Má nevidět podle Vás i nějaké výhody? Pokud ano, prosím uveďte jaké. (Co vidícím lidem rozhodně nezávidíte?)

(A. B.)
Kdybych měl žertovat, uvedl bych takové ty věci, jako že si poslepu v pohodě dojdu třeba na záchod, jenže to už stejně umí i kdekdo vidící. Nebo takové ty legrácky, když vypadne proud… Já bych se těch srandiček ale moc rád vzdal. Takže když mám odpovědět vážně, tak mě žádná opravdická výhoda nenapadá. Strašně rád bych čelil záplavě vizuálních podnětů, reklam a všeho. A třeba reklamy v televizi si dost užívám.

(Z. D.)
Řekl bych, že téměř žádné. Myslím, že tím, že člověk nemá možnost vidět, je víc vtahován do sebe, je mu dána větší možnost žít hlubším vnitřním životem. Samozřejmě to není zákonité a souvisí to ještě s jinými věcmi, jako je povaha a podobně. Jen je to jakási výraznější dispozice, kterou mohu využít, nebo ne. Jiné výhody nevidím.

(K. G.)
Vidící se může stát potenciálně bezdomovcem. My ne, máme vždy alespoň důchod. :‑) Nemusíme se dívat do zrcadla a počítat vrásky. Ušetříme pár korun za energii, nemusíme si doma svítit. Většina našich nedostatků je pro vidící omluvitelná: Když vidící selže, něco neumí, něco nezvládne, řekne se, že je hlupák nebo nešika. Když se to stane nevidomému, řekne se, vždyť je chudák přece nevidomý. Vidící mladý člověk obvykle v natřískané tramvaji stojí. Nevidomý se může snadno stát slavným, stačí trocha invence, například fotit kliky. Mohu číst potmě. Když takto čtu dětem pohádky, brzy usnou. Většina příkladů, které mě napadají, jsou v tomto duchu.

(D. H.)
Dost často slyším: „Je to hrozné, buď ráda, že to nevidíš.“ Nemám tento výrok ráda, klidně bych viděla i ošklivé věci, realita není jen to krásné.

(W. H.)
Naprostá tma nijak neomezuje moje současné schopnosti. Mnozí z vidících lidí mají v důsledku výchovy stejné psychické problémy jako já, a přesto, že jsou se zdravýma očima mnohem svobodnější, nedokážou se naučit této výhody využívat.

(Z. Ch.)
Výhody to má, i když mezi vidícími se o tom určitě jako o „výhodách“ nemluví. Nevidomý člověk není ovlivněn (vtažen) do vizuálního světa, který leckdy jistě také není pro vidící jednoduchý. Koukat na utrápené či starostlivé obličeje lidí, na jejich mimickou gestikulaci, která není vždy jen pozitivní, apod.

(M. J.)
Nenapadá mě žádná výhoda, která by se dala vzít obecně. Pro mě je výhoda jediná, že jsem poznal dost lidí, které bych jako vidící určitě nepotkal. Nejsem si jistý, jestli bych jako vidící neprožíval přátelství povrchněji. Teď je pro mě hodně intenzivní a hlavně potřebné (nemyslím využívání toho, že vidí) už to, že takové přátele mám.

(K. K.)
Rozhodně nezávidím těm vidícím, kteří si natolik nevěří, že je dokáže psychicky odrovnat už jen to, že se jim někdo zpovzdálí vysmívá, a oni to vědí. V takovém případě je možná lepší takové lidi nevidět, protože je stejně nejsme schopni změnit a zabránit jejich nepřejícnosti.
A pokud jde o ty výhody…?
Jednou z nich může být, že mám daleko víc příležitostí bavit se s lidmi na ulici: když mně například nabídnou pomoc, pak spolu kousek cesty jdeme a povídáme si. Měla jsem takto možnost zažít velmi příjemný rozhovor s Jiřím Suchým či Michalem Pavlatou, ale i s mnoha obyčejnými lidmi – třeba s paní, která pracuje v občanském sdružení na záchranu lesa na Praze-západ anebo s postarším pánem z rozhlasového archivu. Různé osudy a zážitky druhých lidí, které si při takových příležitostech stihneme sdělit, jsou pro mě jednou z největších životních motivací. Díky nim si na světě nepřipadám sama.

(J. K.)
Nevidění má své výhody. Člověka hodnotím podle jeho činů, a ne podle toho, jak vypadá. Bílý, černý, strakatý… to není důležité. Ba ani vzdělání, i když to nepodceňuji. To hlavní ale je, co má v srdci!

(P. M.)
Do určité míry nezávidím těm vidoucím, co žijí s námi nevidomými.

