zmije.

(V. F.)
Za těch posledních sedm let se toho opravdu mnoho změnilo. Mimo jiné jsem pilně navštěvoval Rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé v Praze na Dědině. Byl to úžasný a potřebný zážitek. Naučil jsem se psát na psacím stroji, což jsem do té doby neuměl, a tím pádem jsem mohl pokračovat a naučit se ovládat PC. Dále jsem absolvoval kurz sebeobsluhy, prostorové orientace a také kurz „drátování“. Vše probíhalo pod dohledem výborných instruktorů a myslím, že jsem i přes svůj poměrně vysoký věk vše zvládnul. Vděčím za to zejména ředitelce tohoto zařízení, paní Mgr. Marii Shifferové, která mě patřičně vyprovokovala, jakož i instruktorům, kterým patří rovněž můj velký dík.
Ovládnutí PC mně otevřelo brány k další činnosti. Je to jednak rychlá komunikace nejen s přáteli a spolupracovníky, ale také s okolním světem.Takže díky PC jsem mohl organizovat činnost pěveckého sboru nevidomých Vokál klub a také získávat sponzory potřebné ke zdárnému chodu tohoto sboru. V roce 2014 oslavil Vokál klub již 10. výročí svého trvání.
Jinak moje výtka vůči nevidomým, kterou jsem uvedl již u VIII. otázky – že jsou někteří nevidomí k lidem, kteří jim chtějí pomoct, neurvalí – tak ta bohužel trvá. A nevím, jak by se dal tento stav vylepšit. Snad jen nějakou trvalou osvětou, kterou kdysi prováděla paní Jindra Jarošová. Ale její pořad, který měl u nevidomých velký ohlas, bohužel z vysílání Českého rozhlasu zmizel.

(M. F.)
V současnosti mám v bytě jen jednu spolubydlící, ne dvě, jak tomu bylo před sedmi lety, a musela jsem ze svých koníčků vypustit karate – důvodem byly jednak změněné časové podmínky v zaměstnání na jedné ze škol, kde působím, a také úraz s trvalými následky.
Stále se mi ale líbí, když kráčím s blízkým či jenom známým, a někdy dokonce s neznámým človíčkem a on mi povídá, kolem čeho jdeme, v jakém slohu je která stavba postavena, jakou barvu má nějaká výzdoba či reklama, co zajímavého vidí ve výkladech obchodů, jaké mohutné staré stromy stojí v parcích, jakými barvami hraje listí, co zrovna kvete… Mohla bych pokračovat donekonečna. Jsem spokojena, že máme mobily v kapsách, ipad, notebook, nebo tablet v baťůžkách, ale v uších zrovna nemáme sluchátka a jen si tak povídáme a užíváme si obyčejný rozhovor.

(K. G.)
Na podzim to bylo právě sedm let, co pracuji jako psychoterapeutka. Splnil se mi tím jeden z životních snů, od něhož mě někteří odrazovali právě kvůli nevidění. Myslím, že zrak nahrazuji hlavně sluchem nebo spíš nasloucháním, dobrou pamětí a zájmem o člověka, se kterým jsem. Před pěti lety jsem se – díky mým rodičům – přestěhovala s rodinou do velkého rodinného domu s malou zahrádkou. Tím se splnila dvě má dětská přání: mít spoustu květináčů a truhlíků s kytkami a několik koček. Mým dětem je nyní 11 a 8 let. Spolu s jejich tátou je vyučujeme v domácí škole. Můžeme s nimi tak trávit nejen večery, ale i dopoledne. Někdy je to únavné, hlavně když se hádají, překřikují nebo nedávají pozor. Mám z nich ale většinou radost a těší mě s nimi trávit čas povídáním si, poznáváním nových věcí a experimentováním. Držím palce dcerce, která bude na jaře dělat talentové zkoušky na výtvarnou základní školu.
