ANI SOCHA, ANI ZAPARKOVANÝ MIKROFON

V následujících několika dílech našeho seriálu se zaměříme na některá konkrétní specifika řeči těla – tedy na takové neverbální projevy, kterými se nevidomí často liší od vidících. Důsledkem těchto odlišností pak bývá nežádoucí pozornost nebo mylné pochopení, co chce nevidomý komunikovat. Anebo dojem vidícího, že je s dotyčným něco silně v nepořádku, či přímo nedorozumění v kontaktu a komunikaci. Než se do toho pustíme, chtěla bych ještě dodat, že za každou takovou zvláštností v projevu nevidomých, ať už se jeví jakkoli exoticky či mimózně, se obvykle dá dohledat naprosto srozumitelný či jednoznačně rozumný důvod pro takové chování. Třeba to, že řada nevidomých lidí, pokud svoji řeč doprovodí nějakým pohybem rukou, má tendenci tyto pohyby provádět v prostoru těsně před sebou, nikoli je vést i do stran, do šířky, jako to běžně dělají lidé vidící. Kromě jiného jde zřejmě o bezděčně zažitou opatrnost, abychom rukama o něco či někoho nezavadili. Ve hře je nejspíše tedy nemožnost mít dobrý přehled o bezprostředním prostoru kolem svého těla. Tím pádem jsme se ho na rozdíl od vidících naučili nevyužívat, raději jdeme na jistotu. Pohyby jsou proto minimalistické, naznačené, nedokončované, předčasně uťaté, případně nejsou vůbec žádné. Svou roli může hrát také horší stabilita v těle. Větší pohyb rukou může některým nevidomým lidem rozhodit celou rovnováhu, a tak se raději do žádných takových pohybů nepouští.

Příkladů, proč se poslepu při zacházení se svým tělem často projevujeme jinak, než je mezi vidícími běžné, bychom mohli uvést celou řadu. Budeme se u nich zastavovat průběžně, ale teď se už pustíme do konkrétních tematických okruhů.

SEZENÍ A STÁNÍ

Mnozí z nás v dětství prošli důrazným usměrňováním, abychom na veřejnosti vypadali poněkud standardněji. Není asi zapotřebí popisovat tady notoricky známé stereotypní pohyby hlavy, rukou, případně celého trupu, mačkání očí a další pohybové automatismy, které na vidící působí rušivě. Jiní zase byli korigovaní v držení těla, aby se tak nehrbili, nechoulili. Jak jedna účastnice z našich kurzů zmínila, v dětství ji provázela hláška: „Už zase tady stojíš jako nějaká chudinka!“, aniž by měla možnost plně pochopit, co je na jejím postoji tak nepatřičného. Přeci když se nemůžu rozhlížet kolem sebe, sledovat krajinu ubíhající za oknem vlaku apod., nemám žádnou silnou motivaci sedět vzpřímeně. Slyším výborně, i když se na sedačce trochu bortím, a ještě k tomu je to mnohem pohodlnější… Tak se stalo, že mnozí z nás přestali s těmi divnými pohyby anebo krčením se. Místo toho jsme se pěkně srovnali do úhledného, tedy spíše vycepovaného útvaru, hezky spořádaného. A v tomto tvaru jsme postupně poněkud zamrzli v domnění, že tak splýváme s vidícím okolím, že na sebe nepřitahujeme onu nežádoucí pozornost. Jenže docílíme pravého opaku. Svou strnulostí, kdy se až podobáme soše, se mezi ostatními, kteří stejně jako my sedí nebo postávají kolem, velmi lišíme. Jako bychom tělo zaparkovali do bezpečné pozice, tak nějak ho odložili, zafixovali ho a dále už ho měli spíše jen jako stojan pro hlavu, přesněji pro mluvící nebo mlčící pusu. Na této nehybné pozici ještě bývá nápadné, že míváme levou a pravou stranu těla uspořádanou symetricky. Při sezení to třeba často vypadá tak, že obě nohy jsou pěkně rovnoběžně vedle sebe a úplně stejně pokrčené v kolenou, ruce spořádaně složené v klíně nebo obě stejně dlaněmi odložené na stehnech. V těle ani ve tváři se nám nehne ani sval. Malá poznámka: obdobou u řečníků je tzv. typ uspávače hadů.

