aneb jak nevidomým zpřístupnit životní styl bohatý na pohyb a sport

(překlad příspěvku předneseného v angličtině na mezinárodní konferenci s názvem Sportovní a pohybové aktivity zdravotně postižených v průběhu celého života pořádané Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, 22. září 2017)

V dnešní době lze najít spoustu informací ke sportu těžce zrakově postižených a k tomu, jak jednotlivá sportovní odvětví a pohybové aktivity pro tuto skupinu zpřístupnit. Takový přehled jsem si pro vás nepřichystala. Mým oborem je každodenní praxe slepoty, zkoumání dlouhodobé zkušenosti s neviděním nebo se zásadním nedostatkem zraku, pozorování dalších zkušených praktiků a diskuse s nimi, rozbory a porovnávání, sdílení a konzultování s vidícími profesionály, jakož i s vidícími i nevidomými přáteli. Řečeno jinak, zajímá mě vše, co přímo souvisí s každodenními podmínkami, ve kterých žijí lidé, kteří nevidí vůbec nic nebo téměř nic.

Ráda bych vám předložila několik komentářů a námětů, které by mohly být zajímavé a snad i užitečné. Nejprve ale několik slov k tomu, odkud sama přicházím.

Jako dítě s naprosto mizerným zbytkem zraku jsem se narodila do značně sportovní rodiny. Od mala mě doma zapojovali do veškerého sportování, a to pro mě pochopitelně muselo být různě uzpůsobováno. V mém tehdejším vidění se mi svět jevil jako úžasná rozvibrovaná batika, v níž pestrobarevné skvrny přecházejí jedna do druhé. Byla jsem schopná vnímat kontrasty působené výraznými barvami, ačkoli jsem si nikdy nemohla být tak úplně jistá, na co přesně se právě koukám. V neznámém nebo příliš zmateném prostředí jsem se nedokázala obejít bez průvodce. Bod obratu pro mě nastal ve dvanácti letech, kdy se u nás ve škole (pozn. dnes už neexistující Základní škola pro děti se zbytky zraku, Šporkova 12, Praha 1 – Malá Strana) ukázal Pavel Wiener, uznávaný instruktor prostorové orientace a samostatného pohybu. Objev techniky dlouhé bílé hole byl pro mě skutečným zjevením. Bílá hůl mi změnila náhled na mě samotnou, vnesla do mého života nečekanou nezávislost a pocit důstojnosti. Do té doby jsem si nikdy ani ve snu nepředstavovala, že bych kdy mohla zažívat takovou volnost, takovou svobodu. Když jsem se ve třinácti letech začala po Praze vydávat sama, tak říkajíc na vlastní pěst, vnitřní pocity vítězství a hrdosti byly neuvěřitelné, pozdější paralympijské medaile se s tím vůbec nemohly rovnat. Nikdy nepřestanu být vděčná Pavlovi a těm, kdo s vynálezem bílé hole přišli.

Hůl spolu s brailskými dovednostmi, které jsem získala díky průpravě na oné základní škole, a zejména výchova à la selský rozum mojí mamky mě výborně připravily na úplnou ztrátu zraku. K té jsem dospěla v patnácti.

Rekreační a nezávazné sportování s mou původní rodinou a v rámci základní školy se postupně proměnilo v pravidelný a systematický trénink pod odborným vedením. Od závodění na domácí úrovni jsem se začala přesouvat k mezinárodním startům až po účast na vrcholných světových soutěžích. Vedle práce v mých tradičních disciplínách (běhy na střední a dlouhé tratě na dráze i na silnici, běžecké lyžování, plavání a doplňkově také tandemová cyklistika) jsem vždycky s vervou prozkoumávala další sporty, především ty zahrnující vytrvalost a dynamiku. Experimentovala jsem tak třeba se skálolezectvím, s kolečkovými lyžemi, chodila s vidícími na hodiny step-aerobicu, občas si sjela s přáteli řeku na kánoi, dodnes miluju bruslení, jízdu na koloběžce, zatímco mi můj muž kluše po boku a trpělivě mě naviguje…

Slepota mě celoživotně učí kreativitě a improvizaci, protože řada postupů, odzkoušených metod a osvědčených řešení je založena na schopnosti vidět. Od nevidomých se obvykle očekává, že budou jen tak posedávat či se pohybovat zvolna a rozvážně.