S manželem jsme se po dlouhém váhání před rokem a půl rozešli. Daří se nám však se na většině věcí dohodnout a živě komunikujeme hlavně o dětech. Porozchodové období pro mě nebylo lehké. Byla jsem sice ráda, že jsem k tomu kroku našla odvahu, ale bojovala jsem v sobě s pochybnostmi, jestli mám ještě šanci najít svoji životní lásku. Moje pochyby souvisely i s neviděním. Po pár nevydařených pokusech jsem navštívila internetovou seznamku. Právě tam jsem potkala svého současného přítele. Předtím viděl nevidomou ženu zblízka jen ve filmu. A já jsem zase nikdy nevěřila, že mě zaujme technik, který ví pramálo o psychologii a zároveň je ateista. Na prahu svých čtyřicátin však nastupuji novou a dobrodružnou cestu. A přeji si, aby byla dlouhá.

(Z. Ch.)
Rozhodně nemohu opomenout velké množství lidí, které mi bylo dovoleno během uplynulých sedmi let potkat. Nejspíš i díky nim se můj život ubírá právě směrem, kterým stále kráčím, a ať už některé kontakty po čase zřídly nebo se přerušily či naopak upevnily – každý z těchto vztahů ve mně cosi nesmazatelného zanechal.
Samostatnou kapitolou je osamostatnění se. V březnu 2010 se mi podařilo s tehdejší vidící partnerkou získat v Praze byt, a tak definitivně vyletět z rodného hnízdečka. Přestože jsem žil již v sedmi letech na internátě, kde byl člověk k samostatnosti veden, bylo to něco nového a nepoznaného – jít do bytu, kde co si člověk sám neudělá, to nemá.
Spolu s odchodem z rodného hnízda jsem přestal vnímat i řeči (drby), které se většinou v malých městech vedou, když jeden druhému vidí do talíře.
Přiznávám, že jsem měl obavy, jak vše budu samostatně zvládat, a zvláště po rozchodu s přítelkyní po třech a půl letech letech společného soužití, kdy jsem na vše zůstal úplně sám. Dnes si říkám, že strach a obavy jsou lepší, protože člověka nutí zjišťovat, že to či ono se tak či onak přece jen udělat dá, a jsou rozhodně lepší, než být přímo suverénní a pak být sražen, když se člověk najednou ocitne před problémem, se kterým ve své suverenitě rozhodně nepočítal.
Zajímavou kapitolou byl i výše zmíněný vztah, kde na jedné straně byl nevidomý partner a na druhé vidící partnerka a na jehož počátku bylo vše, co k běžnému vztahu patří – od poznávání se přes zamilovanost, nadšení ze společného bydlení, budování vztahu až k partnerčinu prachobyčejnému sbírání vysokoškolských titulů, její náročnosti ve všech směrech a ne příliš vhodným poznámkám na partnerův zrakový handicap na jeho konci. Poznání, že partnerka Vás má jen na to, aby jste ji dotovali, starali se o údržbu auta a přestali si vlastně hrát na chudáčka – vždyť ona toho zase tolik nechce – je kruté a opravdu se dlouhodobě vydržet nedá. Získal jsem však zkušenosti pro nevidomého člověka v některých směrech netypické, když jsem řešil s úřady stavební a územní povolení, sháněl řemeslníky na chatu před dokončením, staral se o lehkou údržbu a drobné opravy auta (výměna prasklého světlometu, lovení vybité baterie zpod kapoty auta, přezouvání zimních a letních pneumatik na discích). Dodnes si říkám, co si asi tak mysleli lidé na jednom pražském sídlišti, když mě viděli jít s bílou holí k autu a pak tam pracovat. Ale i takové zkušenosti přináší pes jménem život člověku s handicapem.
Za obrovský přínos rozhodně považuji návštěvy mnoha koutů České republiky. Oblast Moravského krasu, jižních a středních Čech, Českého ráje, Červeného Kostelce a jeho okolí, Znojma a Vranovské přehrady, stejně jako míst poblíž Máchova jezera – tak krásných a zajímavých, že určitě stojí za to se na mnohá z nich dříve či později vrátit.