Vidící oproti tomu se i při sezení nebo stání průběžně malinko vrtí, tu o pár centimetrů pošoupne jednu nohu, tu si ruce přeloží jinak, lehce přenese váhu z jedné nohy na druhou, na vteřinku odlepí patu od podlahy, zastrčí si pramen vlasů za ucho, letmo se dotkne náramku na svém zápěstí, poposedne si trochu, pootočí hlavu, protáhne a zpátky pokrčí prsty jedné ruky, mírně propne nohu do špičky… Zkrátka nesedí nebo nestojí nehnutě, v těle je patrný život. Člověk má tak i nějaký výraz, vysílá osobitou energii, názor, působí jako někdo, ke komu je možné se přiblížit, koho je možné oslovit, kdo je v pohodě.

Naopak výše popsané strnulé držení těla může druhým připadat jako beznázorové, nekontaktní, uzavřené a odpojené až odmítavé a nepřátelské. Druhým neblahým přímým důsledkem takového držení těla je skutečná svalová ztuhlost, kterou si tím pořizujeme. Když se do nějakého pohybu přeci jen pustíme, ten pak často nabíhá nepřirozeně trhaně. To proto že ho začínáme jakoby od nuly, zatímco vidící lidé se svým způsobem ve svém těle neustále udržují v jakémsi minimálním svalovém provozu. To pak umožňuje i sebemenší pohyb nebo změnu pozice těla provést plynule a uvolněně. Nejen že tak člověk působí přirozeněji a sympatičtěji, tyto průběžné mikropohyby jsou pro tělo i mnohem šetrnější a blahodárnější.

Na závěr dnešního zamyšlení dva příklady ze života:

Jistá účastnice během našich kurzů popsala následující zkušenost:

„Myslela jsem si, že když si sednu více narovnaně, budu působit vyzývavě, příliš suverénně, že na sebe budu strhávat pozornost. Překvapilo mě, jak vzpřímeně a v jakých nejrůznějších pozicích lidé běžně sedí a že je to zcela normální a okolím přijímané bez jediného povytaženého obočí.“

Jiný účastník zase vypravoval toto:

„Vyučující přednášel, já to poslouchal naprosto soustředěně, hltal jsem každé jeho slovo a najednou se vedle mě ozvalo: ‚Ty hele, von normálně spí.‘ Tak já teda, že nespim! Já poslouchám, tak se z úcty nehejbu! Abych ho přeci nerušil, ne?“

Může být zkrátka objevné začít se dovídat, jak všelijak to může vypadat, když vidící lidé někde v klidu sedí nebo stojí, a přitom pořád působí společensky zcela přiměřeně.

Viditelně energicky a vesele z Rozhledny mává Pavla

KDYŽ SI LEDNIČKA SPOKOJENĚ VRNÍ

Jak už jsme řekli dříve, v mezilidské komunikaci je neverbální projev trvale přítomný. Prostě jakmile jsem viděna, svou řečí těla pro ostatní kolem vysílám. A to i když zrovna nedělám vůbec nic a jsem dočista a úplně potichu.

Vysílám jen tím, že jsem.

Vidící okolí mou řeč těla vnímá a podle toho, jak mým neverbálním signálům rozumí, na mne zpátky reaguje. Vlastně spolu neustále hrajeme jakýsi komunikační ping-pong.

Věděli jste, že dokonce i když něco říkáme, obsahujou naše sdělení až 80 procent neverbální složky, zatímco ta verbální je přítomná jen asi 20 procent? Jinak řečeno, na tom, co dávám do slov, záleží jen z výrazně menší části. Většinu dojmu na své posluchače či diváky udělám tím, jak se souběžně se svým mluvením tvářím, jak při tom držím tělo, jestli a jak s ním pohybuju, co dělám rukama, případně jak je mám zaparkované. Neverbální vrstva komunikace je pro nás, kdo nevidíme, trochu jako mluvená řeč pro neslyšící. Je to všudypřítomný komunikační kód, který všichni vidící ovládají, permanentně používají a automaticky předpokládají, že ho budeme ovládat i my. Takže pokud o své řeči těla nevíme, stejně je obsažená v tom, čím na své okolí působíme. Podle tohoto neuvědomovaného neverbálního projevu nás naše okolí odhaduje, posuzuje, zařazuje, rozhoduje se, co při setkání s námi dál.

