Co považujete za nejdůležitější pro to, aby byl člověk schopen vést spokojený život i beze zraku?
(N. D.)
Snažit se pokud možno klidně a věcně přijmout tuto fyzickou danost, nepropadat malomyslnosti, či přímo zoufalství, neboť to vede přinejmenším k pasivitě, což může mít škodlivé, až zhoubné důsledky; postupně si vytvořit jakýsi nový životní styl – s maximálním využíváním zbylých smyslů, se zapojením rozumu a vůle; uvážlivě volit přátele, kteří umějí podržet, na něž se lze spolehnout, i ochotné pomocníky, kteří pochopí, co nevidomý člověk opravdu potřebuje, aniž by sami chtěli o jeho záležitostech či potřebách rozhodovat a své rady mu vnucovat.

(Z. D.)
Pro mě je velmi důležité mít práci, ve které mohu být užitečná, mohu někomu dát něco ze svých schopností a sil. Už od puberty mě děsila představa, že bych snad mohla sedět doma a nic nedělat, být závislá na rodičích.

(K. G.)
Být komunikativní, umět si najít přátele, umět nebýt sám, neizolovat se. Mít důvěru k lidem a zároveň být opatrný. Mít v sobě radost nebo naději, něco pozitivního, aby člověk jen nepřijímal pomoc, ale mohl dávat něco ze sebe. Umět nacházet všechno to, co si můžu v životě beze zraku užít, nejen to, co nemůžu. Mít odvahu nebo chuť bojovat s nepříznivými okolnostmi, situacemi, které mě potkávají. Například když potřebuji pomoc, a ona není v dosahu, když je obtížné se prosadit… A z praktického hlediska: Moci vést relativně samostatný život, aby se o mě stále nestarali druzí. Tedy tím pádem i vést život podle svých představ, moci jej ovlivňovat.

(D. H.)
Rozhodně smíření se s touto situací. Pokud člověk v první řadě nepřijme svou zrakovou vadu jako fakt, těžko se s ní může vyrovnat a sžít.

(W. H.)
Mít dostatek trpělivosti a sebejistoty. Nestačí jen zručnost, dobrá orientace nebo vzdělání.

(P. M.)
Řekl bych obecně, že jakési osobní zázemí. To může být různé, podle toho, jak je člověk nastavený, co právě potřebuje. Nemusí to být zrovna velké pohodlí, ale spíš kontakt se světem (s živými lidmi, víc než přes média) a pocit, že je pro někoho prospěšný, že tu není zbytečně.

(J. Ma.)
Je toho mnoho, ale začnu tím pro mne snad nejdůležitějším. Život beze zraku se podle mne dá žít naplno, a nejen to. Lze jej žít obohacený o další rozměr, který bych zřejmě jako člověk bez handicapu neprožil a možná bych si plně neuvědomil samu podstatu žití, soužití v rodině, kolektivu, společnosti atd. Z vlastní zkušenosti vím, že takový člověk je nucen řešit běžné situace leckdy velmi odlišným a pro okolní společnost třeba i nesrozumitelným nebo nepochopitelným způsobem, a to mu nutně přináší další neopakovatelné zkušenosti, ať už kladné nebo záporné.

(J. M.)
Zhruba rovnaké veci, ako u života so zrakom. Teda mať niekoho blízkeho a milovaného a mať pocit, že robím niečo užitočné, prácou, štúdiom či čímkolvek iným. Mať teda život naplnený citovo, pracovne, v mojom prípade to je skor činnosť duševná, takže by som ju rád doplňoval aj fyzickou činnosťou.

(P. N.)
Se zrakovým postižením je důležité se vyrovnat a pouze si racionálně uvědomovat jeho nevýhody. Ty totiž nelze ignorovat, ale lze je eliminovat absolvováním různých kurzů sociální rehabilitace (například výcvik prostorové orientace, čtení a psaní Braillova písma nebo obsluha PC s hlasovými a hmatovými výstupy). Nutné také je sžít se s okolím.

(L. V.)
Myslím, že pro spokojený život beze zraku je důležité (stejně jako v případě „spokojeného“ života vidícího člověka) zejména to, aby měl člověk subjektivně pocit, že má možnost uspokojovat své životní potřeby, že realizuje svůj „životní plán“, byť mu do toho někdy „osud“ zasáhne.

(L. Z.)
Určitě by nešlo spokojeně žít s věčným tázáním se „proč zrovna já“, ale mě bohudíky tahle otázka nikdy moc netrápila, spíše jsem se později setkával s některými nevidomými, kteří se tím zabývali k jejich smůle docela hodně.
Co dál? Asi je dobré mít chuť řešit spíše než to, co nejde, to, co by jít mohlo a co by mě bavilo. A naštěstí je toho dost. Rád sportuju, plavu, běžkuju, bruslím, běhám, jezdím na windsurfingovém prkně, na kánoi či raftu, chodím, hraju showdown a cokoliv, při čem se člověk hýbe, a jde to, byť třeba ne běžným způsobem, provozovat. Některé ty věci je možné dělat jen s někým vidícím (brusle, běžky, surf, kanoe) – proto je dělat tehdy, když je k tomu příležitost. Když se zrovna v určitém životním období potkávám s někým, koho baví totéž a je ochoten to dělat se mnou, je to úžasné.