Brigit Kooijman

Paní K. se pro rozhovor nechce nechat vyfotografovat, aby ji někdo nepoznal. Je nevidomá a pracuje ve vyšetřovacím oddělení amsterdamské policie na odposleších.

Nevidomí často říkají: dovedu toho spoustu poznat z lidského hlasu. Když toho člověka znáte, pak ano, jinak je to čirá spekulace. Představa, že podle hlasu lze odhadnout věk, je rozhodně mylná. Pozoruji, že se spousta nevidomých v tomto ohledu nesmírně přeceňuje a že je v tom posiluje okolí. Když jste nevidomí, je fajn říci: „Ale jiné věci umím hodně dobře!“

Muset si přiznat, že máte prostě o jeden smysl méně a že některé věci proto nejdou tak dobře, samozřejmě bolí. Což ostatně neznamená, že nemůžete mít pěkný život.

Ještě jedna taková myšlenka: nevidomí jsou tolik hudebně nadaní.

Napadlo vás někdy, že se nemůžete věnovat spoustě koníčků, když nevidíte? Hudbě náhodou ano, tak se v ní prostě zdokonalujete. A protože nevidomí mají omezené možnosti, bývají často šíleně motivovaní. Nedá se ale jen tak říct, že ten, kdo nevidí, dokáže sám od sebe lépe používat ostatní smysly. Mám kamaráda, s nímž mohu vést sáhodlouhé hovory o „čichu“, o tom, že jeden vlněný svetr je cítit jinak než druhý, a on vidí.

Je pravda, že díky tomuto nedorozumění jsem získala místo u amsterdamské policie. Již šestý rok jsem byla bez práce, když jsem se doslechla o tom, že se hledají zrakově postižení do pilotního projektu pro odposlechy. Odposlouchávat telefony. Hned jsem po tom skočila, protože jsem se celá léta snažila nějak se k policii dostat. Byl to můj dívčí sen. No, jako dítě jsem chtěla být advokátkou, později soudkyní. Jsem ale ta, která nejraději hasí i to, co ji nepálí, a to pak je třeba být u policie. No, jo, něco nebylo v pořádku s mýma očima, policejní škola nebyla pro mě. Šla jsem studovat slovanské jazyky, tím se ale mé šance dostat se někdy k policii ještě zmenšily. Nemohla jsem dokonce najít pracovní místo vůbec žádné. Od pětadvaceti do jednatřiceti jsem byla nezaměstnaná, žádné výnosné zaměstnání bez povinností to nebylo.

Co jsem v té době dělala… hodně jsem četla, navštěvovala kurzy keramiky, získala osvědčení pro sportovní masáže, chodila na nekonečné vycházky. A chodila na pohovory, samozřejmě, pokaždé to ale skončilo odmítnutím. A pak najednou uslyšíte od známého: v Amsterdamu chtějí zaměstnávat nevidomé při odposleších, protože to vypadá, že jsou v tom hodně dobří. Tu nesmyslnou povídačku jsem ráda vzala za svou, jen když se tam dostanu.

Je to teď pět let.

Na odposlechy jsem dobrá proto, že nedělám nic jiného. Celý den poslouchám ty hlasy, s těmi lidmi v podstatě vstávám a jdu s nimi do postele. Tím se člověk stále zlepšuje. Vyšetřovatelé sedí u odposlechů většinou jen krátce, většina z nich to má za nepříjemnou práci. A já se zatím posadím a řeknu si: „No, tak se podíváme, jak pokračuje moje telenovela!“ Sluchátka na uši a poslouchat. Někdy si povšimnete něčeho, co druhý přeslechne, například že někdo něco řekne nezvykle. Ale lidé, kteří vidí, to dovedou taky. Když máte nastražené uši, dokážete ze způsobu, jakým lidé mezi sebou mluví, přijít na leccos. Jaká je například hierarchie v přátelských vztazích, kdo má koho omotaného kolem prstu, kdo je patolízal, ačkoli zcela jistě to nevíte nikdy.

Když začínáte ráno službu, posloucháte většinou rozhovory natočené minulý večer a noc. Někdy se v naléhavých situacích dělají odposlechy naživo. Rozhovory přepisujeme slovo od slova, nebo píšeme shrnutí podle situace. Abychom mohli svoji práci dělat dobře, musíme leccos vědět o vyšetřovacích procesech, a býváme tudíž s kolegy na briefinzích. Nejde tu o lidi, kteří spáchali nějaký dopravní přestupek, to jistě chápete. Proto chci také raději zůstat v anonymitě a nechci být v novinách pod svým pravým jménem. Bydlím v centru Amsterdamu a kriminálníci, které pronásledujeme, jezdí mojí ulicí. Ne, že bych byla přímo ohrožena, ale jsem měkký cíl, někteří by se mohli pokoušet vylákat ze mě informace; nevidím, kdo stojí přede mnou. Už teď mě často oslovují zvědavci, když jdu po ulici s bílou holí. Kdyby lidé k tomu ještě věděli, že dělám tuhle práci … bojím se, že bych pak nemohla nerušeně chodit do sportovní školy.

