Většina evropských letišť nabízí službu, kam si nevidomý zavolá a oznámí, odkud a kam poletí, a oni mu při odletu i v cíli pomohou s nalezením všeho potřebného – např. správného letadla. Letěl jsem v létě za kamarádem do Anglie a při zpáteční cestě jsem se na tuto službu obrátil. V Manchesteru šlo vše hladce. Mladá lady mě provedla odbavením a opustila mě, až když jsem v letadle bezpečně seděl na svém místě. Legrace ovšem nastala v Praze. Chvíli po přistání začali dva chlápci cosi kutit u mého sedadla a já záhy pochopil, že instalují jeřáb, kterým mě hodlají přestěhovat na kolečkové křeslo. Vstal jsem a prohlásil, že půjdu sám, že jenom nevidím. Jeřáb tedy zase složili, ale když jsme byli venku, chtěli, abych si aspoň sedl na ten vozík, když už ho kvůli mně dotáhli. Prý měli nahlášenou asistenci, ale spadl jim systém a nešlo zjistit, o jaký druh se mělo jednat, tak radši vyrazili natěžko. Nakonec proč ne, řekl jsem si, a nechal se s náležitě útrpným výrazem ve tváři dovézt až k východu z letiště, kde na mě čekal můj bratr. Asi nemusím líčit jeho zděšení, když viděl, že mu brášku vezou na vozíku: „Cos v tý Anglii proboha dělal?“

„Nic, bráško, jen drobná chyba v Matrixu.“