PSYCHOTERAPEUTKA, 46 LET, ROK 2022

„Nedám dopustit na náramkové hmatové hodinky. Při terapii by mi nebylo příjemné zjevně sledovat čas, který ale sledovat potřebuju. Dlouhý rukáv hodinky zcela zakrývá, můžu tedy na ně koukat naprosto diskrétně. A s krátkým rukávem to jde nenápadně třeba pod stolem…

Často si na pichťáku pořizuju různé taháky a poznámky. Vlastně si takto připravuju podklady pro všelijaké pracovní schůzky, supervize a telefonáty, do svého papíru pak v průběhu těchto setkání nahlížím. Během telefonátů ráda přecházím po místnosti sem a tam a poznámky si přitom čtu na břiše – je mi to tak velmi pohodlné. Při práci s klientem mám na klíně rozevřený kroužkový blok s poznámkami pořízenými na pražské tabulce a během našeho povídání do nich průběžně nahlížím.

Dříve jsem s sebou všude nosila tabulku s bodátkem a kroužkovým blokem pro zápis krátkých důležitých informací. Psaní na tabulce jsem bohužel musela omezit kvůli potížím s karpály. Tabulku ale nadále velmi ctím a používám ji alespoň na kratičké zápisy. V řadě situací mi je totiž zapisování do mobilu tak nějak společensky nepříjemné. Psaní na tabulce probíhající komunikaci nenarušuje, zatímco mobil v ruce, a ještě k tomu u ucha, abych slyšela, jakou mi dává odezvu, ano.

V noci, když nemůžu spát, si ráda čtu brailem v posteli. Mám uši dost přetížené z celodenního provozu a ze všech těch mluvících zařízení, proto je mi nanejvýš příjemné zůstat při nočním čtení v úplném tichu, nenarušovat ten noční klid.

Ráda si čtu brailem na cestách, poslech vnímám jako rizikový kvůli izolaci od dění kolem – nemusela bych postřehnout, co se děje. Notebook na cestách vnímám jako velmi nešikovný, neohrabaný, těžký, příliš drahý vzhledem k možné újmě…

Pomocí brailského řádku kontroluju pravopis, vynechání mezer apod. Při učení cizích jazyků jsem vždycky tahala po kapsách brailské kartičky se slovíčky. Čtením brailem si fixuju znalost a podobu slov. Už samotným čtením se slovíčka učím.

Někdy se začtu do brailského textu jen pro to potěšení, že najednou vidím ta slova, jak vypadají. Do šestnácti let jsem trochu viděla. Pro mě brail nahrazuje oči, že najednou vidím, jak to vypadá.

Kdybych přišla o brail, je to, jako bych přišla o oči, o tu možnost vidět. Rozhodně si pamatuju lépe ze čtení prsty než z poslechu.

Vzpomínám, jak úžasné bylo, když mi nevidomá kamarádka přenechala své poznámky, které si brailem napsala k postupovým zkouškám. Bylo to asi 150 listů textu. Informace jsem si pamatovala i podle toho, kde na stránce byly, jak byl text odsazený, v blízkosti jaké zvláštní grafické úpravy se ta informace vyskytovala apod. Velmi mi to v učení pomáhalo. Vnímám to jako obdobu toho, jak s textem může pracovat vidící.

V kostele můžu z brailských papírů zpívat, texty si vestoje držím na břiše. Funguje to výborně, lze tak v klidu i listovat.

Brailské popisky na krabičkách s léky jsou pro mě zásadní.

Doma mám v brailu vylepený jízdní řád naší konkrétní linky autobusu. Brailem mám označenou myčku, pračku, krabičky s čaji, koření, různé plechovčičky, zásobníky s čímkoliv, dokumenty, šanony, složky, košilky – mám doma na starosti administrativu. Nestíhám si brailem označovat tolik, kolik bych chtěla, při pěti dětech a náročné práci je to boj s časem. Čím lépe mám ale věci označené, tím jsem soběstačnější.

Hmatové čtení dětem na dobrou noc má pěknou atmosféru – čtu jim při zhasnutém světle.

Vždycky jsem si v brailu ráda dělala poznámky k čemukoli. Například v domácí škole jsem dětem zadávala seznamy, které jsem si sama vyhotovovala v brailu: třeba názvy měst v Africe. Ráda si ty seznamy prohlížím, líbí se mi jejich uspořádání. V počítači, byť s brailským řádkem, to prostě nemá tvar, žádné osobité rysy…

Brailská knížka, ta má tvar, také voní, má desky, svůj design, může to být i prostě krásný předmět, který si s chutí postavím na polici a ráda se ho jen tak dotýkám.“