Když člověk každý den poslouchá hovory vedené v kriminálním podsvětí, začne přemýšlet o tom, co přesně znamená být dobrým a zlým člověkem. Vezměme si pana A, který vyhrožuje, že zabije děti pana B, když nedostane jeho peníze. Tentýž pán je vyděšený, když je jeho vlastní dítě nemocné. To je dvojí myšlení nejvyššího řádu. Nebo drogový dealer, který zbohatl prodejem kokainu, jímž zničil děti někoho jiného: je naštvaný, že sedí v cele a nemůže být u narození svého dítěte. Nejspíš asi většina takových typů lidí má poruchu osobnosti. Zkrátka, velmi zajímavá látka, která člověka nutí myslet a jemně rozlišovat.

„Nechte ty kriminálníky, ať se postřílejí,“ říká hodně lidí.

Já ale rozhodně nechci, aby se to stalo. Na druhé straně telefonní linky slyším plačící děti, které ztratily tátu.

Ať už je práce na odposleších pro policii jak chce důležitá a ať už ji dělám jakkoli ráda, chci se posunout dál.

Jsem zvláštní vyšetřovací úředník u služby centrálního vyšetřování, a to zní jako opravdu už něco, ale pracuji pod úrovní svých možností. „To je vše, co se nabízí,” napadlo mě hned, jak jsem tu začala. Věděla jsem, že nikdy nebudu moci být vyšetřovatelkou, ale celý den se sluchátky na uších a za počítačem? „Pamčo, buď ráda, že máš práci,“ říkávají mi často. „A ještě k tomu u policie. Znám jednoho nevidomého, co dělá ve fabrice na polívky.“ To je pravda, je jen malá skupinka nevidomých, která má vlastní příjem, a já bych asi měla být šťastná jako blecha, ale emoce si nemohu nadiktovat. Jsem workoholička. Děti nemám, kromě sportu a dobrých přátel vše odsouvám ve prospěch pěkného povolání, v němž se mohu zcela ztratit. Chci pracovat padesát hodin, dát do toho pět set procent.

Když mě přijali k policii, hned při prvním pohovoru jsem se zeptala, jaké jsou možnosti pracovního růstu. „Jste přijata na odposlechy, tečka,“ řekli mi. Věděla jsem, co chci – být kriminální analytičkou. To je člověk součástí vyšetřovacího týmu a společně přemýšlí o vyšetřování, analyzováním dostupných informací a jejich spojováním. Stále se o to ještě pokouším, stále ještě naléhám v naději, že přesvědčím ty pravé lidi, že je to skutečně možné. Přiznávám, že už jsem to skoro vzdala, množství problémů se zdálo být obrovské, především z technického hlediska. Třeba braillský řádek nešlo použít s klávesnicí mého PC v rámci zabezpečené policejní počítačové sítě. Braillský řádek mi ukazuje, co je na obrazovce počítače. Ale technika nebyla tím jediným problémem. Můj první šéf mi řekl zcela na rovinu: „Nemám zájem o nevidomou analytičku.“

Tak půl roku mám naději, že se to nakonec podaří, protože se více lidí vážně snaží pro mě ty záležitosti zařídit. Je pozoruhodné, že amsterdamský policejní sbor je ochoten prozkoumat, zda je to opravdu možné, a to díky aktivní politice rovných příležitostí. Amsterdamská policie teď doslova hoří, mít ve svých organizačních strukturách různě znevýhodněné lidi. Jsem na to hrdá.

Někteří nevidomí říkají: „Vidět, to pro mě není třeba.“ To si dovedu představit, sama jsem si to dlouho taky myslela. Člověk ví, co má. Jsem ale přesvědčena o tom, že hodně nevidomých doslova neví, co jim chybí. Jak důležité je vidět. Sama jsem si to uvědomila, protože jsem se do toho zahloubala téměř na vědecké úrovni. Bavila jsem se o tom s očním lékařem a s psychiatrem, četla jsem o tom knihy a především jsem pozorovala své chování. Uvědomíte si, co vám při komunikaci chybí. Vědomě jsem vyhledávala konfrontaci sama se sebou tím, že jsem se pouštěla do těch nejsložitějších situací. Léta jsem sama chodívala tančit tango. Sama jsem oslovovala lidi, někdy jsem nevěděla, jestli je to kluk nebo holka. Často jsem se vracívala domů se slzami v očích, „Proč to děláš?“ Protože se chci naučit něco o sobě a o světě.

Chci se rozvíjet, chci výzvy. A často se to daří. Naděje tvoří život. Dokonce mám naději, že jednou uvidím. Moji slepotu způsobil prostředek proti průjmu, byly mi necelé dva roky. Můj o tři roky starší bratr dostal tentýž lék a má těžké zrakové postižení. Poškodilo nám to oční nervy. Před pár týdny byl v novinách článek o bílkovině, která by měla umět poškozené oční nervy opravit.

Byla jsem z toho úplně vedle, když jsem to četla. Bojím se ale, že to působí jen, když je člověk v období růstu, a že tento objev přichází pro mě s dvacetiletým zpožděním.

(původně vyšlo v holandských novinách NRC Handelsblad dne 24. června 2006)

https://www.nrc.nl/nieuws/2006/06/24/blinden-weten-niet-wat-ze-missen-11151055-a968600

 Překlad: Jiřina Holeňová
© Rozhledna, 2018