Dalo by se říct, že neverbální projev vidícího je, jako když je člověk zapojený do sítě, třeba jako lednička, která pořád nepatrně vrní, a ještě si při tom svítí malým světýlkem.

Aniž by to nutně tak zamýšlel, je vidící neustále připravený k akci. Vyzařuje přítomnost, určitou pohotovost, je nachystaný dávat a dostávat, vykročit vpřed stejně jako se stáhnout dozadu, přitakat, nebo odmítnout.

V obličeji i v těle je patrné jakési provozní napětí, neustálá nachystanost, víceméně trvalá aspoň minimální živost. Vlajka krásně rozbalená se sebevědomě třepotá ve větru, vysoko na stožáru si hrdě vlaje do prostoru.

U nevidomých to často bývá, jako když je lednička ze sítě odpojená.

Je to tramvaj tiše a nehnutě stojící na točně konečné, celá zešeřelá. Po vibracích, které jsou poslepu uvnitř ní tak silným vjemem, ani vidu, ani slechu.

Vlajka je svěšená, zplihlá, malinko zmuchlaná, občas se povadle otřese, nanejvýš se sem a tam schlíple nepatrně pohne či chaoticky sebou cukne v závanu větru.

Světla jsou pohaslá, notebook je vybitý, balónek splasklý… Jako by v domečku nikdo nebydlel.

Někteří vidící na svůj bohatý neverbální projev bohužel občas až hřeší.

Když se jim nedaří najít ta správná slova, o to víc si pomáhají tělem, dohánějí to výraznými grimasami v obličeji, máchají rukama kolem sebe, chvilku nezůstanou v klidu.

Svůj ne zcela verbálně zvládnutý projev tak ale oživí a udělají ho zábavným. Stává se, že někdo s menším sdělným obsahem zaujme víc jenom proto, že jeho vizuální exprese, a v ní obsažené charisma anebo sebevědomí, naprosto strhnou pozornost publika. Takový mluvčí, třebaže má omezenější slovní zásobu, a dokonce i banálnější sdělení, může být pro posluchače/diváky atraktivnější než jiný člověk nevýrazné mimiky a statičtějšího těla s minimem doprovodných pohybů. Jeho myšlenky přitom mohou být mnohem bohatší či originálnější obsahem i formou. To se může jevit až téměř jako nespravedlnost, ale tak to je. Žijeme zkrátka ve světě, který primární důraz klade na vizuálno, zrakový vjem je ten dominantní.

Nemusíme ale v této oblasti být bezmocní, i bez zraku můžeme nad svou řečí těla postupně získávat více kontroly. Budeme tak k sobě méně upoutávat nežádoucí pozornost, bude pro nás snadnější dávat najevo to, co najevo dávat chceme. Vědomějším ovládáním své řeči těla můžeme docházet k poznání, že se nám čitelnějším neverbálním projevem daří s vidícími lidmi vytvářet uspokojivější interakci a také navazovat bližší vztahy. To je například výrazně patrné v rodičovské roli, když máme vidící děti.

Ohledně zčitelnění neverbálních signálů se mi vybavuje jeden zážitek: „Když jsme na našem kurzu probírali pohyb paží, kterým se člověk hlásí nebo třeba taky hlasuje, vyšlo najevo, že část přítomných místo toho zvedá pravici v typickém gestu nacistického pozdravu. Samozřejmě o tom vůbec neměli tušení. Tak jsme se věnovali perfektnímu zvládnutí hajlování, aby se to nikomu bezděčně už nikdy, opravdu nikdy, nepřihodilo.“

Ještě více ztížené to v oblasti řeči těla má člověk nevidomý od narození.

Může třeba naprosto nepochopit základní a naprosto zautomatizované neverbální signály, pokud mu je někdo výslovně nevysvětlí a nepřiblíží.

Na závěr dnešního zamyšlení přikládám zkušenost dalšího účastníka z našich kurzů. Dobře totiž ilustruje, jak v žádném případě není samozřejmé chápat neverbální signály a vůbec mít o jejich přítomnosti základní povědomí.

„Teprve v patnácti jsem pochopila existenci přikývnutí a zakroucení hlavou a jejich význam, tedy vyjádření souhlasu a nesouhlasu.

Pro mě byla do té doby záhada, jak to, že spolužáci na otázku učitelky zřetelně neodpoví, a přesto je to vyřešené. Zjistila jsem, že se na souhlas s nějakým návrhem dá odpovědět jen přikývnutím beze slov.