Naopak obrovským smutkem bylo pro mě zjištění, že široká rodina z otcovy strany nedokázala být lidská a empatická v době nejtěžších chvil jejich rodičů a nehledíc nalevo napravo, dokázala si rozbít vztahy se svými rodiči jen pro pár korun. Nejdůležitější však pro mě zůstává přesvědčení, že jsem udělal vše, co jsem udělat směl a mohl a co bylo i v mých silách a co dodnes považuji za správné.
Velkou změnou za sedm let prošel i vývoj techniky pro nevidomé, se kterou mohu pracovat. Mám na mysli nejen ozvučené počítače, telefony, braillské řádky, ale i spousty drobných pomůcek, usnadňujících mi nejen práci ve stále stejném zaměstnání, ale i život doma a na cestách.
Navzdory svému handicapu a s ním spojeným všem možným negativům mám stále pocit, že je krásné žít v tomhle možná již přetechnizovaném a každopádně uspěchaném světě, protože každý den se najde drobnost, která mě dokáže potěšit, i když je to třeba jen věc zanedbatelné povahy. Každý den, přestože vypadá navlas stejně jako ty ostatní, je přece jen trochu jiný. Stále jsem přesvědčen, že slepota není ten nejtěžší handicap a že jsou existují handicapy daleko těžší a horší, které člověka omezují mnohem více než to, že nevidí.
Zatím neumím říct, co bude třeba za dalších sedm let, co a jak se změní (i když něco určitě), jsem na to ale moc zvědav a pokud budu mít opět tu možnost, rád se o to s vámi podělím.

(M. J.)
Přestože stále ještě nejsem (a už nikdy nebudu) ten dříve zmíněný Evžen-lovec žen, za posledních sedm let jsem prošel třemi zkušenostmi – vztahy. Na tak krátké období je to na mě dost, o to poučenější z toho snad odcházím. Nelituji však jediného z nich, právě pro tu zkušenost a poučení, že tudy cesta nevede. Teď pomalu prozřívám z poslední zkušenosti a postupně si s údivem uvědomuji, že je mi vlastně moc hezky i jako singlistovi.
Zabrousil-li jsem do sféry vztahů, nemohu opomenout události důležité. Po sedmnácti letech naši rodinu opustil kocour Mikeš. A žijete-li s někým takovou dobu, muselo by být něco hodně špatně, aby se nejednalo o vztah. Po čase zkoušení kočkyprostého života k nám přišel nakonec Jonáš. Ten však aktuálně žije v detašovaném bydlišti. Další podstatnou změnou, ke které totiž došlo, bylo zakoupení vlastního bytu. Mamina přestala být sama, a tak i finance přestaly být bariérou. Už šlo jen o překonání lenosti. Což se mi nakonec podařilo, a tak jsem se ve třiceti čtyřech letech konečně vykulil z hnízda.
Nemyslím, že jsem byl do té doby nesamostatný, ale vlastní bydlení a nutnost postarat se o všechno sám, posouvá život do jiného levelu. A já jsem v něm spokojený. Nikdo za mě nevaří, nepere, věci nevyřizuje. Někdy je to samozřejmě náročné, ale pocit určité spokojenosti sama se sebou je zkrátka super!
Velkou změnou, která se mě sice netýká přímo, ale můj život rozhodně ovlivnila, bylo narození potomků většině mých přátel. Už není tolik času a energie podnikat ve stejné míře společné akce. A ty, které se provádějí, jsou činěny s ohledem na nejslabší článek. Děti rostou, bude tedy začas jinak. Navíc jsem poznal přátele nové, kteří tento dočasný kinderprostor zaplňují nadmíru dobře.
