Chtěl/a byste něco dodat k tomu, jak se nevidění vidícím běžně představuje? Myslíte si, že se o životě poslepu ještě něco důležitého lidem nesděluje?

 (A. B.)
Nevím přesně, co se jim sděluje. Často mi to přijde jen jako mlácení prázdné slámy. Řekl bych, že je důležité, aby toho o nás prostě věděli co nejvíc. A pokud možno co nejmíň formálních věcí ve stylu – kolik čeho bylo dosaženo, kolik peněz se vydělalo. Přišlo by mi třeba užitečné, kdyby nevidomého nějaká média sledovala delší čas a zaznamenávala jeho úplně obyčejný, každodenní život. Pro takovou akci by to ale chtělo vybrat někoho, kdo kolem sebe nemá tlupu pomahačů. Nás se s manželkou dotýká úplně všechno, z ničeho nejsme nijak vyvázaní – dneska dobrý, zítra špatný, neřešitelný. Jít po té pravdivosti pěkně do detailu, ale ne té slavnostní. Jdu do školy, krásně pohodově. A najednou napadne sníh, a všechno je v háji – nemůžu najít cestu, třebaže to tam znám jak svý boty. A třeba se mi pak už ani nepodaří tam dorazit upravený, a ještě mi cestou hrozí nějaký blbý úraz…

(Z. D.)
Myslím, že lidé stále málo vědí, že nevidomý může být poměrně samostatný člověk a hlavně, že si o pomoc řekne sám. Málo se mluví o nevyžádané pomoci. Připadá mi, že lidé ještě stále často neberou nevidomého jako rovnocennou bytost.

(V. F.)
Myslím si, že osvěta vidoucích je dostatečná. Je ji však třeba čas od času opakovat a přinášet ukázky ze světa nevidomých. Myslím si také, že lidi často rozčiluje a nelibě přijímají prosby o finanční pomoc pro nevidomé, jednou pro Bílou pastelku, podruhé na Světlušku.

(M. F.)
Myslím, že je důležité o slepotě mluvit, přiblížit vidícím život nevidomých, ale důležitá nejsou jenom slova. Každý z nás nevidomých lidem vidícím denně něco sděluje. Ať už svým chováním, jednáním či postojem k životu.

(K. G.)
Myslím, že se příliš neříká, že nevidomé mohou bolet oči, že nevidomé ženě stejně jako vidící obvykle záleží na tom, aby byla krásná, líbila se, že musíme svými schopnostmi předčit vidící, když hledáme práci, abychom měli šanci uspět.

(D. H.)
Vadí mi hlavně ta škatulka: Tohle jsou nevidomí. Málokoho napadne představovat nás jako naprosté individuality, jako jednotlivce s rozdílnými názory, s rozdílným vnímáním. Představování nevidomých bývá často odosobněné a uvádějí se jakési obecnosti, které ovšem zdaleka neplatí obecně. Totéž platí o nevidění, pro každého je to trochu jiné, a na to se dost zapomíná.

(W. H.)
Nevidomí jsou většinou představováni jako tvorové vybavení nějakou konkrétní úžasnou dovedností, která je činí zajímavými. Málokdy se ale setkávám s názorem, že jsou to v podstatě lidé se stejnými ctnostmi a nectnostmi jako všichni ostatní, jenže k tomu navíc nevidí.

(M. J.)
Je potřebná větší informovanost potenciálních zaměstnavatelů. V tom vidím obrovský problém. Většina nevidomých sedí doma bez práce, čímž jsou hodně ze společnosti vyřazeni. Ale ono je to asi i o tom, jak jsou na práci nevidomí připravováni. K čemu jim je obchodní akademie, když účetnictví, na které je škola zaměřena, stejně dělat nemohou?
No a možná by bylo vhodné ukazovat nevidomé v běžném životě – co podnikají s přáteli, že jezdí na kole, na vodu, zajímá je technika, květiny… Prostě že jsou normální. Většinou se předvádí nějaká děsně úžasně skvělá turbo laserová bílá hůl či podobně převratně nové „kosmické“ zařízení spasící nevidomé. Ukazuje se, jak nevidomí někde zpívají, jedou hromadně na nějakou akci… Já bych však ocenil prezentaci nevidomého v každodenním životě, mezi vidícími při běžných činnostech. Nemělo by to být postaveno na: „Jak to můžou zvládnout? To bych nikdy nedovedl. To je neskutečné, co dokáže!“ Neměli bychom být pro ně nějakými mimozemšťany s nadpřirozenými schopnostmi, ale úplně normální lidi, kteří jen nevidí, a třeba jim pomůže, když je převedou přes složitou křižovatku či upozorní na psí hromádku, na kterou se zrovna řítí. A hlavně aby neměli zábrany nás oslovit…