Byl to pro mě velký objev. Zpětně mi to vysvětlilo řadu jiných do té doby nesrozumitelných situací.“

• Nezažili jste náhodou i vy z oblasti řeči těla nějaký takový „aha“ moment?

• Stále mezi lidmi vyhledáváme obdobné zážitky, dále nám obohacují materiál, který kolem tématu neverbálního projevu nevidomých zpracováváme.

Pokud byste měli chuť se s námi podělit, napište.

Hezký den z Rozhledny přeje

Pavla

SETKÁNÍ, NEBO MÍJENÍ?

V jednotlivých částech vám chceme dát trochu nahlédnout do programu, kterým za posledních deset let prošli účastníci našich kurzů s názvem „I když nevidím, můžu vypadat dobře“. Letos (2026) si od pořádání kurzů dáváme pauzu. Místo toho jsme se rozhodli hledat cesty, jak téma představit širšímu publiku. V tomto seriálu vám nabízíme podněty a inspiraci z našeho programu, nejedná se tedy o postupné vydání uceleného přehledu k naší práci v oblasti řeči těla nevidomých. Nabízíme spíše takové ochutnávky z rozmanitosti a bohatství, jímž toto podle nás dosti opomíjené téma je.

Druhým způsobem, jak jsme se rozhodli téma zpřístupňovat, je pořádání prezentací pro vidící, kteří s námi mají hodně co do činění. Právě ti nám svou citlivě vedenou zpětnou vazbou mohou nesmírně pomoci lépe pochopit, jak ve vizuálně zaměřeném světě fungovat, jak do setkávání s vidícími lidmi vnášet více vlastní iniciativy, jak věci vést více ve vlastní režii.

A přesně o tom ve své reakci na náš minulý díl, Simono, píšeš ty. Díky moc za ni. Pokládáš zajímavé otázky, na které se ale nedá odpovědět takto od klávesnice počítače. V těch situacích, které popisuješ, se toho zcela jistě dělo spousta, stejně tak, jako se toho spousta dělo v hlavě těch, o jejichž reakcích mluvíš. Chci tím říct, že ti asi těžko takto na dálku někdo poradí, co s tím příště, aby ses v daných momentech cítila líp, abys zažívala více pochopení pro svoje potřeby. Například to, že na nabídku pomoci nereaguješ slovně, ale jen odtažením těla, může pro někoho z kolemjdoucích naopak být utvrzením, že situaci nemáš plně pod kontrolou, opravdu těžko říct. Někdy se můžeme až stavět na hlavu a mít svůj neverbální projev zvládnutý na jedničku, a přesto se dorozumívání nedaří. Důvodem může být třeba nezvratné, leč naprosto nevědomé přesvědčení vidícího člověka, pro tu chvíli našeho komunikačního partnera, že když nevidíme, nejsme v obraze o dění kolem nás a ani nejsme schopní normální komunikace. A s tím náš sebečitelnější a sebepřirozenější neverbální projev nic nezmůže.

Před pár dny jsem si zaběhla ke svému praktikovi pro další dávku očkování proti klíšťové encefalitidě. Byla tam nová sestřička, potkaly jsme se poprvé. Když se potřebovala zorientovat v tom, kolik mi je roků, ačkoli jsem stála kousek od ní a měla jsem za to, že spolu normálně komunikujeme, s dotazem na můj věk volala na doktorku přes otevřené dveře do vedlejší místnosti. Očividně měla za to, že na tak složitou otázku bych možná nedokázala spolehlivě odpovědět. Co na to říct? Nepochybuju, že obdobných zážitků všichni, kdo nevidíme, při svých interakcích s vidícím světem nasbíráváme mraky.

Zamýšlet se nad svým neverbálním vystupováním ale přesto smysl má.

Svůj dnešní příspěvek uzavírám citací ze zpětné vazby jedné naší účastnice. Třeba v její zkušenosti najdete nějakou inspiraci i vy.