A co se ještě za posledních sedm let změnilo? Vlas zřídnul, pravé oko bylo vyměněno za problémy nečinící protézku, pár mozkových buněk odplaveno vínem či meruňkovicí… Za důležité však považuji, že přes různé kotrmelce žiju rád a spokojeně, tak jako tomu bylo před sedmi lety.

(K. K.)
Změnila se spousta věcí. Jsem shovívavější, trpělivější, méně ctižádostivá a uvědomuji si, že nemůžu dělat tolik věcí najednou, kolik bych chtěla. Oproti dřívějšku mě víc baví fyzická práce.
Během posledních sedmi let jsem vystudovala, dvakrát se usadila a věřila, že to bude napořád, dvakrát se zase rozlétla. Momentálně žiju sama na malém městě v blízkosti své rodiny a snažím se poznat sama sebe. Našla jsem si zaměstnání ve větším městě, mám vlastní provozovnu, kde dělám masáže a manuální terapie, podnikám osvětové aktivity. Jsem svým pánem, což jsem si vždycky přála, občas překládám a moc ráda bych učila španělštinu a portugalštinu, což se mi zatím nedaří, spíš naopak potkávám Brazilce, kteří se chtějí učit česky. Proč ne, dělám to, co ke mně přijde. Myslím, že mám pár dobrých přátel, ale taky jsem občas ráda sama. Mám dva psy, s kamarádkou chodím dvakrát týdně běhat. Zájem o kulturu a četbu nepolevil.
Vysokoškolské studium – nakonec jsem před sociálními obory dala přednost španělštině a portugalštině a románským literaturám na Masarykově univerzitě v Brně – bylo jedním z nejlepších období mého života. Užila jsem si to jak studijně (zahraniční stáže, spolupořádání kulturních akcí v rámci školy), tak volnočasově (sport, koncerty, hraní divadla, společenský tanec). Během tohoto období jsem si pořídila vodicího psa. Kromě něj se starám o psa dříve týraného, takže mám dva. Není to jednoduché, ale rodina a přátelé mi pomáhají, jak můžou, abych mohla vyrazit i někam sama, jak jsem byla dříve zvyklá.
Dvěma nejdůležitějšími mezníky byly mé zahraniční studijní pobyty v portugalském Lisabonu a brazilském Rio de Janeiru. Do obou zemí jsem cestovala sama a ani v jednom případě na mě nebyla univerzita ani zdaleka tak připravena, jak tvrdila. Vyzkoušela jsem si, jaké to je stát se během chvíle z poměrně samostatné, byť nevidomé, dvacetileté holky totálně zmatenou cizinkou s handicapem, naprosto odkázanou na pomoc ostatních, kteří se jí snažili pomoct, například s nákupem, nicméně jí všemožně bránili v tom, aby mohla ve své samostatnosti pokračovat. V hostitelské rodině v Brazílii mi například zakázali vařit. Počáteční těžkosti jsem ze sebe po prvních měsících setřásla a zařídila si život tak, abych se i v těchto zemích cítila doma. Pomáhala mi především spousta lidí kolem mě, jejich otevřenost a přátelství byly opravdu neocenitelné, především v Brazílii. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela dva tak rozdílné pohledy na život – evropský (typický svým systematickým plánováním, individualismem a touhou po zajištěném životě) a brazilský (vyznačující se nahodilostí, radostí ze života a naprostým spoléháním na nezištnou pomoc druhých). Zažila jsem tam jak chvíle neuvěřitelného stesku, tak dny plné dobrodružství a příjemných i méně příjemných zjištění o sobě samé. Přesvědčila jsem, že dobří přátelé jsou v životě opravdu tím nejcennějším, co člověk může mít. A měla jsem to štěstí, že jsem takové přátele v Brazílii našla, proto se tam určitě chci na krátký čas vrátit.
Přála bych si zkombinovat fyzickou a komunikační práci maséra-terapeuta a intelektuální samostatnou práci překladatele a také najít někoho, s kým bych mohla založit rodinu.
A žít v míru a pokoji.

