Úvodem

Při mém hovoru s jednou maminkou nevidomého, téměř dospělého syna zaznělo i překvapení při představě, že by se její syn snad mohl někam jen tak vydat, někam, kam si předem nenacvičil trasu pod dohledem odborníka… Maminka užasle pronesla, že netušila, že by syn mohl chodit na neznámá místa… Tato její věta mě velice zaujala. Začala jsem přemýšlet, jak to vlastně dělám, když se na nějaké to neznámé místo chci dostat. Jaké mám možnosti, jak o nich uvažuju, proč si nakonec zvolím právě takový postup a ne jiný… Možná že těch, kteří jsou stejně jako ona maminka automaticky přesvědčení, že nevidomý bez průvodce nebo nácviku rozhodně nemůže vyrazit tam, kde nikdy dříve nebyl, není nakonec zas tak málo… Jsem ráda, že se Zdeněk Rybák tématu chopil. Předkládáme jeho text všem jako střípek do mozaiky individuálních přístupů nevidomých nejen k samostatnému pohybu, ale k životu vůbec.

Pavla Kovaříková

Samostatný pohyb v neznámém prostředí

Zdeněk Rybák

Když přemýšlím o tom, jak se vlastně pohybuju v prostředí, kde jsem nikdy předtím nebyl, dere se mi na mysl častá otázka mé moc milé sousedky, jinak starší a celkem konzervativní dámy: „A jak ty se tam Zděndo v tej Praze můžeš pohybovat, já jsem tam pokaždý úplně ztracená, a to vidim.” Ano, jak tedy? Paní sousedce totiž odpovídám svým oblíbeným ,to jsou léta cviku a zvyku,’ s čímž se oba spokojíme. Když o tom ale přemýšlím do hloubky, je to vlastně docela pozoruhodné téma. Jak to, že se někteří nevidomí sami pohybují na nádražích i letištích a ve městech, kde nikdy předtím nebyli, jak to, že dorazí do cíle a zpět, ačkoliv se nemohou rozhlédnout kolem sebe, číst si informační tabule, směrovky a názvy ulic? Zjistil jsem, že alespoň v mém případě je zapotřebí několika předpokladů. Tím nejdůležitějším je nemít strach z nové cesty a mít víru, že vše dobře dopadne a že se zatím vždy našli v pravý okamžik lidé, kteří poradili a pomohli. A samozřejmě určitá zkušenost, v ideálním případě pozitivní. S každou úspěšnou cestou vzrůstá sebevědomí, zmenšuje se strach a posiluje se víra ve vlastní schopnosti a v určitou pomoc okolí, bez které to zkrátka občas nejde.

První krůčky

Pojďme to ale vzít po pořádku. Vyrůstal jsem na malém městě, a to zřejmě velice pozitivně ovlivnilo můj přístup k samostatnému pohybu v jeho ulicích. Už někdy v pěti či šesti letech mě mamka posílala samotného do obchodu pro pečivo nebo to, co jí zrovna chybělo při vaření. Obchod byl v té samé ulici, kde jsme bydleli, a stačilo ujít sto metrů po chodníku, přejít přes jednu bezvýznamnou vedlejší ulici a už jsem bral za kliku koloniálu, kde byl pultový prodej. Prodavačky už mě znaly a nezřídka toho pětiletého špunta, co přišel mamince pro tvaroh, i když nevidí, odměnily nějakou tou žvejkou nebo koblihou jen tak do ruky. Věřím, že tyto drobné pochůzky s občasnou sladkou odměnou pozitivně ovlivnily můj další vývoj v této oblasti. Naučil jsem se, že paní prodavačka “nekouše” a že lidé jsou veskrze ochotní pomoci, a to dokonce i v situaci, kdy jsem jednou vytrousil z trenýrek stokorunu. Pán, který celý můj výlet sledoval, za mnou běžel až domů, aby mi ji přinesl. Zřejmě tyto zážitky z útlého věku ovlivnily moje celkové nastavení vůči samostatnosti a ostatním lidem a ani pozdější zážitky, kdy jsem třeba o peníze přičiněním jiných spoluobčanů přišel, na tom nic nezměnily.