Zdraví a na vaše případné komentáře se za rozhlední tým těší

Pavla

Jedna naše absolventka kurzu k řeči těla nám napsala:

„Učím na základní umělecké škole. Ve své práci průběžně trochu bojuju s tím, jak u dětí mít dostatek autority, aby mě jako nevidomou vnímaly, aby mě poslechly. Vždycky jsem byla trochu zakřiknutá, lehce nesebevědomá. Z kurzu jsem odešla nesmírně vnitřně posílená, uklidněná, že to se mnou v oblasti neverbálního projevu vůbec není taková hrůza, jak jsem si myslela, a že si klidně můžu dovolit se neverbálně projevovat víc a svobodněji. A najednou zjišťuju, jaký dopad to má i na mou učitelskou praxi. Děti mě začaly vnímat o 70 procent víc, a to jen tím, že jsem slova začala doprovázet i nějakým pohybem, postojem těla apod. Jsem z té proměny úplně nadšená…

Kurz mi otevřel úplně nový svět, o jehož existenci jsem do té doby neměla ani tušení. Ohromně mi rozšířil obzory, najednou přemýšlím o věcech a souvislostech, které mě dříve vůbec nenapadaly… “

VOLE, STOJÍŠ TADY JAKO PASTÝŘ!

Taky jste to už někdy zažili?

Jen tak si někde stojíte nebo sedíte, něco svého si promýšlíte, prostě jen tak. Třeba čekáte na místě srazu na kamaráda.

A když přijde, prohodí nějakou takovou hlášku. Takže se najednou dovíte, jak působíte. A vůbec tomu nerozumíte. Nebo se vás někdo zeptá, proč se tváříte tak smutně, popřípadě odtažitě či naštvaně. A vy se přitom cítíte úplně v pohodě.

Nebo jste celé dětství slýchali něco jako: Co se tváříš jako oukropeček? Taky jste přemýšleli, jak se takový oukropeček tváří? A na nic rozumného jste nepřišli?

Po zamyšlení nad tmavými brýlemi na nose nevidomých lidí tu máme druhý díl seriálu mapujícího různé oblasti neverbálního projevu, tedy řeči těla. Ptáte se, proč by se tímto tématem měl zabývat i ten, kdo nevidí? Tak přesně to budeme propátrávat v následujících příspěvcích.

Víc jak deset let v Rozhledně zkoumáme a promýšlíme neverbální projev nevidomých. Na úplném začátku stály moje osobní zkušenosti s reakcemi vidícího světa, které mi vrtaly hlavou. Třeba když jsem kdysi, ještě jako teenager, při jedné slavnostní příležitosti byla vyzvaná, abych do kamery zamávala kyticí. K zadanému úkolu jsem přistoupila velmi odpovědně, se soustředěnou důstojností, s plným vědomím závažnosti té chvíle. Všichni přítomní však vybuchli smíchy, bylo po slavnostní chvíli. Jenže já jsem naprosto netušila, co špatného či tak vtipného jsem udělala. V ten moment jsem se pouze cítila zmateně, znejištěně a nepochopeně.

Jindy jsem s nadšeným zaujetím hltala každé slovo, když dotyčný líčil nějaké své cestovatelské zážitky. Aby se mne pak někdo jiný opatrně zeptal, jestli mě ta prezentace opravdu tak moc nebavila, prý jsem vypadala dost znuděně a odpojeně. Mrzelo mě to a stále více jsem přemýšlela, co se to vlastně děje. Začala jsem se ptát dalších nevidomých lidí a velmi rychle mi došlo, že zdaleka nejsem jediná, kdo v interakcích s vidícím světem občas tápe nebo přímo nechápe.

Ke své veliké radosti jsem zjistila, že jsou i další nevidomí lidé, kteří by se chtěli dovědět o této záhadě víc. A hlavně, jestli se s tím, jak působíme na vidící, dá vůbec něco dělat.

Přesně tak vznikla myšlenka začít se věnovat zpětnovazebným programům s názvem „I když nevidím, můžu vypadat dobře“. Program postupně dostal víceméně ustálenou podobu třídílného kurzu, kde kombinujeme skupinovou a individuální práci. Doposud těmito kurzy prošlo přes 60 zcela nebo téměř nevidomých účastníků. Všichni ti spolu s dobrovolníky, kteří v našich kurzech přispívali k efektivitě cvičení a také k názorové pestrosti, mají lví podíl na následujícím textu, jejich postřehy a zkušenosti se staly neocenitelným materiálem, pečlivě jsme je sbírali a zpracovávali. Koneckonců i název pro tento příspěvek jsem si vypůjčila z komentáře jedné naší účastnice, díky moc, Moni. 🙂

