České vody nedávno zvířila debata vyvolaná dokumentem vydaným kanceláří Veřejného ochránce, jde o soubor doporučení médiím jak komunikovat se zdravotně postiženými lidmi a jak o nich referovat. Patřím těm, kteří se zarazili už u samotného označení dokumentu coby manuálu. Vždyť v textu nejde o návod na obsluhu nějakého elektrospotřebiče či mobilu, ale o poznámky k člověku. Představuju si ty nevěřící a oprávněně dotčené reakce, kdyby nějaká renomovaná instituce vyrukovala s manuálem pro kontakt s vegetariány, pražáky či třeba absolventy ČVUT či zaměstnanci finančních úřadů. A nepochybně by jejich rozhořčení našlo oporu i ve veřejném mínění. Ale vážně…
Následujícím zamyšlením bych ráda přispěla k možným perspektivám na téma, jak je otevřel zmíněný ombudsmanův dokument.
Jsem od patnácti let zcela nevidomá a se svým mužem, který vidí normálně, vychováváme dvě malé děti, z nichž jedno máme v pěstounské péči.
Řadu let se jako sociální poradce a lektor věnuju vztahům majoritní společnosti k minoritě, do které sama patřím, tedy k lidem, kteří vidí velmi špatně nebo nevidí vůbec. V tomto směru si velmi pečlivě všímám atmosféry ve společnosti a jak se v průběhu let proměňuje, poradensky také doprovázím rodiny i jednotlivce, kteří mají co do činění s úplnou nebo částečnou ztrátou zraku. Chci tím vším říct, že si téma dlouhodobě promýšlím, s kolegy v naší malé neziskovce občas i něco sepíšeme a vyšleme do světa.
Jako člověka původně školeného pro práci s jazykem (mám vystudované překladatelství a tlumočnictví v angličtině a češtině) mě není nutné přesvědčovat, že naše cítění i myšlení zcela jistě formuje i jazyk, jakým skutečnosti popisujeme. Vybavuje se mi třeba, jak se za bývalého režimu dal studovat obor s dosti šíleným názvem defektologie, v rámci něhož se pojmenovávaly nejrůznější „vady“. Kuriózní mi přišla i pojmenování různých státních dávek v oblasti zdravotně postižených – mám na mysli třeba to veselé označení příspěvku na částečnou, převážnou nebo úplnou bezmocnost…
Za mlada jsem tři roky žila a studovala v USA, takže jsem tamní snahy o zcitlivování jazyka zažívala z první ruky. I to bylo pro mě mimořádně podnětné.
Sama
bych při referování o tématech zdravotně postižených lidí uvítala klidnější a
věcnější styl, bez hysterickodramatických a subjektivně dojmologických tónů a
citových tlaků na čtenáře.
Po
přečtení Manuálu si ale nejsem jistá, zda nám v těchto snahách tento text
příliš pomůže.
Proč? Z mého pohledu ze dvou hlavních důvodů:
1.Volání po vazbě „člověk s postižením“
Jsem ráda, že jsou už pryč doby, kdy byli nevidomí lidé označovaní za slepce se všemi konotacemi, které toto označení s sebou v češtině nese. Nepřeju si, aby naše děti musely poslouchat, že mají za mámu slepce. Slovo „nevidomý“ vnímám jako ustálený citově nezabarvený termín a nenamítám nic ani proti tomu, že patřím do skupiny zrakově postižených a ti zase mezi zdravotně postižené jako zaštiťující pojem. Přímočařejší označení „slepý“ mi osobně ale přijde přijatelné rovněž, a to zejména z úst malých dětí, pro které je výraz nevidomý obtížně vyslovitelný i pochopitelný. Nepociťuju ztrátu důstojnosti, pokud o mně někdo promlouvá jako o té slepé paní, aby mě blíže upřesnil.
Vítám, když z popisu projektu nebo evropské dotace jasně pochopím, komu je určena. Nestane se pak, že organizátoři letního tábora podpořeného štědrou dotací a určeného „postiženým dětem“ odmítnou vzít nevidomé dítě s tím, že na tak vážné postižení nejsou připravení. Kurz počítačové gramotnosti určený všem postiženým se nakonec ukáže jako vhodný výhradně pro studenty na vozíku, představa tlumočení do znakového jazyka či výuky speciálních softwarů pro nevidomé organizátora kurzu i jeho lektory překvapivě zaskočí…
Vazba „člověk s postižením“ taková nedorozumění a mlžení jen dále podpoří a umocní. Lidé budou tápat, o koho má vlastně jít a zda vůbec smí upřesňující dotaz položit.
Představuju si všechny ty jazykové krkolomnosti, kdy moderátor nějaké benefiční akce oznámí, že nám nyní zahraje klavírní virtuoska Ráchel Skleničková s postižením s flétnistou Jiřím Vodičkou…
Kampani „person first“ filozoficky rozumím a také bych uvítala, kdyby před mou bílou holí a vodicím psem lidé v úleku mlčky neuskakovali stranou, přičemž je mi vcelku jedno, zda to udělají v nesmírném obdivu ke všem mým skutečným i domnělým schopnostem, s úctou k oddanosti mého psa či z pouhého ostychu nebo v panice, že kontakt se mnou nezvládnou, nějak v něm selžou, uvrtají se k pomoci, na kterou právě teď nemají čas apod,…
Čím nejasněji budeme ale o faktu postižení mluvit my, tím nejistěji se k němu bude blížit nezkušená veřejnost.
