IV.

Co na životě beze zraku pokládáte za to nejobtížnější?

(A. B.)
Jednoznačně orientaci v každém smyslu. Třeba jen obcházení obchodů. Obchody mám strašně rád – na rozdíl od spousty mužů bych se tam nechal i na chvíli zavřít. Vlastně bych ten den vidění klidně strávil v nějakém obchoďáku, kde bych se procházel a všechno si prohlížel. Poslepu je ale nakupování strašně problematické. Také třeba není možné se vyznat ve městě, když jsem tam poprvé. Stále ještě mě ta bezmoc naštvává. Přivádí mě to k pocitu neřešitelnosti. Řada kurzů, kterých se můžeme účastnit, třeba výuka počítačů, se sice nabízí, ale organizátor se neohlíží na to, jak se na ten kurz dostaneme. Vidomí se do všelijakých experimentů mohou pouštět metodou pokus omyl, a k tomu beztrestně, bez následků.

(N. D.)
Orientaci v naprosto neznámém prostředí, zejména tam, kde se nelze s nikým domluvit; orientaci ve větším shluku lidí; orientaci při stolování v kterémkoli jiném prostředí než v tom, jež dobře známe – zvláště tehdy, podává-li se nějaký složitý pokrm; orientaci při různých společenských akcích (slavnostech, bohoslužbách apod.). Těžkosti míváme i tehdy, způsobíme‑li si nějaké zranění či dojde‑li k havárii v bytě, kde jsme sami; řešíme-li korespondenční či úřední vyřizování důvěrných záležitostí soukromého rázu; máme-li navázat rozhovor s někým, kdo nás krátce osloví, aniž se nejdříve představil; pouštíme-li se do slovního, případně jiného kontaktu s malými dětmi, které na nás nejsou zvyklé; nakupujeme-li ve velkých obchodních centrech a jsme bez průvodce; při výběru zboží, které si sami nemůžeme hmatem prohlédnout.

(Z. D.)
Pro mě je těžké být do jisté míry závislá na okolí. Přeci jen se najdou věci, na které člověk sám nestačí.

(V. F.)
V určitých situacích nemohoucnost a bezmocnost.

(K. G.)
Přizpůsobování se novým prostředím, zvlášť když je to narychlo, bez přípravy. Zažila jsem nedávno čtrnáctidenní pobyt v nemocnici se svým miminkem a byl to obrovský stres. To, že jsem si nemohla přizpůsobit věci v pokoji tak, jak potřebuji, abych se o něj mohla postarat, nemohla jsem se sama pohybovat po chodbách oddělení, zajistit si základní potřeby bez pomoci druhých: hygienu, jídlo…
Většina věcí nám trvá déle. Ne že bychom byli tak nešikovní. Ale co všechno člověk musí udělat pro to, aby mohl být poměrně samostatný! Život beze zraku je náročný na trpělivost. Nemůžu honit minuty a stíhat tisíc věcí, naopak, vše je potřeba udělat důsledně: nakoupím, roztřídím si věci, označím si je, uklidím na svá místa.
To neustálé soustředění se na chůzi s holí, na to, co právě dělám, být stále při smyslech, vnímat naplno. Život beze zraku vnímám často jako únavný.
Určitá závislost na druhých, ráda bych některé věci dělala sama – třeba si jen vyšla na procházku, bloumala městem, pozorovala…

(D. H.)
Hlavně časté řešení praktických problémů zcela běžného života: nakupování v samoobsluze, výlet do neznáma, hlídání pobíhajícího dítěte v cizím prostředí a podobně.

(W. H.)
Vyrovnat se s tím, jak se ke mně chovají někteří vidící lidé.
Když užasle pozorují, že si sama zapínám zip nebo zavazuji tkaničku, a se slovy „ona je tak šikovná“ mne hladí po ramenou a vlasech, připadám si jako lepší pes.
Jednou jsem vstoupila do obchodu, abych uskutečnila sice neobvyklý a drahý nákup, ale jasně jsem řekla, co potřebuji, a peníze měla přichystané. Chtěla jsem si totiž koupit sto párů ponožek téže barvy, aby mi na mnoho let odpadl věčný problém s jejich tříděním. Nic však neproběhlo hladce. Nejprve mě vyslýchala prodavačka, na co že to potřebuji, a pak zavolala majitelku prodejny, která mě podrobila stejnému výslechu, než začala projevovat pochybnosti, zda si opravdu dobře uvědomuji, kolik mě ten nákup bude stát. Když už jsem myslela, že jsme se zdárně dohodly, prohlásila, že zboží musí objednat a já mám přijít za tři týdny.
Po této době mi sdělila, že ze skladu nic nepřišlo. Za několik hodin mě napadlo, že bych mohla kontaktovat přímo ten zmíněný sklad, a zašla jsem tedy do problémového obchodu znovu, abych si vyžádala potřebné telefonní číslo. Tentokrát jsem byla v doprovodu vidící osoby. Majitelka prodejny se zachovala dojemně. Když moje průvodkyně vytáhla tužku, aby zapsala číslo skladu, řekla ta žena poněkud překvapeně: „Vy to opravdu chcete? Tak já to teda přivezu.“ Druhý den jsem měla zboží doma, ale už jsem si nepřipadala ani jako ten pes.