Obrovský dík dále patří tyflopedkám Terezii Kochové a Hance Šimkové, mým skvělým kolegyním, bez nichž bychom vám téma také nemohli postupně předložit v tak utříděné podobě. Tato práce ale zdaleka nekončí, v oblasti řeči těla nevidomých určitě existují pohledy a zákoutí, na která jsme ještě nepřišli. Proto vítáme další střípky do této mozaiky. I vy můžete přispět k tomu, aby téma neverbálního projevu nevidomých bylo pokryto co nejuceleněji a mohli z toho mít užitek další nevidomí lidé, jejich blízcí i všichni ti, kdo s námi odborně přicházejí do kontaktu třeba při výuce prostorové orientace, ale i jinde. Právě vidící lidé, kteří dobře rozumí podmínkám života s částečnou nebo úplnou ztrátou zraku, nám totiž svou citlivě podanou zpětnou vazbou můžou nesmírně pomoci neverbální projev upravit, abychom pro vidící svět byli čitelnější, abychom mohli být víc sami sebou. Samozřejmě jen v případě, že o to budeme stát.

Tedy znovu vítejte v našem miniseriálu k řeči těla nevidomých, na jehož další část se můžete těšit zase ve středu.

Z Rozhledny za projektový tým k neverbálnímu projevu nevidomých mává

Pavla

NEVIDOMÍ A TMAVÉ BRÝLE

Černé brýle bývají vnímány jako typická součást vizáže člověka, který nevidí.

Nevidomému mohou poskytovat ochranu před větvemi nečekaně trčícími do cesty, před nálety hmyzu i před nepříjemnými pohledy. Brýle tak nevidomému mohou dodávat pocit větší jistoty a bezpečí.

Tmavé brýle, zejména při počasí, kdy vidící lidé obvykle sluneční brýle nenosí, ostatním jasně vysílají zprávu, že jejich nositel nevidí. Mohou tedy přispívat ke srozumitelnějšímu průběhu interakcí. Okolí díky nim lépe chápe, proč se nevidomý člověk chová tak, jak se chová, např. proč při přebírání podávaného předmětu natáhne ruku špatným směrem.

BRÝLE – POMŮCKA, NEBO PŘEKÁŽKA?
Některé nevidomé možná překvapí, že sluneční brýle mohou pro vidícího představovat překážku v komunikaci. Brýle, přes které nejsou vidět oči, totiž zakrývají část obličeje – ztratí se tak drobné odstíny výrazu, které v běžném rozhovoru vidícím hodně napovídají, čitelnost mimiky se tím snižuje. Na někoho to zase může působit, jako by se člověk za neprůhlednými brýlemi potřeboval trochu schovat, být tajemný, nebo si držet odstup. A vidící pak zareaguje podobně, je v komunikaci méně otevřený, méně přístupný kontaktu, nechce vyrušovat.

Příklad z praxe:
Člověk v černých brýlích sedící v tramvaji nebo v čekárně u zubaře tak na své okolí může bezděčně působit dokonce až arogantně. Lidé kolem si sice povšimnou bílé hole či vodicího psa, přesto je tento dojem může podvědomě ovlivňovat.

Aniž by si toho byl nevidomý vědom, neprůhledné brýle mohou vytvořit bariéru mezi ním a vidícím světem.

BRÝLE – VOLBA, NEBO POVINNOST?
Mnozí nevidomí mají za to, že nosit tmavé brýle je téměř jejich povinnost, jakýsi projev ohleduplnosti vůči vidícím. Tento pocit často plyne z komentářů, které na adresu svých očí v průběhu života vyslechli, a to obvykle od svých nejbližších. Stačí pár zraňujících poznámek, aby se nevidomý stáhl do bezpečí za neprůhlednými brýlemi.

Příklad z praxe:
Jednoho nevidomého k nošení tmavých brýlí důrazně nasměroval jeho dávný učitel, který své doporučení podal jako formu určitého taktu vůči vidícím. Nevidomý měl své oči skrýt za brýle, aby vidící nebyli vystaveni údajně příliš drastickému pohledu na jeho nevidoucí oči.

Opakovaně se, zejména na našich kurzech k neverbálnímu projevu, setkáváme s tím, že jsou nevidomí překvapení, jak v pohodě bez černých brýlí vypadají. Samozřejmě to nejde aplikovat na každého, pro někoho může být opravdu společensky prospěšnější či praktičtější neprůhledné brýle nosit.