A opravdu, slepota mě rozhodně donutila zpomalit, vyžaduje ode mě dobře se soustředit, rozmýšlet a plánovat předem, mít systematický přístup, být velmi organizovaná a mnoho dalšího.

Na slepotu se běžně nahlíží jako na jistým způsobem horší celkový zdravotní stav, který je zapotřebí mít neustále na zřeteli. Často dostávám nabídku použít místo schodiště výtah, posadit se, zatímco u ostatních lidí mého věku a srovnatelné fyzické kondice je samozřejmostí, že budou stát.

Nevidomí lidé si často vypěstují sedavý životní styl, přestože by si něco takového mnohdy sami od sebe nevybrali.

Dospělí jsou často nervózní, když sledují nevidomé děti jen tak pobíhat. Z této špatně zakrývané obavy se nevidomé děti dovídají, že jen tak si pobíhat je pro ně něčím velmi ohrožujícím. Tyto děti jsou tak přímo či nepřímo odrazovány od toho, aby šly a zkoumaly svět kolem sebe a své fyzické možnosti. Nedostává se jim podpory a pomoci při zažívání a překonávání drobných kolizí, jimiž by mohly sbírat tolik cenné zkušenosti se zákonitostmi pohybu a se svými reálnými možnostmi i omezeními.

Místo toho se tyto děti krok za krokem učí pohybové rezignaci, začnou očekávat minimální pohybový projev. Mezi ostatními, kteří se za různým účelem volně pohybují prostorem, postupně vyhledávají pasivní roli. Dnešní nevidomé děti mají bohužel často jen nepatrné možnosti, jak se dostat do pravidelného kontaktu se svými nevidomými vrstevníky a zažívat přirozené pohybové hry a společné hravé pobíhání.

Přitom právě v těchto společných hrách se děti od sebe mohou nejvíce učit, nenásilně si předávat fígle pro volný pohyb, pro to, jak se venku pohybovat bez průvodce, a dokonce i bez hole, jak rozvíjet smysl pro vnímání předmětů v prostoru – tzv. echolokaci, jak pro lepší orientaci při pohybu účelně používat nohy i ruce, jak se hladce a bezpečně prostorem přesouvat… Tyto spontánní pohybové hry, ve kterých si vidící děti libují, mi u nevidomých dětí až příliš často chybí…

Nevidomé děti jsou běžně vedeny k tomu, aby se zabývaly smysluplnými věcmi s užitečnými výstupy. A je to skutečně tak, že aby z nevidomého dítěte vyrostl úspěšný a spokojený dospělý, musí toho zvládnout spoustu. Ráda bych vaší pozornosti doporučila dokumentární snímek Heleny Třeštíkové z roku 1979, který nese název Dotek světla. Na ploše 14 minut můžete sledovat nevidomé děti, jak si neorganizovaně hrají, běhají a prostě jsou v pohybu a celé si to moc užívají.

Čas od času se na mě někdo z nevidomých obrátí s otázkou, s čím by mohl začít, aby se ve svém těle cítil lépe, jaký druh tréninkového programu nebo nějakého sportování bych mu doporučila. Nemělo by vyžadovat obstarání průvodce a obnášet únavné harcování do neznámého prostředí. Jako v celé naší populaci i mezi nevidomými narůstá problém s obezitou, nevidomí nadváhou trpí zřejmě ještě častěji.

Dalším rozšířeným problémem nevidomých jsou různé tělesné obtíže plynoucí z asymetričnosti v držení těla při běžných každodenních činnostech, zejména při chůzi s bílou holí, vodicím psem nebo s průvodcem. Slepota v člověku vyvolává ostražitost, většinu času máme potřebu se dobře soustředit, abychom z útržků a střípků pochopili, co se kolem nás děje. To všechno v nás vede k budování silného napětí v těle.

