Je zajímavé, jaký problém některým lidem činí projednávat moje záležitosti přímo se mnou. Často se místo toho radši obrátí na můj vidící doprovod, pokud s sebou nějaký mám. V praxi to pak vypadá třeba takhle:

Lékař: „Ať se tady pán posadí.“
Případně, a to je horší: „Posaďte ho támhle.“

Nechám si tedy ukázat, kde je „támhle“, a ‚“rozhovor“ pokračuje:

Lékař: „Tak copak mu je?“ A já rázem nevím, jestli náhodou nejsem u veterináře, který se dotazuje na zdraví nějakého domácího mazlíčka, kterého můj průvodce přivedl. S jedním spolužákem na to máme metodu – na dotaz „co mu je“ se na něj otočím a řeknu třeba:

„Vyřiď panu doktorovi, že mě ale strašně bolí na hrudi.“ Obvykle to postačí, aby si lékař uvědomil absurditu celé situace a začal komunikovat přímo se mnou.

Samozřejmě chápu, proč to tak je – často je to právě můj průvodce, kdo naváže s lékařem či úřednicí první kontakt, alespoň ten oční určitě. Stejně mě ale vždycky potěší, když to někdo riskne a zkusí promluvit přímo na mě.