(Z. Ch.)
Smířit se s tím – a připustit si to, že jsou určité činnosti, které beze zraku nezvládnu buď vůbec, anebo jen za pomoci někoho druhého.

(M. J.)
Nemožnost neverbálního vnímání lidí. Hodně dám na to, jak mluví – na jejich intonaci a tak, ale moc by se hodilo je i vidět. Navíc navázání kontaktu s lidmi se v běžném životě nejprve provádí právě očima…
Pak považuji za problém, že přece jenom v některých situacích je neustále potřeba přítomnost koukavé osoby.

(K. K.)
Je moc těžké určit jednu nejdůležitější věc. Řekla bych totiž, že se můj názor dost mění s věkem. Obecně bych však řekla, že já osobně se stále s něčím vypořádávám.
Když jsem kupříkladu byla malá a mou největší starostí bylo hrát si na hřišti, bylo pro mě nejdůležitější vypořádat se s tím, že já nikdy nebudu moci hrát (tím myslím plnohodnotně) fotbal s ostatními dětmi a že když se bude hrát na honěnou, budu skoro vždycky první, kdo bude chycen.
Když jsem přišla do puberty a jednou z nejdůležitějších věcí byla má vizáž, musela jsem se vypořádat s tím, že nikdy nebudu moci zkontrolovat v zrcadle, jestli mi to sluší, a budu se muset spolehnout na soudy ostatních. Všechno zlé je ale k něčemu dobré, a tak jsem se alespoň mohla cvičit ve spoléhání se na druhé, což je pro život myslím velmi důležité. Také jsem dlouho sváděla boj s nezměnitelnou skutečností, že při seznamování se s osobami opačného pohlaví nemůžu postupovat stejným způsobem jako mé vrstevnice (to znamená kradmé pohledy, pomrkávání, upozorňování na sebe pohyby, zachycení pohledu až k oslovení – pak už bych to zvládala). Musela jsem se proto naučit být mnohem komunikativnější než ostatní a „upozornit na sebe“ onoho mnou „vyhlédnutého“ prince jiným způsobem.
Hlavní a nejdůležitější věcí je však asi umění vypořádat se s tím, že nejsem schopná být zcela, zcela soběstačná. Vždycky se najde aspoň maličkost, u které se bez pomoci druhých neobejdu (např. ztratím se sama v cizím městě atd.). Můžu říct, že se dodnes učím vhodně a včas požádat druhé o pomoc, aniž bych z toho měla pocit, že je obtěžuji, anebo komplex méněcennosti.

(P. M.)
Ztráta sluchu, jak někdo řekl, vzdaluje lidi od lidí, ztráta zraku zase od věcí.
Velká potíž je v tom, že spoustu „chlapských prací“ dělat nemůžu buď vůbec, anebo dost špatně – třeba řídit auto, různé opravy, zorganizovat rekonstrukci. A další rozměr je ten společenský. Cítím, že lidi obecně nás vnímají v prvé řadě jako slepce. Což částečně chápu, ale jako by si nepřipouštěli další možnosti – že jsem taky učitel, táta od rodiny, která potřebuje oporu, že jsem sangvinik, cholerik, katolík či bolševik.

(J. Mo.)
Myslím, že nejobtížnější je přijmout to, že nevidím, jako fakt, který v člověku nevzbuzuje emoce. Ne jako křivdu. Jako fakt, za který nikdo nemůže. Jakýkoli člověk, osud, Bůh ani ďábel. Pochopit, že nemá smysl otázka „proč zrovna já?“. Pochopit, že jestliže se s mým viděním něco zlepší, bude to dar, a ne něco, nač mám právo.

(I. M.)
Orientaci v neznámém prostoru a hledání ztracených věcí, zvláště těch drobných.

(J. M.)
Popravde ma nič nenapadá a ani ma nikdy nenapadlo, čo by bolo naozaj obtiažné a súviselo to so životom bez zraku. Obtiažne sú pre mňa stále tie isté veci, ktoré boli obtiažne vždy, aj keď som videl.

(L. V.)
Ztrátu určité míry svobody.

(L. Z.)
Těžko říct, přeci jen je člověk v činnostech poněkud omezen, často mi chybí určité prvky nonverbální komunikace ve vnímání lidí. Hlavně tam, kde je osob více, nebo při kratších setkáních, kdy gesto, obličej může hodně vyjádřit. Chybí mi, že si nemohu jen tak svobodně zahrát „z listu“, jak zní muzikantský žargon pro přehrávání rovnou z not. Pokud si chci skladbu zahrát, musím se ji nějak naučit, z nahrávky nebo z braillských not, což přece jen stojí mnohem více námahy. Taky mě nebaví jen tak se někde procházet, hlavně asi proto, že pokud se nechci úplně ztratit, musím se na to soustředit. Ale zase o to víc si člověk možná vychutná procházky s někým, kdo ví…