(J. Ma.)
Výhody to určitě má. Tak například: Kdo z vidících by si vybral svou partnerku jen podle hlasu? Cítil by se asi strašně podveden, že tu svou nemohl nikdy vidět, a tak by třeba raději zůstal sám.
Další poznatek: Když jsme s Aničkou ještě chodili a začali jezdit na dvojkole, kochal jsem se hned dvakrát. Nemusel jsem řídit, a tak jsem si vnímal přírodu na základě vůní, různých odrazů zvuků a vůbec všeho, kolem čeho jsme projížděli. Anička ale musela řídit a dávat pozor za nás oba, přemýšlet, jak s delším kolem projet tu či onu zatáčku anebo jak se dostat ven z Prahy šnekem v hustém provozu, zatímco já jsem samozřejmě vnímal obtížnost dané situace, ale jen jsem něžně štípl svou partnerku do zadečku a lakonicky se zeptal: „Tak co, jak to jde, projedem?“
Jiné výhody jsou podporovány téměř ze zákona. Třeba: Kde by se ve mně jinak vzala taková galance, že třeba mladé a po hlase příjemné dámě nabídnu cestu – řekněme ze Staré Boleslavi do Prahy – zdarma? Už jsme zase u té formy komunikace: člověk občas na cestách pozná velmi příjemné lidičky a vůbec pro to nemusí nic moc udělat.
Snad ještě jednu výhodu bych zde chtěl uvést. To, že nevidím, má obrovský smysl i pro mé děti, protože jsou, ať chtějí nebo ne, vychovávány jinak, a právě komunikace vyplývající z odlišnosti je něco naprosto úžasného. Obrovský potenciál vidím v tom, že právě děti nevidomých nebo zrakově postižených rodičů si mohou svou autoritu vyzkoušet daleko dříve.
Tak třeba když jdeme po městě anebo jedeme do Prahy, jsou často situace, kdy skládám slepeckou hůl do podpaží a starší Ondrášek je tím, kdo mě i mladšího Vrátíka vede a musí dávat pozor na nás všechny. Mladší Vrátík se chce pochopitelně opičit. Je samozřejmé, že takovou možnost jim dávám jen v případech, kdy cestu znám velmi dobře a vím doslova o každé dlažce a mám zmapovanou snad každou, i sebemenší nerovnost. Ona taková autorita dítěte nad rodičem, pokud se s ní zachází jako se šafránem, to je přece obrovské kouzlo, nebo ne?
Co vidícím lidem rozhodně nezávidím? Je to určitě slabost, ke které se jich mnoho při kontaktu se mnou přiznává. Leckdo říká, že by s mým handicapem nemohl žít, jiný zase, že nechápe, jak je možné, že mám rodinu, že pracuju, že vše zvládám. Když pak dojde na lámání chleba a naskytla by se možnost simulace slepoty v klapkách, je jen málo těch, kteří si to chtějí opravdu zkusit a kteří si chtějí touto formou alespoň částečně zodpovědět své zvídavé otázky.
Nezávidím tedy těmto lidem zmíněnou slabost a doslova živelnou závislost na všech fungujících smyslech.
Ještě jedna věc snad stojí za zmínku: V poslední době se u mladých lidí setkávám s naprostou ignorancí svých výsledků. I když se chci v životě i práci řadit mezi ty nejlepší, což s sebou leckdy nese velké obtíže, setkávám se v současném zaměstnání s tím, že se najdou tací, které zajímá jen množství, norma, a nikoliv kvalita odvedené práce, a že tito lidé nejsou absolutně schopni uvědomit si odlišnosti, jaké to je pracovat se zdravým zrakem, a bez něho.

(J. Mo.)
Jestliže si jdu třeba koupit hrneček, dá mi prodavačka na pult pět různých, každý jiný, a já si vybírám. Vyberu si a odnáším si domů ten jeden, který se mi líbil. Je to pro mě můj jedinečný hrneček. A vůbec mi nevadí, že v polici asi stálo takových hrnečků ještě dvacet nebo padesát. Kdo vidí, ten to viděl.

(I. M.)
Být to několik let zpátky a být chlap, nezáviděla bych vojnu, ale to už dnes asi není aktuální.

(J. M.)
Nezávidím im napríklad TV, počítačové hry, veci, ktoré sú vizuálne a na ktorých človek može lahko získať psychickú závislosť. Ja sa im ubránim lahšie.

(L. V.)
Líbí se mi, že si člověk může do určité míry „přikreslovat“ svět podle svých představ, a také se mi někdy zdá, že od okamžiku, odkdy nevidím, je jakoby snazší se „překonávat“; spousta věcí jako by pro mne představovala mnohem snadněji řešitelnou věc, což však může být přirozeně způsobeno i věkem.

(L. Z.)
Nevím, občas si říkám, kdoví, jaký bych byl, kdybych viděl. Uměl bych to, co teď, vnímal bych věci tak jako teď? Až podle znalosti odpovědí na tyhle otázky bych třeba měnil.