Když se zabýváme fyzickou kondicí nevidomých, je nutné si uvědomit, že nevidomí nemají možnost vytvořit si správný vzorec chůze a běžně ho uplatňovat. Proč je tomu tak? V jedné či druhé ruce nevidomého se totiž vždycky něco nachází – držadlo bílé hole, průvodcova paže, postroj vodicího psa či kombinace těchto věcí. Nikdy nekráčíme s volnýma rukama. To představuje trvalé asymetrické přetěžování různých částí těla a jeho časté chybné držení. Tyto problémy jsou pro populaci nevidomých velmi typické.

Nejsem sama, kdo naléhavě vyzývá rodiče, přátele a další vidící lidi v blízkosti nás, nevidomých, aby vyhledávali příležitosti, kdy se můžeme pohybovat bez držení a bez pomůcek, jen pomocí toho, co vnímáme pod nohama a co slyšíme. Když spolu vyrazíme na výlet, vyhlížejte okamžiky, kdy jako nevidomá můžu jít vedle vás nebo za vámi, jen tak volně, bez fyzického kontaktu. Pro obě strany to může být zábava, vynikající cvičení na prohloubení komunikace a vzájemné důvěry. Pro takové chvíle se snažte vytipovat bezpečné místo, kde váš nevidomý partner může experimentovat se svou orientací, ideálně, hlavně v počátku takových pokusů, někde na rozlehlejší louce s poměrně rovným povrchem. Výbornou pomůckou pro cvičení tohoto druhu je bezdrátový zvonek, jednoduchá věcička k označení orientačně významného bodu, baťůžku odloženého na trávě, rozložené deky, okraje bezpečného území apod. Rovněž se velmi dobře osvědčuje, když oblečení průvodce je z nějaké šustivé látky, jako jsou všechny ty moderní materiály typu Gore-Texu a dalších vodě a větru odolných povrchů. Nevidomému naopak dobře poslouží, když sám bude oblečený do co nejtiššího materiálu, aby ho šustění vlastního oděvu neizolovalo od orientačně významných zvuků. Pokud má dotyčný ještě nějaký funkční zbytek zraku, je vhodné, aby průvodce u svého oblečení zvážil i barevné kombinace a kontrasty, ve kterých bude vidět. Je milé, když se průvodce dále něčím drobně ozvučí, takže nejsem výhradně závislá na jeho hlase. Postačí třeba klíče, krabička tikťaků, hrst mincí v kapse či náramek s rolničkou nebo chrastící přívěšek v poutku u kalhot. V dobách mého intenzivního běžeckého tréninku používal můj průvodce dětské chrastítko, na běžkách si trasér na své hůlky navlékal kovové kroužky od záclon.

Dále je zapotřebí brát v potaz počasí, povětrnostní podmínky. Silnější déšť nebo vítr výrazně omezují možnosti sluchu, vytvářejí příliš výraznou zvukovou kulisu. To samé platí také o přemrzlém mokrém sněhu. Tyto okolnosti mohou vést až k tomu, že činnost, kterou nevidomí lidé běžně zvládají bez větších obtíží, se najednou stává téměř neproveditelnou.

Pokud jde o průvodcovství při delších procházkách nebo výletech, je vhodné v drobných detailech obměňovat techniku držení. To proto, aby nedocházelo k zatuhnutí paže či zad v důsledku příliš dlouhého ustrnutí v jedné pozici. Nikdy však neměníme základní princip průvodcovství nevidomých, čili že za všech okolností je to nevidomý, který se drží průvodce, a že ten tedy jde jako první. Existuje mnoho dobrých důvodů, proč je na místě toto pravidlo vždy dodržovat a nikdy, u žádné činnosti ani sportovní aktivity, se od něj neodchylovat. Na tomto místě nemáme prostor pro podrobnější výklad této zásady, více se na toto téma můžete dočíst v dalších textech Rozhledny i jiných organizací z prostředí těžce zrakově postižených.