Ke slovu přichází hůl

Zhruba v devíti letech jsem na své výlety přibral i bílou hůl a s její pomocí jsem se pouštěl i do vzdálenějších koutů našeho města hnán touhou být samostatný a nemuset čekat, až bude mít máma nebo brácha čas mě doprovodit třeba za dědou nebo na naši asi půl kilometru vzdálenou zahrádku. A i když jsem se někdy tak zamotal, že jsem nevěděl, čí a hlavně kde jsem, vždycky se nakonec našel někdo, kdo mě nasměroval. Všechna tato má klukovská dobrodružství se odehrávala dlouho předtím, než jsem zhruba ve dvanácti vyrazil s bílou holí pod dohledem laskavé instruktorky prostorové orientace. Nemusela mi říkat, že se nemám bát, protože já už měl v sobě tolik pozitivních zkušeností, že mě spíš musela brzdit a krotit moji touhu vydávat se bez rozmyslu do rušných vozovek, na které jsem z našeho malého města nebyl zvyklý.

Sláva táborovým puťákům

Hodně mi taky v samostatném pohybu po neznámých místech pomohly letní tábory pro nevidomé, kde jsme vždy vyráželi na dvoudenní puťáky podle předem připraveného popisu. Za námi šli jako strážní andělé vedoucí, kteří na nás „tajně“ dohlíželi a kteří by zasáhli, kdyby bylo potřeba. Dodnes si vybavuju ten opojný pocit svobody a zároveň bezpečí. Občas jsme s kamarády bdělost vedoucích testovali a prováděli různé vylomeniny, jen abychom se přesvědčili, že dávají pozor. A nutno říct, že pokaždé zasáhli a pomohli, když to bylo nebezpečné nebo jsme se doopravdy naprosto ztratili. Když jsem pak o mnoho let později kráčel rušnými ulicemi Vídně, často jsem si představoval, že některý z těchto strážných andělů je se mnou a dává pozor. Samozřejmě to byla iluze, ale tahle iluze mi pomáhala překonávat obtížné situace a také, což je neméně důležité, chovat se rozumně a zodpovědně. Součástí táborových puťáků totiž bylo i ponávratové sezení s našimi vedoucími, kteří s námi celý puťák rozebrali, okomentovali různé situace, kterých si všimli, a spočítali nám všechny klukoviny, kterých jsme se během svého samostatného putování dopustili. A já jsem si při svých pozdějších cestách občas na tato kázání vzpomněl a myslel jsem na to, co by na to ten či onen vedoucí asi řekl. A ještě jedna věc byla při puťácích důležitá – protože jsme chodili ve skupinkách zhruba pěti až osmi nevidomých, mohli jsme sledovat, jak různé situace řeší naši kamarádi. Jak někdo určuje správný směr podle hučení silnice či potoka, jiný podle slunce a někdo měl zas výbornou představivost a dokázal odvodit z toho, kolikrát jsme kam zabočili, kde asi jsme. Vzájemně jsme se předháněli v tzv. echolokaci, tedy v tom, kdo uslyší odraz zvuku od stromu, aut, nebo dokonce od obrubníku či trávy podél cesty na větší dálku a kdo dokáže lépe určit, od jakého předmětu se zvuk asi odrazil. Zjistil jsem tak, že v echolokaci jsem poměrně zdatný a dodnes tento fenomén při své orientaci využívám asi nejvíce. Sluchem bezpečně poznám, kde končí zeď domu, jak daleko ode mě stojí auta a ve většině případů jsem schopen se vyhnout třeba pouliční lampě nebo zahrádce restaurace aniž bych se jí musel dotknout holí. Vidící kolemjdoucí tím občas uvádím ve zmatek a při případném rozhovoru se často ukáže, že se domnívali, že něco vidím, když jsem se „tak pěkně vyhnul té ceduli na zastávce autobusu“. Starší kluci instruktoři, kteří už byli na táboře mazáci, nám mladším s lehkou nadsázkou ukazovali, jak lze při orientaci výborně uplatnit čich a bezpečně podle něj najít tu svoji hospůdku. A je pravda, že soustředit se na čichové vjemy se mi při mých cestách už také mnohokrát osvědčilo. Například zápach barvy prozradí, že se zřejmě někde natírá, a člověk hned zpozorní, aby se náhodou někde neobarvil nebo si rovnou třeba nesedl na právě natřenou lavičku. Ucítím-li někde vůni čerstvě vykopané hlíny, nepomyslím hned na hrob, ale spíš na výkop, který se mým hrobem nestane právě proto, že si ho díky jeho zápachu všimnu s dostatečným předstihem. Vůně čerstvě vytřené podlahy upozorní, že podlaha je mokrá a že se možná v blízkosti dokonce ještě nachází kbelík s vodou, který je neradno převrhnout, zejména vyskytuje-li se poblíž i osoba, která podlahu zrovna vydrhla. A o tom, že podle vůně lze snadno rozlišit řeznictví od drogerie, snad netřeba mluvit. Tohle ovšem funguje výrazně lépe v letních měsících, kdy má většina obchodů otevřené dveře dokořán a vůně se z nich přímo linou na ulici. A pokud se nelinou, lze do nich alespoň nenápadně „načmuchnout“. Je-li ovšem většina dveří zavřená, je to s tím očicháváním obchodů o dost horší. A že se podle čichu dají do jisté míry rozpoznávat i lidé, je také nasnadě. Ostatně, kdo občas neucítí nějakého toho bezdomovce či opilce.