(J. Ma.)
5. 2008 spatřil poprvé světlo světa náš třetí syn Eda. Ani tentokrát neprojevili moji rodiče štědrost v podobě hlídání starších synů, ale nakonec vše dobře dopadlo a porodu Edíka jsem se zúčastnil. V den jeho porodu jsem ale nic netuše absolvoval ještě další čtyři porody, rozhodla se totiž rodit i naše kočka a vybrala si k tomu nejlepší místečko, totiž dětské lehátko na chodbě v prvním patře.
Po zániku Callcentra D+S jsem se ještě jednou pokusil o hledání práce v oblasti telemarketingu a díky předešlým zkušenostem se mi to překvapivě rychle podařilo. Ve společnosti Ipojištění jsem ale vydržel už jen necelý rok. Rodinná firma, kde úcta k zaměstnancům neměla žádnou váhu a kde jsem byl nucen plnit stejné počty smluv, přestože zaměstnanců značně ubylo, to vše mi dalo jasný cíl, totiž živit se na vlastní pěst. Věděl jsem, že to vůbec nebude jednoduché a že role otce a živitele rodiny na dlouhou dobu doslova vezme za své. Předal jsem tedy pomyslné otěže své manželce Aničce, která již v době, kdy byl Edíkovi rok, šla pracovat na částečný úvazek ve své původní profesi lektorky prostorové orientace a internátní vychovatelky na konzervatoři J. Deyla.
S hlídáním dětí jsem u svých rodičů moc neuspěl, rozporuplné názory téměř na vše a nechuť hlídat v případě rychlé potřeby mi daly jasně na srozuměnou, že sice rodiče žijí blízko, ale že si musím vždy umět pomoci sám. Začal jsem si tedy doma v obýváku postupně budovat žákovskou klientelu v oblasti výuky hudby. Nárůst byl však velmi pomalý a mé naděje na jakési lepší příští mizely kamsi do ztracena.
Dnes však mám téměř dvacet žáků a snad i dostatečné zkušenosti, jak v této oblasti pokračovat tak, abych svým přístupem a pojetím nabídl odlišnou, individuálnější výuku, než jakou poskytují základní umělecké školy.
Určitě nelituji svých dosavadních zkušeností, přestože jsem už mnohdy nevěděl, kudy dál. Nakonec se ale vždycky našel způsob, jak skloubit výchovu dětí s postupně se rozrůstající domácí výukou, a tak mohu říci, že i přes fakt, že jsme byli mými rodiči (hlavně matkou) jakožto rodina odsunuti na poslední kolej a veškerý majetek dostal můj bratr, jsme plně fungující samostatnou jednotkou, která si dokáže poradit i v nelehkých životních situacích.
Přesvědčil jsem se, že handicap je něčím, co buď dokáže hodit člověka na úplné dno, anebo naopak tím, co mu dává jedinečnou příležitost, aby se svého života chopil originálně, se sebedůvěrou a neutuchající touhou dosáhnout kýženého cíle i navzdory překážkám.

(J. Mo.)
Mám dojem, že jsem již dostatečně vyjádřil své názory, akorát mě překvapilo, jak se v některých odpovědích s manželkou (I. M.) shodujeme. Skoro jako bychom opisovali.

(I. M.)
V posledních zhruba třech letech mě hodně baví lezení na cvičné horolezecké stěně a skenování nebo opravy knížek pro naši digitální knihovnu.

(J. M.)
Zmenilo sa mnoho vecí. Spoznal som nových ludí, s niektorými, s ktorými som sa stýkal, sa už nestýkam. Myslím tým aj partnerky, s ktorými som dlhšiu či kratšiu dobu udržoval vzťahy. Niektoré z týchto partnerstiev boli naozaj pekné, zažil som krásne chvíle, avšak ani jeden z týchto vzťahov nevydržal dlhšie. Neviem, nakolko je príčinou týchto mojich neúspechov slepota, ale domnievam sa, že istú úlohu hraje.