Pokud si chci pravidelně a vydatně zasportovat, když nevidím, dá se toho hodně provozovat i v podmínkách domova. Každému nevidomému, kdo má zájem o toto téma, velice doporučuji, aby si doma našel způsob, jak alespoň trochu chodit. Aby si vytvořil minimální prostor, kde může popocházet pár kroků sem a tam, aniž by se cítil ohrožený rohy nábytku atd. A když nevidomý člověk telefonuje – my nevidomí máme tendenci na telefonu trávit poměrně dost času – choďme, pochodujme, popocházejme. Domov pro nás často bývá jediným místem, kde můžeme beze zbytku vypnout a zcela se uvolnit. Je moc fajn si doma vytvořit co nejvíce volného prostoru, kde se nemusím obávat se pohnout, protáhnout do všech stran, pořádně si zacvičit na zemi i ve stoje, poskočit si a třeba i zatancovat na nějakou příjemnou hudbu. Pro řadu nevidomých by bylo velkým přínosem setkat se s někým, s kým by se společně zamysleli, co všechno by u nich doma bylo možné a jak na to. Vynikající cvičební pomůckou pro domácí užití stále zůstává rotoped, jízdu lze například spojit s poslechem audioknih, což se mezi nevidomými těší neutuchající oblibě. Šlapání lze kombinovat s pohyby pažemi, které je možné naučit se různě obměňovat. Zaměstnáme tak celé tělo a bude to zábavnější i účinnější.

Pokud jde o vedení cvičebních programů, kterých se účastní jeden nebo více nevidomých, předkládám několik zásad a doporučení.

Akustické podmínky místnosti

Je nezbytné, aby nevidomý cvičenec měl možnost perfektně slyšet pokyny instruktora. Na jeho verbálním vedení je zcela závislý.

Obvykle je špatně slyšet v prostorech, které jsou rozlehlé, nadto s vysokými stropy, s minimem nábytku a s holými podlahami, bez koberce.

Hudba doprovázející cvičební programy

Další překážkou v hladké účasti na veřejných cvičebních lekcích může pro nevidomého být příliš hlasitá hudba, která znemožňuje pohodlné a spolehlivé sledování pokynů instruktora. Tišší hudba může naopak výborně sloužit jako přirozený orientační „maják” v prostoru – nevidomý se díky směru, odkud hudba přichází, může být bez zvláštního úsilí schopen správně se vracet a dotáčet a při případném pohybu po místnosti má šanci udržet si pojem o své aktuální poloze.

Podložka pro nášlap

Nevidomému může v orientaci dále výtečně napomoct informace získávaná nášlapem. Je vhodné nevidomému jeho cvičební stanoviště vybavit přilnavou podložkou, kterou lze pod nohama hmatově rozpoznat. Takto může posloužit podložka typu karimatky nebo kousek koberečku, zkrátka něco, co na dané podlahové krytině neklouže a co má od ní přitom odlišný povrch. Velmi často je pro nevidomého dostatečným a vhodným naváděním v prostoru jen pohyb na hraně takovýchto dvou hmatově odlišných povrchů. Například při chůzi nebo klusu na místě může přední částí chodidla našlapovat na podložku, zatímco zadní část chodidla došlapuje mimo tuto podložku. Tento způsob pohybu nevidomému umožňuje kontrolu nad udržením směru i třeba při úkrocích do stran, obratech o 90 i 180 stupňů a následném vracení do výchozí pozice.

Pocit kotvy v prostoru

Kromě ukotvení skrze nášlap může nevidomému při cvičení mezi vidícími dále velmi pomoct, když cvičí u stěny nebo poblíž nějakého většího kusu nábytku. Takové umístění v prostoru je pro něj mnohem výhodnější nežli stanoviště uprostřed velkého volného prostoru. Občasným letmým dotykem rukou a také echolokací tak získává pocit lepší stability (prostorem jen tak „neukotveně neplave”). Takový záchytný pevný bod na dosah může být pro nevidomého další šikovnou dopomocí v lepší prostorové orientaci při cvičení.