Za zeptání nic nedáš

Obdobným způsobem fungovaly i tzv. ptačky, kdy jsme se v jeden den všichni vydali do nějakého většího města poblíž tábořiště a tam jsme plnili nejrůznější úkoly, které si na nás naši povedení vedoucí vymysleli. A musím říct, že vedoucí se smyslem pro humor si na nás občas vymýšleli všeliké záludnosti. K tradičním zadáním patřívalo zjistit v zoologické zahradě, kolik stojí středně velké lvíče, poslat pohled rodičům či sourozencům vedoucího a jiné kuriozity. Vedoucí za námi opět chodili v roli „tajných“. Pravidla hry byla jednoduchá: Můžeš se ptát kolemjdoucích na cestu, ale pokus se vždy přimět dotyčného, aby ti cestu popsal, nikoli, aby tě vzal za ruku a na místo tě dovedl. V bezpečném prostředí jsem se takto naučil, že není žádná ostuda se ptát kolemjdoucích na cestu, že se můžu nechat i kousek doprovodit a že když na to přijde, lze takto procestovat město z ruky do ruky jako balík. Myslím, že v této metodě se skrývá základní odpověď na otázku mojí sousedky, jak se v „tej“ Praze nebo Vídni můžu vyznat. Často se totiž opravdu nevyznám, a tak se ptám a ptám, dokud se nedoptám. Ptačky v sobě navíc ukrývaly jeden ze základních prvků zážitkové pedagogiky, který bych asi nazval „přenesením části odpovědnosti za své konání na někoho jiného“. Tento princip určitě znáte např. ze sázek. Nikdy by vás nenapadlo pětkrát oběhnout Václavské náměstí ve spodním prádle, ale když je to předmětem sázky, kterou jste prohráli, tak to prostě uděláte, protože sázka je sázka a vy jste v tom tudíž nevinně. Přiznám se, že tohoto principu sejmutí části odpovědnosti někdy využívám i při svých cestách, když musím udělat něco, co není úplně běžné nebo při čem se cítím trapně, abych se dostal do cíle. Představuju si zkrátka, že jde o sázku nebo že plním zadání někoho jiného, a hned jsou rozpaky menší. Je to jen hra s myšlenkami, ale mně docela pomáhá. Domnívám se, že právě z těchto zkušeností je uhnětena moje vůle a odhodlání pouštět se do zcela neznámých míst s vírou, že vše dobře dopadne.