(J. K.)
Mám někdy dojem, že některé věci – ve snaze je předvést co nejlépe – mohou pak vypadat, že to vlastně nic není. Je potřeba postupovat velice opatrně. Když předvedete lidem, jak jsme na něco šikovní, myslí si pak, že jsou tak šikovní všichni, a také naopak. Je vždy potřeba uvést, že to či ono nedokáže každý. Lidé rádi zevšeobecňují.

(P. M.)
Víc bych zdůrazňoval tu vzdálenost slepého od věcí než od lidí, někdy se nás vlastně lidi bojí, našich reakcí, že se nás dotknou, že se špatně zeptají, nevěří si. A dále mám trochu problém s tím, jak nás nevidomé občas prezentují některé nadace. Samozřejmě jim patří dík za to, co dělají, ale mám pocit, že působí na lidi trochu přes lítost. Chápu smysl toho – vybrat co nejvíce prostředků na pomoc nám-nevidomým. Tím nemám na mysli třeba herce Jaroslava Duška, jeho přístup k nevidomým mi připadá zdravý. A pak taky, měli bychom víc mluvit o problémech svých partnerů či dětí, které ta naše slepota taky ovlivňuje, s čím se musí vyrovnávat oni, jak na ně někdy lidi nechápavě koukají. Prostě nejsme žádní chudáci, kteří čekají s nataženou rukou, jen ty podmínky potřebujeme někdy trochu po svém.

(I. M.)
Možná je to trošku odjinud, ale vadí mi, když někoho z našinců v médiích uvedou slovy: zazpívá nevidomá XY. To, že je někdo epileptik nebo diabetik, se přece taky neuvádí.

(J. M.)
Hovorí sa zrejme len to, čo je pre vidiacich atraktívne či zaujímavé. To je asi pochopitelné a nemyslím, že by zvlášť v súčasnej dobe, keď sa na moderného človeka valí obrovské množstvo informácií, bolo pre ostatných ludí zaujímavé niečo, čo by nám nevidiacim pripadalo naozaj podstatné. To je asi problém informovania o akejkolvek menšine a nielen menšine, o čomkolvek – v informáciach dnes už prevláda prvok zábavy nad akoukolvek informačnou hodnotou o čomkolvek. Filtrom a sudcom toho, čo je pre nás doležité už nie sme my sami, ale výrobcovia informácií, ktorí informácie vytvárajú účelovo a utilitárne, s ohladom prospechu.

(P. N.)
Dobré je připomenout, že když vidící zavře obě oči, dostává o zrakovém postižení nepřesnou představu, neboť ten je na tuto situaci zvyklý a v rámci kurzů sociální rehabilitace připravený. Přesto tuto metodu nezavrhuji.

(L. V.)
Myslím, že dnes mají lidé možnost se toho o „nevidění“ dozvědět dost, ale chápu, že každý má málo času, a tak je mnohdy nucen informace, které k životu nepotřebuje, nezjišťovat, respektive vypouštět. Osobně ráda představuji „nevidění“ co možná nejpřirozeněji, nemám příliš ráda extrémní a vyhrocené vyobrazení nevidomých lidí, tzn. že se na ně společnost dívá jako na nadpřirozené bytosti, které umí to, co „rozumem pochopit nelze“, nebo naopak jako na nesvéprávné zoufalce a chudáky.

(L. Z.)
Já nevím, chtěl bych, aby k nám lidé přistupovali s co nejméně předsudky, co nejmenšími obavami a s pocitem, že jsme taky jen lidi – lepší, horší, milí, protivní – jen k tomu navíc nevidíme. A to se snad lidem říká, nebo ne?