Zmenil som dosť radikálne činnosť, ktorou som sa zaoberal ako hlavnou náplňou mojho času.
Kedysi, keď som videl a bol zdravý, som študoval fyziku a potom som sa zaoberal programovaním. Po strate zraku som v tom chcel pokračovať, najprv som sa snažil živiť sa programovaním, neskor som pár rokov študoval matematiku a fyziku na pomerne vysokej úrovni. I keď moji učitelia, najma matematici, vraveli, že som celkom úspešný, začalo mi to celé pripadať trochu neperspektívne a neužitočné.
Pred niekolkými mesiacmi som sa teda zo dňa na deň rozhodol zaoberať sa niečím iným a prihlásil sa na masérsky kurz. Táto radikálna zmena súvisí so slepotou, nepredpokladám, že by som za normálnych okolností tak zmenil obor činnosti. Za túto zmenu som ale vďačný, pretože som našiel niečo, čo ma až prekvapivo naplňuje a uspokojuje. Je to iste dané tým, že je to niečo úplne nové, vždy je ale pre mňa velkým povzbudením, ak niekto povie, že sa po mojej masáži cítil lepšie, či dokonca ho prestalo niečo bolieť.
Som slepecky šikovnejší. Sú veci, ktoré ma bez zraku stále príliš netešia, nemám ale temer už z ničoho strach a nie som napatý duševne a fyzicky, ako som býval zo začiatku mojho nevidenia.
A pokial ide o vnútorné prežívanie alebo o duševný pocit, zamyslel som sa nad tým, prečítal si, čo som písal kedysi, a aj keď som mal dojem, že sa nezmenilo nič, zmenilo sa nenápadne mnohé. Všetky tie zmeny ale vyplývajú asi z toho, že som sa odpútal od života so zrakom a viac splynul so životom bez zraku. Pred siedmimi rokmi som mal v sebe ešte množstvo obrazov prírody, ludí, vlastne to bol stále čiastočne život so silnou vizuálnou stránkou.
Dnes je to inak, prijímam a vnímam len tým, čo mi zostalo k dispozícii. Ešte pred pár rokmi, keď som sa po prvýkrát stretol so svojou učitelkou matematiky, pýtal som sa známych na jej podobu a chcel som, aby mi ju popísali. Chcel som si vytvoriť jej obraz, teda byť na tom presne tak, ako keď som videl. Vidieť, aj keď len sprostredkovane, bolo pre mňa dôležité.
Keby rovnaká situácia nastala dnes, budem ju vnímať a poznávať bez akýchkolvek sprostredkovatelov, z jej hlasu, z dotykov a svojich pocitov.
Uvedomil som si to, keď som čítal svoju odpoveď na otázku, ako by som naložil so dňom, v ktorom by som zase videl. Dnes by som možno odpovedal, že nemám čas. Alebo by som navrhol, aby ten moj deň dostal niekto iný, kto po takom zážitku túži viac.
A taktiež som za tie roky zistil, čo mi na živote bez zraku pripadá skvelé. Je to možnosť temer bez námahy poznávať ludí. Od mojho oslepnutia mi ponúklo pomoc množstvo ludí. S niektorými z nich som strávil len pár chvíl, s niektorými ale aj cestu z jedného konca Prahy na druhý. A keď sme sa potom lúčili, bolo mi to až lúto, pretože boli tak zaujímaví alebo som si s nimi výnimočne rozumel. Zo všetkých takýchto stretnutí mám neuveritelnú radosť a aj keď ma nie vždy teší niekam ísť a riešiť nejakú komplikovanú alebo neznámu trasu, na stretnutia s luďmi sa vždy teším a vždy som zvedavý, koho stretnem.

(P. N.)