První dospělácké cesty

O prázdninách roku 1999, tedy když mi bylo čtrnáct, jsem se začal vydávat na svoje první, jak jsem jim říkal, dospělácké cesty, tedy na cesty, kdy skutečně o něco šlo. Po prázdninách jsem totiž nastupoval na šestileté rakouské gymnázium v Praze a bylo potřeba se stoprocentně naučit cestu do školy. Kromě toho jsem také dostal od úřadu příspěvek na několik elektronických pomůcek, které mi studium na běžné škole pro vidící měly ulehčit. Součástí příspěvku byl i padesátihodinový kurz, kde jsem se měl naučit tyto náročné pomůcky obsluhovat. Všechno bylo trochu narychlo, a tak jsem tento kurz musel zvládnout o letních prázdninách. A právě tam bylo potřeba několikrát týdně samostatně dojíždět, protože moje mamka se mnou nemohla ze Zdic pokaždé jezdit, celý den tam na mě čekat a pak mě zase doprovodit domů. A tak bylo na čase převést do praxe vše, co jsem se do té doby o samostatném pohybu víceméně v rámci hry naučil. Dodnes si pamatuju, jaký jsem měl dospělácký pocit, když jsem ráno vstával, chystal si snídani, musel sledovat čas, aby mi neujel autobus ze Zdic do Prahy, v Praze jsem musel přestoupit na metro a z metra ještě na další autobus až na Harfu, kde se tehdy kurzy odbývaly. Najednou jsem si připadal neuvěřitelně samostatný a zodpovědný. Vzpomínám si, že jsem to bral hodně vážně. A není se co divit, protože do té doby jsem bydlel na internátě, do školy jsem to měl pouze dvě patra v rámci jedné budovy a na internát mě máma vozila. A tak to byla pořádná změna. Vybavuji si, jak jsem byl pyšný, že mám nějaký úkol, že nesmím zaspat, že na kurzu musím být včas – no zkrátka, připadal jsem si málem, jako bych měl na starosti chod celé zeměkoule. Do teď cítím vůni parfému, kterým jsem se každé ráno postřikoval, protože to byla prakticky jediná složka mého zevnějšku, kterou jsem měl plně pod kontrolou a ve své režii. Když tu vůni dnes na někom cítím, vybaví se mi tehdejší rozpálené pražské ulice, po kterých kráčím jako obrovský sekáč a světák zahalený do oblaku svého prvního parfému pro opravdické chlapy. Mojí jedinou technickou pomůckou na tehdejších cestách byla VPNka, tedy vysílač pro nevidomé, s jehož pomocí jsem dohledával schody do metra a zjišťoval čísla a směry autobusů. Tehdy se mi ani nesnilo o vymoženostech, které používám teď.

Popisy cest od nezasvěcených vidomých většinou nechápu

Na gymnáziu jsme si pak často domlouvali se spolužáky různá místa srazu, ať už v rámci školních či zcela neškolních aktivit, a já jsem brzy pochopil, že většina popisů od spolužáků, jak se někam dostat, je pro mě nepoužitelná. Často totiž tyto popisy zahrnovaly věty jako: ,je to naproti Baťovi, víš, jak je tam ten obchod’, a já málokdy věděl a vždy jsem se styděl přiznat, že nemám tušení, o čem mluví. Většinou jsem se s nimi tedy domlouval, aby mě vyzvedli na nejbližší zastávce MHD, protože MHD pro mě vždy byla a je dodnes spolehlivá síť záchytných bodů. Dodnes se přes nějakou složitější křižovatku raději nechám přepravit tramvají, i když je to pak třeba do cíle dál, protože z velkých křižovatek mám pořád respekt a z duše nerad se pouštím přes silnice, které neznám. Párkrát už se mi totiž stalo, že po marném hledání přechodu či kolemjdoucího, který by mě převedl, jsem se vrhl do silnice nazdařbůh a vprostřed čtyřproudovky se ukázalo, že je rozdělená svodidlem. Situace, kdy uvíznu mezi proudy svištících aut a nemůžu ani dopředu ani dozadu, patří k mým stálým nočním můrám, a tak se je snažím eliminovat skoro za každou cenu. V takové situaci totiž občas opravdu nezbývá než vyčkat, až si vás někdo všimne a přijde vás zachránit. Občas je to chodec z protějšího chodníku, který se pro vás do proudu aut vrhne, a občas zastaví někdo z řidičů, i když tím zřejmě dost riskuje. Ale jednou mě z proudu vytahovali i policisté, kteří spěchali k nějaké zatýkačce. Doufám, že jim kvůli mé chybě lump, kterého honili, nepláchl. Ale vrátím-li se ještě k popisům cest od vidících, kteří nemají s popisováním tras pro nevidomého žádné zkušenosti (často to neumí ani nejbližší z rodiny), beru tyto popisy většinou jen velmi orientačně. Obvykle nemám trpělivost a chuť tahat z nich pro mě důležité informace, protože se dost často nechápeme, a tak to většinou nechávám být.