Verbální a neverbální vedení cvičebního programu

Instruktor by se při vedení programu, do kterého je zapojen i nevidomý, měl vždy snažit o co nejvýstižnější slovní popis jednotlivých cviků včetně výchozí pozice. Čím přesnější jeho popisy a instrukce budou, tím je větší šance na hladkou spolupráci s nevidomým cvičencem. Nevidomí jsou zvyklí sledovat informace verbálně. Obvykle jsou vyladění na příjem pokynů touto cestou, včetně konkrétních směrových pokynů a dalších upřesnění (pravou paži z připažení vedeme přes upažení plynule až do vzpažení, přičemž prsty jsou propnuté a dlaň stále směřuje od sebe ven). Verbální instrukce by vždycky měla přicházet jako prvotní. Až když slova dojdou a je zřejmé, že nevidomý daný cvik neprovádí správně, lze původní instrukci začít doplňovat. Pro upřesnění detailů typu pozice prstů, které je možné snadno obsáhnout dotykem, si nevidomý může prohlédnout instruktora svýma rukama. Tímto způsobem obvykle není možné zprostředkovat nevidomému složitější informace k držení těla, protože mu hmatově uniká celek (když svýma rukama sleduje instruktorovy nohy, nemůže současně mít přehled o poloze trupu, paží a hlavy, natož jejich pohybu.). U tohoto typu předávání informací doporučuji, aby si nevidomý instruktora prohlížel tak, že se sám postaví za něj (může díky tomu pohyb sledovat tak, jak jeho provedení stranově a směrově přesně odpovídá pro něj). Další možností je, že instruktor nevidomého fyzicky navádí do správné pozice, správného pohybu (cvik provádí, ukazuje přímo na jeho těle). Je na místě se s nevidomým nejdříve domluvit, zda mu taková kontaktnost vyhovuje. Nedá se očekávat, že přímý fyzický dotyk bude vyhovovat každému nevidomému. Instruktor by se vždy měl nejdříve pokusit o co nejtrefnější slovní vedení.

Zdá se, že instruování přímým dotykem bývá v práci s nevidomými přeceňované a nadužívané, zatímco možnost slovních popisů nebývá vždy využita do maxima. Nepochybně to souvisí s náročností, kterou precizní slovní vedení na instruktora klade. Chce-li instruktor ve svých hodinách pracovat s nevidomými cvičenci, přesné a srozumitelné verbální vedení cvičebního programu je speciální dovednost, kterou musí zvládnout.

Závěrem

Řada nevidomých lidí vede sedavý život, který bezděčně přijali jako jedinou možnost. Nejsou si vědomi nenápadných chvilek a jednoduchých příležitostí, kdy by se mohli projevit pohybově mnohem aktivněji. Přitom by se tak postupně mohli dopracovat k příjemnějšímu vnitřnímu pocitu ve svém těle, což by časem mohlo mít i dopad na jejich celkový zdravotní stav.

Slepota vytváří v mnoha oblastech života zásadní nebo značné omezení. Nemůžeme si rozšiřovat obzory pozorováním druhých, jak všelijak sedí, stojí, kráčejí, celkově se pohybují, jaké rozmanité pohybové projevy mají v různých situacích. Přála bych si, aby si nevidomí lidé byli více vědomi příležitostí, které pro svůj pohyb běžně potkávají. Aby si uvědomovali okamžiky, kdy své tělo mohou příjemným a společensky přijatelným způsobem uplatnit. Vidící lidé jim v tomto ohledu mohou být náramně nápomocní, a to radou, postřehem, dobře míněnou, laskavě podanou zpětnou vazbou. Životní styl, který obnáší i více pohybu, více fyzické aktivity, nemusí být něco kdovíjak sofistikovaného, prováděného v rámci zvláštních programů a výukových kurzů, kde je nevidomý závislý na speciálně proškoleném trasérovi a odborném trenérském vedení. S něčím takovým se dá začít u sebe doma, v důvěrně známém prostředí, které nevidomému zaručuje ideální bezbariérovost, neboť ta pro něj především spočívá ve známosti a stálosti daného místa. Zasportovat si doma pro radost můžeme třeba tak, že se pustíme do jednoduchého kondičním cvičení, kdy kombinujeme protahování, pár zahřívacích cviků, trochu posilování klidně jen se zátěží vlastního těla, pochod a klus na místě a třeba i vlastní taneční nápady na hudbu, která nás oslovuje. Blízcí, přátelé a odborníci například z řad instruktorů POSP mohou nevidomému člověku pomoct si takový domácí cvičební program vytvořit. Cílem je nalézt takovou formu, která pro daného člověka bude zvládnutelná, a hlavně která ho bude bavit natolik, aby si ji do svých dnů chtěl zařazovat pravidelně. Měla by skýtat dostatek možností obměny apod.

© Pavla Kovaříková, 2018

© Rozhledna, 2018