2. Apel na to se na setkání dobře připravit…
Myslím si, že autoři zmíněného dokumentu v celé této pasáži – a možná nejen v ní – více mysleli na lidi, kteří nemají to štěstí mluvit sami za sebe. Přicházet s návody, co všechno si předem promyslet, co ošetřit, na co si dát pozor, jak neurazit ani nerozrušit… – nad rámec běžně přijímané mezilidské slušnosti je pro lidi mého typu, ať se na mě Kancelář ombudsmana nezlobí, ponižující. Nemám absolutně žádných námitek proti všelijakým desaterům pravidel pro komunikaci, opravníkům omylů a různým popularizujícím brožurkám, vždyť jsem se na obdobných textech sama autorsky vícekrát podílela. Dát tomu ovšem formu, která byla zvolena a ještě k tomu to nazvat Manuálem, považuju za kontraproduktivní. Mezi lidmi bez zdravotního postižení a bez zkušeností s lidmi, jako jsme my, vnímám množství rozpaků a nervozity z kontaktu s námi. Ještě před vydáním Manuálu měli mnozí nepostižení spoluobčané pocit provinění či studu, když v mé přítomnosti něco řekli nebo udělali nebo naopak neřekli a neudělali. Nejvíc ze všeho mi v tomto směru schází klid, uvolněnost, otevřenost, důvěra, že pokud to s mým komunikačním partnerem myslím dobře a beru ho, pak to nemůže dopadnout špatně. Přicházet s dalšími požadavky, co a jak správně dělat nebo nedělat, podle mě znamená zvyšovat pocit nejistoty, že to já jako příslušník majority nezvládnu. Obávám se, že tím jen přispějeme k bezděčné představě, že je lepší se kontaktu raději zcela vyhnout. A to se taky děje a děje se to víc než tomu bylo třeba v 90. letech. Lidé dnes mají strach, že budou nařčení z příliš malé ohleduplnosti, z nedostatku empatie. Návody tohoto typu podle mě bohužel mohou lidem brát kuráž to s námi zkoušet, riskovat, že jdou do něčeho, co nikdy dříve nezažili. Patřím k těm, kdo dávají přednost možnosti přirozeně se potkat a spolu krok po kroku dojít k nějaké domluvě, jak to spolu zvládneme. A nebo nikam nedojít a jít si každý po svých…
Svou
trefností a osvěžujícím podáním mě velmi oslovují vystoupení australské komičky
a aktivistky za práva zdravotně postižených Stelly Young. Na stránkách naší organizace
jsou od ní k nalezení dvě prezentace, jedna z nich se přímo týká terminologie.
I já
si velmi přeju, aby objevit se někde jako nevidomá znamenalo menší rozruch,
více věcnosti a možnost třeba i někoho zaujmout proto, jaká jsem jako člověk a
ne mu být jen na krátký okamžik fascinací a pozoruhodným úkazem. K tomu ale
myslím vedou složitější cesty než jen návod, jak si to setkání se mnou dobře
promyslet a co všechno dopředu ošetřit.
Lidé
se často snaží předjímat či odhadnout, co potřebuju, jak se cítím, co
zvládnu, co je pro mě nebezpečné, a sami docházejí k závěrům, které je
nenapadne si u mne nejprve ověřit. Manuál k takovému chování vlastně vybízí, a
to tím, že předkládá jakýsi návod na kontakt s lidmi mého druhu. Přitom přesně
takové zkušenosti s majoritou patří pro mě k těm nejvíce frustrujícím, bezmoc,
že věci přímo se mě týkající nemůžu ovlivnit, bývá k neunesení. Dříve, než se
vůbec stihnu nějak projevit, dotyčný ví, jaká jsem, kam jdu, co zvládnu sama a
co bez pomoci rozhodně ne. Prostě o nás bez nás… Přitom stačí tak málo, jednoduše
se jen zeptat, začít spolu mluvit, komunikovat…
Přála
bych si žít ve společnosti, kde můj muž nebude cizím člověkem obdivovaný za
odvahu a vzácný charakter, když se rozhodl žít s nevidomou ženou a mít s
ní děti. Kde se zdravotní sestřička nebude obracet na mou devítiletou dceru,
aby jí předala všechny papíry a vysvětlila jí, co má správně vysvětlovat mně
jako matce. Aby mě učitel na třídní schůzce mezi ostatními jako jedinou
neignoroval. Kde by pošťačka nenechávala dopisy zaslané do vlastních rukou pro
mě u sousedky, aniž by mi o tom do schránky hodila oznámení s úvahou, že si ho
přeci stejně nepřečtu. Kde mi nebude přikazováno, že musím cestovat pouze v
doprovodu průvodce, kde pediatr nebude automaticky usuzovat, že se o miminko
stará můj muž jen proto, že on vidí a já ne, kde na nevidomé rodiče nikdo
nebude posílat sociálku, protože si myslí, že poslepu nemůžou dobře obstarat
své děti, kde nevidomého člověka automaticky neubytují v přízemí, protože
sami vyhodnotí, že by přeci nezvládal schody do patra, kde nevidomému v bance neodmítnou
založit účet, protože někomu připadá jasné, že by správu svých peněz dotyčný
neměl pod kontrolou atd. atd. Všechny tyto situace vycházejí ze strachu
komunikovat přímo a z obecně rozšířené představy, že situaci nevidomého či
jinak zdravotně postiženého člověka přeci každý rozumí, a proto ji i dokáže
správně vyhodnotit.
Takto
pojatý text takovému přístupu bohužel nahrává, místo aby vybízel k větší
otevřenosti k partnerství…
Pavla
Kovaříková