Začnu dvojnásobnou radostí a stejně tak dvojnásobnou starostí. V roce 2008 se mi na druhou neděli adventní 7. prosince narodila první dcera Eliška, která dnes už chodí do školy. V roce 2011 se mi na pět jedniček 11. ledna narodila druhá dcera Maruška. Počet členů naší rodiny se tak ustálil na čtyřech a já jako muž jsem ve výrazné menšině. Těhotenství manželky, porod a dva roky po něm považuji za obtížné období, bez kterého to ale nejde. Nyní se už z dětských hřišť pomalu dostáváme na výlety, koncerty a do divadel. Z praktického hlediska to může například znamenat vzbudit se ve 4:15 a jít vystát vstupenky do Dejvického divadla. Samo o sobě docela intenzivní zážitek.
Profesně jsem stále na Ministerstvu pro místní rozvoj. Kontinuálně pokračuji v přípravě legislativy a metodiky k požadavkům na bezbariérové užívání staveb. V roce 2009 jsem provedl novou bezbariérovou vyhlášku celým legislativním procesem a dále se soustředím na soulad normových hodnot, pracovní pomůcky k její aplikaci a vzdělávání úředníků obecných stavebních úřadů. Pozitivní je, že dnes drtivá většina příslušných materiálů je v elektronické podobě, a jejich forma je tak pro mě dobře dostupná.
Co se týče sportu, tak stále platí, že o běhu rád mluvím a jednou týdně chodím předstírat aktivitu, kterou lze podle mnou nastavených pravidel označit za běh. Definici běhu jsem si záměrně nastavil volně, tak abych ji alespoň limitně splnil na 6 min./km. Reportáž z jednoho mého zářijového tréninku roku 2015 je zveřejněna na portálu Běžecké školy Miloše Škorpila. Přes zimu převažuje spíše to mluvení nad skutečným pohybem. Na další rok mám vymyšlený jeden závod, při kterém chci předběhnout autobus linky č. 142 v úseku Lýskova – Nové Butovice. Vymyslel jsem to tak, abych měl motivaci proběhnout se sice svižně, ale stále ještě příjemně. Teoreticky mám vymyšlen běh také proti tramvaji, metru i vlaku. S dětmi se mi totiž zase vrací hravost.
http://www.bezeckaskola.cz/clanek-3717-muj-prvni-trenink-s-nevidomym-bezcem-petrem-novakem.html

(L. Z.)
Za poslední léta se toho u mě změnilo poměrně hodně. Dostudoval jsem Právnickou fakultu UK, což mi přineslo k mé hudebně-učitelské profesi ještě další uplatnění – pracuji jako právník ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých. Zde se zabývám zejména poradenstvím zrakově postiženým lidem a také hlídáním a případně připomínkováním legislativy, která má nějaký významnější dopad na naši komunitu.
Starší z mých dcer již před dvěma lety překročila práh zletilosti, na mladší tento krok čeká co nevidět, takže při troše snahy lze obě povolání zvládnout.
Dlouhodobější krize v mém osobním životě vyústila v uzavření nového manželství, v němž jsem zatím velmi šťastný; rád bych to zaklepal na dřevo, ale vzhledem k tomu, že odpověď píši Braillovým písmem na displej iPhone, věřím, že i kdyby bylo klepání na sklo o něco méně účinné, mám stejně zaklepáno do foroty. 🙂 Ostatně možnost používání iPhone a dalších mnohých technických novinek bych také označil za poměrně pozitivní posun, i když někdy mám pocit, že by ten vývoj techniky mohl trochu zvolnit, abych nemusel pořád něco dohánět.
Za oněch neuvěřitelných sedm let, která uplynula od odpovídání na tuto anketu, jsem se také dvakrát stěhoval a doufám, že jsem již definitivně „nebo aspoň nadlouho“ zakotvil ve vlastním pražském bytě. Tím jsem si splnil sen, který zřejmě sní nejeden pražský přistěhovalec.
Na svých původních odpovědích nemám v úmyslu nic měnit; jsem moc zvědav, co se stane za dalších – třeba sedm let.