Realistický pohled na směřování výchovy nevidomého dítěte a možnosti jeho začlenění do běžného života

Jiří Mojžíšek

(přepis příspěvku předneseného na konferenci s názvem „Sociální začleňování osob se zrakovým postižením“ pořádané ÚSP Brno – Chrlice, 13. 11. 2013)

Dobré odpoledne,
žádnou obrázkovou prezentaci jsem si pro vás nepřipravil, ale možná až skončím, ještě budete rádi.

Doma jsem si nanečisto zkoušel, co bych tady chtěl povídat. A na stopkách mi to hodilo nějakých 70 minut. Mám jich 15. Tak že přepínám z barevného režimu, který je plný krásných, teplých tónů, do režimu černobílého.  Je tvrdý, ošklivý, nepříjemný. Mrzí mě to možná víc než vás. Ale když ho přijmete, snad zjistíte, že v tomto modu se leccos stane výrazně čitelnějším.

Začnu několika příklady ze života a potom se to pokusím zobecnit.

Není to dlouho, co jsem potkal na horách malou holčičku, asi tak osm let starou, řekněme Aničku. Neviděla, byla živá, byla akční a byla tam se svou paní učitelkou. Nelíbilo se mi na nich jedině to, že když se pohybovaly po naší chatě, chodila Anička pořád v kontaktu se zdí. Prostě rukou se dotýkala zdi a tak chodila. Je pravda, že věděla o všem, co na zdi bylo, o všecko se zajímala, ale přece jen… Šel jsem za její  paní učitelkou a povídám:

„Hele, není škoda, že Anča takhle chodí? Myslím, že by mohla docela pohodlně zvládnout echolokaci. Zkus s ní, jestli dokáže jít po chodbě a nešmátrat pořád po tý zdi.“
A paní učitelka řekla: „Ale takhle je to pro ni mnohem jednodušší.“
„To jo,“ povídám, „ale takhle by to bylo hezčí.“
„Dobře. Já to s ní zkusím. Když bude chtít.“ A to mě nadzvedlo. Samozřejmě jsem nečekal, jestli se Aničce bude, nebo nebude chtít, bafnul jsem ji a povídám: „Koukej Ančí, zkusíme to a to.“

Byla naprosto perfektní. Bez jakýchkoli potíží chodila středem chodby, půl metru před koncem se zastavila a říká:
„TADY je konec!“
A s gustem si plácla dlaní na dveře, které byly v čele chodby.

Chvilku jsme si s tím hráli a potom mě při procházkách venku s přehledem upozorňovala na domy stojící i nějakých deset metrů od nás.

Kam dojdeme, když se budeme ptát osmiletých holčiček, jestli se chtějí učit něco, co může být užitečné pro jejich život? Možná spíše, kam dojdou ty holčičky? Naším přičiněním.

Na stejné akci jsem potkal zase nevidomého kluka, dejme tomu Honzu, asi z deváté třídy. Matematika, jazyky – úžasné. Bydlel jsem s ním na pokoji, za celý týden se v něm nenaučil orientovat, nedokázal si sám pověsit bundu na ramínko. Dokázal strašně dlouho opakovat nějakou větu, která se mu zvukově zalíbila, pochechtával se jen tak, i když nic k pochechtávání nebylo – prostě naprostá příšernost. Jednal jsem s ním bez jakékoli přezíravosti, a možná právě proto vprostřed týdne za mnou přišel a povídá: „Hele Mojžo, můžu se tě zeptat na něco a odpovíš mi po pravdě? – Myslíš, že jsem mentál?“
Povídám: „Honzo, myslím, že jo.“
Šíleně to s ním zamávalo.
„Ale já nejsem mentálně postižený! Já mám jenom … syndrom.“
On ten přesný název znal, já už samozřejmě zapomněl.
„Honzo, syndrom nesyndrom, jestliže se chováš tak, jak se chováš, všichni tě jako mentála vnímají. S tím nic nenaděláš.“
Jestli se tenhle kluk nedokáže vlastní vůlí zvládnout, jeho chování v kombinaci se slepotou mu stoprocentně zaručí, že po jeho inteligenci ani pes neštěkne.

Že to s ním takhle zamávalo, si vysvětluju tím, že mu něco takového až do dneška, byť je v deváté třídě, nikdo z dospělých přímo do očí nikdy neřekl. Doma si zvykli, pedagogové mají zřejmě nějaký svůj kodex, co svým žákům říkat smí a co nesmí. V podstatě celé okolí tomuhle klukovi lže.

Lže stejně, jako jiným nevidomým dětem, kterým je tvrzeno:
„Jste naprosto rovnoprávní, jste úplně stejní jako ostatní děti, jenom nevidíte. Je přece rovnost přístupu a příležitostí.  A kdyby Vám někdo chtěl něco upírat, tak je tu slovo diskriminace, a je tedy všechno báječné.“

Když jsou tyhle malé děti opravdu malé, snad mohou i věřit. Vždycky přispěchá rodič, asistent nebo učitelka v mateřince. Ale potom nastoupí do základní školy a zjistí, že si s nimi žádný ze spolužáků hrát nechce, protože se hrají hry, u kterých je třeba vidět a se zavázanýma očima je to zajímavé jenom chvilku, zjistí, že nemůžou „pařit“ na počítači hry s ostatními a že o jejich textovku nebo nahrávku zvuku nové tramvaje, kterou pořídili včera odpoledne,  nikdo zájem nemá, zjistí, že listování Playboyem – byť s vidícím asistentem – je na pendrek, čančání se před zrcadlem jakbysmet. A až začnou hledat životního partnera, který má inteligenci odpovídající jejich, nebo práci, pochopí, že proklamovaná rovnost příležitostí a přístupů je jen právní a společenská fráze, žvást, který se skutečným životem nemá prakticky nic společného.

