Na ulici mi každou chvíli někdo nabízí svoji pomoc. Jsem za to většinou rád. Je na tom přinejmenším vidět, že jako společnost nejsme ještě úplně lhostejní. Nabízená pomoc se většinou týká drobností – převést přes křižovatku, najít schody do metra a podobně. Najdou se ale i tací, kteří jdou mnohem dál. Umí totiž vrátit zrak. Tedy, alespoň to tvrdí.

Naposledy mi „prozření“ nabízely dvě potrhlé ženské v Praze na Hlaváku. Chtěl jsem si dát před cestou ještě kafe, když se na mě vrhly. Řekly mi, že se spolu pomodlíme a že hned začnu vidět. V Americe už to prý takhle dělají běžně. Ta Amerika mě rozsekala. Tak jsem se jen zeptal, jestli bych si předtím nemohl ještě skočit koupit to kafe, že na něj mám fakt chuť, ale byly neoblomné. Má to svoji výhodu, napadlo mě, aspoň si pak budu moct nabídku kávy přečíst už sám na vlastní oči. Zatímco dámy kolem mě chodily a drmolily, já se těšil na první obraz o tomto světě, který měl už každou chvíli s oslnivou jasností vtrhnout do mé hlavy. Doufal jsem, že obsluha stánku s kafem bude nějaká pohledná slečna, aby ten obraz stál za to. Po deseti minutách tichého blábolení začalo být jasné, že nebude ani prozření, ani kafe. Poděkoval jsem ženám za snahu a přes jejich protesty se vydal úprkem hledat vlak. Cestou jsem hlavou sejmul nějakou ceduli, z čehož jsem jasně poznal, že modlení nezabralo. Ale třeba jsme tomu fakt jenom dali málo času.