Střípek z každodenní reality nevidomé maminky
Zejména kamarádky – maminky se mě občas ptají, co je na životě s malým dítětem pro mě coby nevidomou vlastně těžké… Martě je tři a půl a je typickou veselou, zvídavou holčičkou. Průběžně přemýšlím, jak naše dny často plynoucí jen ve dvou vidícím lidem zprostředkovat, popsat, co je v nich jinak… Přijměte prosím proto tento letmý exkurs do našeho času. Snad vám další řádky něco napoví o rodičovství poslepu…
Včera jsme spolu zvládly pochod městem a všelijaké nákupy a pak drobný oběd v místní milé kavárně. Celé to zabralo neuvěřitelné čtyři hodiny… Hned zkraje výpravy si Marta ovšem vzpomněla, že potřebuje teď hned vyčůrat. Jenže jak na dlažbě/asfaltu poslepu honem najít vhodné místečko? Tak se Martušky ptám, jestli někde vidí kanál nebo travičku. Společnými silami objevujeme zelený trs, zlehka prorůstající děravou dlažbou, a hurá na to. Držím Martu ve vzduchu, vše prováděno ve velké rychlosti, aby nezačala čůrat, než ji našteluju do vhodného sklonu. Obvykle ho totiž netrefím a je z toho kalamita. V březnovém studeném větrnu by to nebylo vhodné ani trochu. Paráda, Marta čůrá na zem. Po chvíli mi dojde, že mi vlhnou kalhoty na jedné noze a taky ponožka v botě. Ale co, hlavně, že Marta zůstává suchá. V tom ale vítr foukl silněji a Marta, stále ještě čůrající, se začne vzpouzet. O vteřinu později z jejího drmolení pochopím, že jí uletěla kšiltovka. Snažím se ji udržet a uklidnit, že čepičku najdeme, zápasím s mrskajícími se osmnácti kily, stále doufám v suchý konečný výsledek. Marta se přece jen nakonec nenamočila, uf.
S výdechem stavím Martu na zem, oblíkám ji a nohou šátrám po bílé holi, jak jsem ji odhodila na chodník poblíž. I ta je promáčená. Nevadí, vyrážíme za kšiltovkou. Vítězně ji sbíráme ze silnice, nic nepřejelo kšiltovku ani nás… Pokračujeme v našich pochůzkách, jsme teprve na začátku…
Obcházení obchodů zakončujeme v kavárně, kam s chutí tu a tam zajdeme na polívku a něco malého dobrého. V momentu, kdy se už oddávám slastnému pocitu, že všechna úskalí výpravy jsou za námi a můžu tedy v pozornosti polevit, se Marta totálně zlila sklínkou vody. Od pasu dolů nahou ji omotávám svou batikovanou šálou à la indická sukýnka, v haldě nákupu nepřehledně naházeného do baťohu narychlo lovím pár právě zakoupených ponožek, než mi Marta od stolu odběhne do hracího koutku. A doufám, že do odchodu něco stihne uschnout. Ten půlkilák domů pak absolvujeme v letu, Marta coby orel s obrovskými silnými křídly a já jako tři Marty, které orel loví,
aby si je odnesl do svého skalistého sídla. Báječně nás to zrychlilo, tak Martuška snad ani nenastydne. Doma se už jen vzmůžu na zapnutí Rákosníčka z YouTube a odpadám na gauč do blaženého tranzu nevnímání. Takhle různě bláznivě tedy vypadají naše dny ve dvou. 🙂
© Pavla Kovaříková, 2015