Čas od času slýchám, že čím víc všelijakých moderních nástrojů ke komunikaci máme, tím hůř nám to komunikování jde, zejména na té nejobyčejnější úrovni. Něco na tom asi bude. A přitom by stačilo tak málo. Posuďte sami.

Vystoupil jsem jednou v pražských Holešovicích z metra na opačném konci, než je nádraží, a protože vlak mi jel za chvilku, hnal jsem se přes nástupiště podél stojící soupravy na druhý konec. Ve Vídni mě čekala důležitá zkouška, kterou jsem rozhodně nechtěl zmeškat. Vtom mě popadla jakási ruka a se slovy „to ještě stihnete“ mě nekompromisně strčila zpět do vagónu. Dveře se zavřely a metro se rozjelo. Samozřejmě jsem to nestihl, protože když jsem se příštím metrem vrátil zpátky na Holešovice, byl můj vlak už pryč. Logika dotyčného byla jasná – pán s bílou holí běží podél metra, určitě chce nastoupit a nemůže najít dveře. Kdyby se byl tehdy zeptal, už jsem mohl mít dávno dostudováno.