Několik praktických tipů, které se mi osvědčily

Na závěr několik praktických vychytávek, které se mně osobně osvědčily, když se chystám někam, kde jsem ještě nebyl a kde to neznám. Vím-li v předstihu, že půjdu na nějaké neznámé místo, zjistím si na internetu přesnou adresu cíle. Na stránkách institucí nebo obchodníků často bývá odkaz ,Kudy k nám’, ze kterého se dá někdy vyčíst, z jaké zastávky MHD je to nejblíž nebo že se daný cíl nachází na rohu dvou ulic apod.

Plánovač tras Google programátora Jiřího Fenze

Při přípravě na cestu rád využívám šikovného prográmku, který napsal můj kamarád Jirka Fenz a který nazval Plánovač tras Google. Program obsluhuje rozhraní Google Maps tak, aby je mohli pohodlně používat nevidomí. Do programu zadáte start a cíl vaší plánované cesty a program vám vypíše trasu v bodech. Trasa samozřejmě není přizpůsobená potřebám nevidomého a leckdy není šita na míru ani přímo pěším, ačkoliv v programu si můžete zvolit, zda půjdete pěšky či pojedete autem, což se může hodit v případě, že chcete poradit někomu, kdo vás někam veze a ve městě se nevyzná. Aplikace vám řekne, jak je trasa dlouhá a vypíše ulice, kterými musíte jít. Já si na základě těchto informací umím vytvořit představu, jestli je cíl třeba od zastávky autobusu coby kamenem dohodil, nebo jestli budu muset počítat s delší procházkou. Je také dobré si pamatovat názvy ulic na trase; velice se to hodí při následném dohledávání přímo v terénu. Program rovněž umí vypsat místa v okolí vámi zvoleného bodu ve vámi zadaném poloměru. Tuhle funkci taky rád používám, protože tak získám další body jako třeba obchody, restaurace či instituce, na které se po cestě mohu ptát kolemjdoucích. Moc se mi totiž neosvědčilo ptát se vždy a hned na konečný cíl své cesty, zejména pokud jsem ještě od cíle daleko a/nebo pokud je to nějaký cíl, který není obecně známý – třeba nějaký specializovaný obchod atp. A z nějakého důvodu mám občas zábrany prozrazovat svůj skutečný cíl cesty, zejména pokud jde o nějakou choulostivější záležitost, jako je třeba návštěva lékaře nebo instituce, kde se projednávají nějaké velice osobní záležitosti. Pomáhající totiž bývají občas zvědaví a já nemám chuť rozebírat s nimi např. své urologické problémy. Proto je dobré se doptávat nejdříve na obecnější okolní body, a až když už jsem těsně u cíle a pokud nejsem schopen najít požadované místo sám, ptám se konkrétně. Jako nevidomý si totiž nemůžu vybrat, koho oslovím, a často mě osloví někdo, koho já bych si sám na první poslech za pomocníka nikdy nevybral, a pro tyto případy je dobré mít připravenou „krycí“ legendu, pokud ve vás dotyčný člověk nevzbudil důvěru.

Aplikace Plánovač tras Google umí spoustu dalších užitečných věcí – např. vám může jednoduše posyktnout potřebné informace o daném místě jako třeba otevírací dobu, kontaktní údaje, a dokonce i recenze jiných návštěvníků.

Program je zdarma, leč jeho autor s ním strávil nemálo dnů a týdnů a rozhodnete-li se vyjádřit mu podporu i jinak než jen oslavným mailem, bude vám určitě vděčný. Program je dostupný na adrese: http://fenzik.cz/ptg/

BlindSquare

Aplikace ovšem funguje pouze na počítači, který je připojený k internetu, a tak čím dál častěji používám na svém iPhonu aplikaci BlindSquare, která byla navržena přímo pro potřeby nevidomých. Oproti Plánovači tras Google má tu obrovskou výhodu, že spolupracuje s GPS ve vašem telefonu, a tak vás naviguje v závislosti na vaší aktuální poloze. Navigace probíhá pomocí údajů o vzdálenosti a směru (pomocí hodinových ručiček) od vámi zvoleného bodu. Bod, ke kterému chcete navigovat, si můžete zvolit buď ručním zadáním přesné adresy či výběrem z pestré škály bodů zájmu, které jsou v aplikaci rozděleny do mnoha kategorií jako třeba cestování, obchody a služby, vzdělávání apod. Databázi bodů zájmu program získává z populární aplikace FourSquare, kam uživatelé po celém světě přidávají místa, která navštívili. Kromě užitečných bodů zájmu, jako jsou nemocnice, zastávky MHD či restaurace, se tak mezi body, ke kterým se lze nechat navigovat, objevují i místa jako třeba „U Aničky v posteli“ či „Kubovo kuřácký doupě“. Zatím stále odolávám pokušení nechat se navigovat třeba k Aničce do postele – asi bych s ní potřeboval nejdřív mluvit, abych věděl, jestli by ten výlet stál za tu námahu.