Ty z vás, kteří sluneční brýle nosíte z obavy, že byste bez nich vypadali společensky nepřijatelně, bychom rádi povzbudili, abyste představu o sobě zkusili ještě přezkoumat. Je totiž možné, že si nošením tmavých brýlí bezděčně sociálně škodíte a že byste bez nich působili přístupněji, osobitěji a sympatičtěji. Anebo taky ne.

Vyhlíží vaše nezakryté oči opravdu tak strašlivě, že je lepší je schovávat? Nebo jsou prostě jen jiné, ale nijak děsivě či jinak odpudivě na pohled nepůsobí? A co když nenošením neprůhledných brýlí můžete naopak získat?

Pokud máte zájem, můžete se zamyslet, jestli ve svém okolí nemáte někoho, komu věříte, o kom víte, že vás má rád, že mu na vás záleží. A prostě se ho zeptat, jak to působí, když jste s černými brýlemi a když jste bez nich. A ještě lépe, budete-li mít možnost poslechnout si názor na nošení či nenošení neprůhledných brýlí od více lidí, abyste mohli porovnávat.

Můžete se také obrátit na nás v Rozhledně a my se vám pokusíme – třeba na základě zaslaných fotek, upřímně a s maximálním možným pochopením pro situaci nevidomého člověka – nabídnout další názor do spektra ohlasů, ze kterých si pak vyberete svoje pojetí.

Někteří nevidomí lidé jsou ještě schopní vnímat světlo nebo tu a tam zahlédnout mihnutí nějakého tvaru či barvy. Zdánlivě to jejich každodenní fungování nijak výrazně neovlivňuje, psychologicky je ale i sebenepatrnější vidění, ať už je jakkoli homeopatické, nesmírně významné. Může představovat zásadní pocit spojení s vizuálním světem. Zvažování brýlí výhradně kvůli estetickému účinku pak pochopitelně nedává smysl. Prvořadé je v těchto případech využití (i byť téměř zanedbatelného) vidění na maximum.

Jsou ale i nevidomí, kteří nosit tmavé brýle zkrátka potřebují. Jejich oči jsou přecitlivělé na světlo nebo vítr, náchylné k zánětům při sebemenším průvanu apod. V těchto případech je samozřejmě vždy na prvním místě zdravotní hledisko.

Pro ty z nás, kdo sluneční brýle nosit potřebujeme, je fajn vzít ještě v potaz, že se dá hledat takový tvar a design brýlí, který se bude k našemu obličeji dobře hodit, který mu bude lichotit.

Tyto řádky píšu pro inspiraci, jako podnět, spolu se svými kolegy mám absolutní důvěru, že s těmito úvahami naložíte každý zcela podle svého.

Za tým projektu Rozhledny „I když nevidím, můžu vypadat dobře“ zdraví

Pavla

V pořadí druhý rozhlední seriál vydávaný na FB stránce Rozhledny v průběhu roku 2026.

Seznam jednotlivých dílů (s prokliky do článků):

1. NEVIDOMÍ A TMAVÉ BRÝLE
   
2. VOLE, STOJÍŠ TADY JAKO PASTÝŘ!
   
3. SETKÁNÍ, NEBO MÍJENÍ?
   
4. KDYŽ SI LEDNIČKA SPOKOJENĚ VRNÍ
   
5. ANI SOCHA, ANI ZAPARKOVANÝ MIKROFON

V Rozhledně mimo jiné pomáháme s výhledy po krajině zrakového postižení.

Z této perspektivy jsme volili i otázky do naší malé luštěnky k seriálu: BRAILLOVO PÍSMO V ŽIVOTĚ DOSPĚLÝCH NEVIDOMÝCH. Možná jste díky nim dohlédli zas o kousek dál či jste zahlédli něco zcela nového.

Tajenkou bylo slovo: ROZHLEDNA. Níže přinášíme textové i obrazové řešení luštěnky a těšíme se na vás u dalšího tematického středečního seriálu.