Možná bych měl teď předeslat:  „Jeden svět?“ Opravdu jeden svět?

Znám jednu dneska už slečnu, prošla integrovaným školstvím, ale určité úseky školní docházky strávila i ve speciální škole pro nevidomé. Proč o ní mluvím? Když tahle holčička prošla dveřmi z běžného světa do speciálky, vždycky se rozsvítila a zajásala: „Tak tady se můžu kejvat? A když budu mít radost, můžu třepat ručičkama a tvářit se jak debílek? Tady to přece dělají všichni.“

Znám jednu maminku, když vidí reliéfní obrázky nebo mapy vyrobené vakuovou technikou, obvykle prohlásí: „Fuj! Zase ta hnusná fólie. To bych svý holce domů nekoupila ani za nic.“

Je pravda, že při vakuovém tvarování se často užívá jednobarevně hnědá fólie, a že třeba nástěnný reliéfní obrázkový kalendář vypadá na zdi jako hnědý flek, ale tahle technologie je jednak nejlevnější opravdu kvalitní reprodukční metodou pro reliéfní obrázky, jednak, což považuju za mnohem důležitější, dokáže bezkonkurenčně na co nejmenší ploše zobrazit maximum informací pro hmat.

A tak tahle skutečně inteligentní paní díky svým očím a svému estetickému prožitku vidícího člověka zavřela svému dítěti jeden informační kanál, kterých je i tak zatraceně málo.

Co je to vlastně integrace, o které se tak často mluví, integrace nevidomých do běžné společnosti? Podle mého názoru to v žádném případě není jen to, že člověk je uprostřed nějaké skupiny.  Ani to, že dělá totéž jako ta skupina. Pokud bychom integraci definovali takhle, byl bych docela slušně integrovaný v hejnu ryb v moři, když v něm plavu, nebo v hejnu špačků, se kterým společně sklízím třešně.

Integrace skutečná, nejenom ta vizuální, je založena na tom, že mezi jednotlivcem a skupinou probíhá oboustranná komunikace. A zkusme se tímto pohledem podívat třeba na skupinku dětí hrajících si na hřišti.

I když se to možná leckomu líbit nebude, dovoluji si tvrdit, že pejsek, který s dětmi běhá a honí se s nimi, dovádí, nosí dětem míček a ony mu ho zase hází, tenhle pejsek je do skupiny mnohem více integrovaný než slepý Vašík, který přišel se svojí asistentkou a hraje si na prolízačkách.

Že je to hrozné? Ale ne. Ve staré Spartě přece házeli slepé děti ze skály.

Ale teď bez veškerého sarkasmu. Opravdu to není strašné. Prostě je to tak. Lidská společnost je taková a je nutné to přijmout.

A proč že na konferenci o sociálních službách pořád mluvím o integraci dětí do běžných škol?

Transformace sociálních služeb pro dospělé není nic jiného než integrace dětí do běžných škol v bleděmodrém. Spousta organizací, které se zabývají integrací dospělých, jde cestou osobní asistence.  Tvrdí dokonce, že asistent může zajistit integraci nevidomého do běžné společnosti. Není to pravda. Přítomnost asistenta je naopak překážkou pro integraci nevidomého do společnosti.

V životě jsem navštívil spoustu divadelních představení, koncertů i jiných kulturních podniků a mohu zodpovědně říct: Když jsem tam šel sám nebo s jiným nevidomým, téměř vždycky jsem si popovídal s někým z diváků, posluchačů, prostě s někým. Když jsem šel s kýmkoli vidícím, nedal se se mnou do řeči někdo cizí prakticky nikdy.

Teď jsem rozčilil všecky.  Nevidomé, protože jim beru osobní asistenty, a osobní asistenty, protože jim říkám, že to dělají blbě. Dobře jim tak! Je to tím, že mě špatně poslouchali nebo nepřemýšlí o tom, co říkám. Já totiž tvrdím, že osobní asistent může zajistit splnění osobních přání a uspokojení potřeb nevidomého, ale v žádném případě nezajistí jeho integraci do běžné společnosti. Leda že nám stačí ta vizuální.

No a zbývá nám tady ještě jeden paradox: na jedné straně Anička a její rozhodovací právo učit se, nebo ne, na druhé straně právo chovat se přirozeně, třepat ručičkama a tvářit se i v běžné společnosti.

Tou konečnou instancí, jestli nevidomý něco dělat bude nebo ne, je vždycky on sám. S tím se nedá hnout. Bohužel je tenhle fakt, zvláště ze strany profesionálů, nadměrně zdůrazňován. Skoro to cítím ne jako zdůrazňování svobodné vůle jednoho, ale jako alibismus ze strany druhého.

Ze strany toho, kdo by měl vědět, kdo by měl s plným vědomím zodpovědnosti radit.

A tak pro samotné nevidomé a snad ještě více pro jejich rádce:

Vzhledem k integraci mějme na paměti dva faktory:
První říká, že skutečná integrace se tvrdě řídí zákonem nabídky a poptávky. Řídí se tím, co může nevidomý společnosti nabídnout, a tím, o co z toho nabízeného má společnost zájem.

Druhý nás nutí vnímat naši společnost bez jakýchkoli příkras. Když budeme doufat, že v pravý čas nevidomý potká ty pravé lidi, je to bohaprázdný hazard, a jestli si myslíme, že se společnost za rok, za dva nebo deset let výrazně změní k lepšímu, je to v lepším případě naše naivita, v horším naše hloupost.

Děkuji.

 

© Jiří Mojžíšek, 2013