BlindSquare také umožňuje virtuální přenesení se do nějakého bodu a tuto funkci využívám obzvlášť rád. Mohu si totiž nasimulovat, že se právě nacházím v místě, kam se chystám vyrazit, a pak se pomocí aplikace rozhlížím, co je v jeho okolí – nejbližší zastávky, obchody, křižovatky atd. To má obrovský přínos pro následné doptávání se kolemjdoucích, až se poblíž zadaného místa budu vyskytovat i ve skutečnosti.

Další skvělou funkcí aplikace je možnost hlasového ovládání pomocí Handsfree, s nímž BlindSquare nejčastěji používám. V praxi to pak vypadá tak, že jdu s holí, iPhone mám někde v kapse a na uších mám tzv. sluchátka do kosti, která se nenasazují přímo na uši, nýbrž se umístí na spánkové kosti, které zvuk ze sluchátek přenášejí ke sluchovým nervům. Zní to trošku jako ze Star Treku, ale v praxi jde o to, že slyšíte, co vám povídá mobil, a zároveň máte volné uši, takže můžete vnímat okolní zvuky z ulice. Tlačítkem, které je snad na všech hendsfríčkách, můžete vyvolat nabídku užitečných funkcí a aplikace vám ji položku po položce do sluchátek přeříká. Ve chvíli, kdy na svých sluchátkách zmáčknete po vyslovení požadované funkce tlačítko, funkce se vykoná. iPhone tak nemusíte neustále vytahovat z kapsy, nebo ho dokonce držet během cesty v ruce.

S touto aplikací jsem schopen se poměrně rychle dostat na místo, kde jsem nikdy předtím nebyl, a často se nemusím ani jednou zeptat na cestu. Popravdě řečeno jsem z této aplikace unešen.

Ostatní tipy

Navigačních aplikací pro nevidomé se objevuje čím dál víc. Já osobně se těším na to, až bude spuštěna aplikace Naviteriér, která vzniká na půdě ČVUT. Několikrát jsem se účastnil jejího testování, a co jsem v poslední době viděl, mě nechává doufat v blýskání na moc pěkné časy. I tato aplikace bude fungovat s chytrými telefony, bude využívat GPS, a tudíž bude vycházet z momentální polohy uživatele, hlavně se ale bude snažit generovat popisy tras způsobem, který nejvíc odpovídá potřebám nevidomého. Potřeby každého z nás jsou v tomto ohledu samozřejmě jiné a najít univerzální klíč, jak takové popisy automaticky generovat, je nesnadné až nemožné. Přesto do této aplikace vkládám do budoucna hodně nadějí.

A kdo nerad komunikuje se stroji, má možnost se obrátit na Navigační centrum SONS či využít jiné obdobné asistenční služby, která se napojí na kameru ve vašem telefonu. Dotyčný pracovník takové služby vám pak může říkat, co přes vaši kameru vidí, a může vám pomoci s navigací. Přiznám se ale, že s těmito službami nemám příliš zkušeností.

Místo závěru

Nechci tvrdit, že samostatný pohyb poslepu v neznámém prostředí je kdovíjak snadná a bezpečná disciplína. Ale domnívám se, že s určitou dávkou odhodlání, zodpovědnosti a chuti nebýt neustále závislý na pomoci ostatních, se samostatně dá dojít leckam. Já sám jsem se za pomoci výše popsaných metod a přístupů pohyboval deset let po Vídni a procestoval nejednu zemi po Evropě i mimo ni. A bezpočet až neuvěřitelných historek ostatních nevidomých kolegů „cestovatelů“ dokládá, že možné je i nemožné.

© Zdeněk Rybák, 2017
© Rozhledna, 2017