Přes léto se to všude hemží lidmi s různými batohy a hlavně kufry. Většinou pořád jenom někde překáží a zavazí, asi proto se jim říká zavazadla. Ale napadlo vás někdy použít kufr na kolečkách jako orientační pomůcku? Já to dělám docela často. Denně totiž musím projít přes jedno celkem nepřehledné autobusové nádraží se spoustou sloupů, cedulí a stánků, kterým není lehké se s bílou holí vyhýbat. Když k tomu připočtu solné sloupy zvané lidi, kteří zahleděni do svých chytrých telefonů taky neuhnou, je to fakt maso. Tak jsem si vymyslel metodu – z jedné zastávky, přes kterou musím od metra projít, odjíždí i busy na letiště, a to znamená zvýšenou koncentraci lidí s kufry na kolečkách. Ty obvykle pěkně rachotí, a tak si vždycky nějaký vyčíhnu, „pověsím“ se na jeho zvuk a v klídku si za jeho rachotem šlapu přes celé nádraží. Logika je jednoduchá – kudy projede kufr, tudy snad projdu taky. Většinou to funguje dobře a majitelé kufříků ani netuší, že mi svým drkotáním ukazují volnou cestu.

Jednou bylo na nádraží zase husto a tak jsem si chtěl opět počkat na nějaký doprovodný kufřík. Nějak jsem se ale zasnil nebo co a najednou slyším, jak se nějaký už vzdaluje. Tak jsem za ním vyběhl, aby mi neujel z doslechu. Vtom mě ale zastavila nějaká paní a nabídla mi pomoc: „Kam potřebujete, pane?“ Jak jsem byl fixovaný na zvuk před sebou, vyhrklo ze mě to jediné možné: „Já musím za támhletím kufrem,“ a neurčitě jsem máchl rukou před sebe. „To je váš? Oni vám ho ukradli?“ zeptala se paní, na nic nečekala a rozeběhla se za ním. Rázem jsem si připadal jak ve špatném filmu. Nakonec jsem doběhl paní i kufr a vše se vysvětlilo, ale chvíli mi bylo pořádné horko.