Stella Young
Vláda státu Victoria minulý týden vydala šikovnou příručku pojmenovanou Nazývejme je správně (Reporting it Right), která doporučuje slova, jež bychom měli správně používat, když mluvíme o zdravotně postižených lidech. Nebo o lidech se zdravotním postižením? Osobách se zdravotním postižením? Osobách s hendikepem?
Jistě víte, koho mám na mysli – nás, kteří divně vypadáme, mluvíme nebo se divně chováme a kvůli nimž se všichni cítí nesví. Ještěže tu teď máme pravidla. Popsat, co by lidé měli a neměli dělat v situaci, ve které si už tak připadají nejistě, je nejlepší způsob, jak v nich vzbudit rozpaky ještě větší.
Některé lidi to samozřejmě trochu rozčílilo a odsoudili celou věc jako politickou korektnost utrženou ze řetězu. Obzvláště bbyl pobouřen hlasatel melbournského rádia Neil Mitchell, který se pozastavil hlavně nad tím, jak by měl říkat záchodům:
„Už nebudou žádné toalety pro vozíčkáře… Ani parkovací místa a vjezdy pro vozíčkáře. Zakázali je. Jsou pryč. Teď budou bezbariérové toalety, bezbariérová parkovací místa a bezbariérové vjezdy.“
Nesouhlasím sice s tím, že má otázka výrazů používaných v souvislosti s postižením co dělat s politickou korektností, obecně však Mitchellův odpor k příručce sdílím. Tato publikace, vydaná vládou Victorie, není první a nejspíš nebude ani poslední. Podobných příruček a návodů jsou desítky a navíc si navzájem až pozoruhodně odporují, což je samo o sobě problémem.
Stát Queensland nabádá novináře k tomu, aby „konkrétně označili postižení“ osoby, o které mluví. Předpokládám, že to znamená pouze „zjistěte medicínský název poruchy, kterou daný člověk trpí, a přihoďte pár kusých podrobností z Wikipedie“. Novináři to také při každé příležitosti dělají. V rozhovorech se mě opakovaně ptají, „co přesně mi je“, a já jim pokaždé stejně odpovídám, že označení svého zdravotního stavu upřesňuji jen tehdy, když je to podstatné pro obsah rozhovoru. Je-li řeč o přístupu do vozů hromadné dopravy, podstatné je to, že jsem na vozíku. Ne mnohomluvný lékařský název mé poruchy.
Podle příručky Nazývejme je správně máme používat „označení s osobou na prvním místě“. Musíme říct, že jsme osoby se zdravotním postižením a to, že jsme osoby, zdůraznit, aby veřejnost nebyla na rozpacích, zda patříme do říše živočichů, rostlin nebo nerostů.
Řeknu to jasně. Nepovažuji se za osobu se zdravotním postižením. Jsem zdravotně postižená. A ať se propadnu, jestli se za to budu omlouvat. Proč se mnozí považují za zdravotně postižené osoby spíše než za osoby s postižením, shrnuje ve svém nejnovějším sloupku aktivistka Lisa Egan:
„Opravdu mi vadí pojem ,osoba se zdravotním postižením‘ a výraz ,mít postižení‘. já Jsem zkrátka postižená. Přesněji řečeno, postihuje mě společnost, která mi do cesty klade sociální a stavební bariéry a překážky tvořené svými postoji. Svět, ve kterém žijeme, mě znevýhodňuje tím, že se mnou jedná jako s méněcenným občanem, protože mám nějaké poruchy, především poruchu pohybovou.“
Jsem stejně jako Lisa stoupencem sociálního modelu postižení, který jasně rozlišuje mezi postižením a poruchou. Poruchou se míní tělesný či neurologický stav jako paraplegie či slepota, zatímco postižení je vytvářeno překážkami, se kterými se setkáváme ve společnosti – například budovami bez výtahů či informacemi ve formátu, který nám není přístupný. Říct, že někdo „má postižení“ znamená, že jsou tyto překážky jeho problém. Mé postižení ale nevzniká tím, že používám vozík, nýbrž proto, že okolí není přístupné.
Doma, kde jsem si mohla vytvořit vyhovující prostředí, postižená nejsem téměř vůbec. Stále mám poruchu a ta mě samozřejmě určitým způsobem velmi omezuje, dopad postižení je však menší. V prostředí, které mě tolik neznevýhodňuje, o sobě můžu mluvit jinak a být na to hrdá. Nejraději se vlastně označuji jako „crip“.
Říkat, že jsem „crip“, mi připadá osvobozující, podobně jako někteří členové komunity gayů a leseb považují za emancipující výraz „queer“ (rozhodně však ne všichni). I někteří mí oblíbení lidé ze zahraničí se hrdě označují jako crip. Dobrým příkladem je novinářka a básnířka Laura Hershey.
Za těch asi deset let, kdy říkám, že jsem zdravotně postižená, mi nejméně stokrát tvrdili, že o sobě musím mluvit především jako o člověku – jako kdyby mě to snad nenapadlo. Popravdě řečeno, když jsem se o „označování s osobou na prvním místě“ v pubertě dozvěděla, byla jsem z něj naprosto unesená. Spousta věcí v mém životě se ale změnila, včetně vlastního pohledu na sebe samu.
Představa, že bych měla objasňovat, že jsem osoba, mi připadá nesmírně ponižující. Po nikom jiném se nechce, aby sám sebe označoval jako osobu. Gayové a lesby nejsou „osoby s homosexualitou“, ženy nejsou „lidé ženského pohlaví“ a fotbalisté nejsou „lidé, kteří hrají fotbal“. Potkala jsem v životě hodně postižených, ale nikdy jsem nepotkala nikoho s tak vážnými poruchami, že by byly na místě pochybnosti o tom, zda je osoba.
Chápu, že někomu označení „osoba s postižením“ vyhovuje víc, a není na tom vůbec nic špatného. Bez ohledu na to, které výrazy jsou mi po chuti, si myslím, že by lidé měli mít možnost se označovat, jak sami chtějí. Ale vadí mi, když mi někdo – a obzvlášť stát – říká, jak o postižení mám nebo nemám mluvit.
„Označovat s osobou na prvním místě“ je jen jedna ze zásad, které se ve velmi nepovedeném a jistě dost drahém dokumentu Nazývejme je správně razí. Dalším „pravidlem“ je například užívání termínu „osoba s autismem“ místo slova „autista“. Mnozí z autistů, včetně aktivisty Jima Sinclaira, s tím nesouhlasí.
Třebaže byly tyto pokyny nejspíš vytvořeny s dobrým úmyslem a ačkoli se zdá, že podobné publikace vznikají čím dál častěji, domnívám se, že stanovování pravidel v důsledku přinese mnohem více škody než užitku. Nabádat lidi, aby se soustředili spíš na to, jak nás označují, než na to, jak s námi jednají, je kontraproduktivní. A kromě toho nemohou existovat žádná pravidla nebo pokyny, jak označovat postižení, a to z toho prostého důvodu, že jsme různí lidé s odlišnou identitou a politickými postoji.
Rozhodně souhlasím s tím, že je důležité, jaká slova používáme, a proto se budu vždy zasazovat o to, aby zmizely výrazy, které postižené haní a marginalizují. Kampaně jako Spread the Word to End the Word (jejímž cílem je zbavit se slova „retardovaný“) si zaslouží uznání.
Jedna věc je přestat si říkat „retardi“ a „mrzáci“ a vůbec používat slova spojená s postižením pro zkratkovité označování něčeho, co se nám nelíbí. Handrkovat se o to, jestli máme říkat zdravotně postižený nebo člověk se zdravotním postižením, je ale něco úplně jiného.
Překlad: Kristýna Chvojková, Pavla Kovaříková, Eva Vrabcová