1 ) – bájný slepý (dnes bychom řekli „nevidomý“) věštec, podle něhož bylo pojmenováno pracoviště Masarykovy univerzity v Brně – toto středisko má velké zásluhy na propagaci a kultivaci užívání Braillova písma → TEIRESIÁS

2 ) – hovorový výraz pro výuku speciálních dovedností potřebných pro pohyb poslepu; stejně je pojmenována; tematikou se zabývá tento institut → PROSTOROVKA

3 ) – přídavné jméno, kterým se dává najevo, že daná skutečnost je zpřístupněná nevidomým pomocí řešení vydávajícího zvuk – příkladem jsou přechody vybavené zvukovou signalizací na semaforech → OZVUČENÝ

4 ) – opotřebovaný hmatem, hmatáním, prohlížením rukama → OHMATANÝ

5 ) – míčová hra pro nevidomé – velmi akční a velmi drsná → GOALBALL

6 ) – výraz, kterým se označuje začleňování (nejen nevidomých) dětí do běžných škol → INKLUZE

7 ) – hovorový výraz pro cyklistické kolo sestrojené pro dva jezdce, velmi oblíbené mezi nevidomými → TANDEM

8 ) – nevratné operativní odejmutí celého oka vedoucí k nahrazení oka oční protézkou → ENUKLEACE

9 ) – dovednost vnímat překážky sluchem, někteří nevidomí tak např. slyší mezeru mezi zaparkovanými auty, tuto dovednost si však mohou vycvičit i vidící lidé → ECHOLOKACE

Z Rozhledny mává

Pavla a Andrea

Na úplný závěr SERIÁLU: BRAILLOVO PÍSMO V ŽIVOTĚ DOSPĚLÝCH NEVIDOMÝCH vám přinášíme malou luštěnku.

Vy, co se můžete na monitor dívat, jste si možná všimli, že se na doprovodných obrázcích objevovalo nejen číslo daného dílu, ale také vždy jeden brailský znak. Fakt, že se tento znak v průběhu seriálu měnil, nebyl samozřejmě chyba ani náhoda, ale jasný záměr. Devět dílů seriálu přineslo devět znaků, které společně tvoří slovo.

Pokud máte chuť, můžete si ono skryté slovo zkusit rozluštit. Ty z vás, kdo pracují se screenreaderem, snad pobaví naše doprovodné otázky.

LUŠTĚNKA

Níže naleznete 9 otázek, které po zodpovězení dají postupně dohromady jednoslovnou tajenku. Níže je vždy číslo otázky se třemi odrážkami. Na první odrážce je sama otázka. Na druhé odrážce návodný popis. Na třetí odrážce je nějaké písmeno, které dané slovo obsahuje, coby malá nápověda.

1 ) – bájný slepý (dnes bychom řekli „nevidomý“) věštec, podle něhož bylo pojmenováno pracoviště Masarykovy univerzity v Brně – toto středisko má velké zásluhy na propagaci a kultivaci užívání Braillova písma

– odpověď je slovo na 9 písmen, součástí tajenky je 4. písmeno
– 1. písmeno je T, 6. písmeno je S

2 ) – hovorový výraz pro výuku speciálních dovedností potřebných pro pohyb poslepu; stejně je pojmenována; tematikou se zabývá tento institut

– odpověď je slovo na 11 písmen, součástí tajenky je 6. písmeno
– 1. písmeno je P, 4. písmeno je S

3 ) – přídavné jméno, kterým se dává najevo, že daná skutečnost je zpřístupněná nevidomým pomocí řešení vydávajícího zvuk – příkladem jsou přechody vybavené zvukovou signalizací na semaforech

– odpověď je slovo na 8 písmen, součástí tajenky je 2. písmeno
– 1. písmeno je O, 3. písmeno je V

4 ) – opotřebovaný hmatem, hmatáním, prohlížením rukama

– odpověď je slovo na 8 písmen, součástí tajenky je 2. písmeno
– 5. písmeno je T

5 ) – míčová hra pro nevidomé – velmi akční a velmi drsná

– odpověď je slovo na 8 písmen, součástí tajenky je 4. písmeno
– 1. písmeno je G

6 ) – výraz, kterým se označuje začleňování (nejen nevidomých) dětí do běžných škol

– odpověď je slovo na 7 písmen, součástí tajenky je 7. písmeno
– 2. písmeno je N

7 ) – hovorový výraz pro cyklistické kolo sestrojené pro dva jezdce, velmi oblíbené mezi nevidomými

– odpověď je slovo na 6 písmen, součástí tajenky je 4. písmeno
– 6. písmeno je M

8 ) – nevratné operativní odejmutí celého oka vedoucí k nahrazení oka oční protézkou

– odpověď je slovo na 9 písmen, součástí tajenky je 2. písmeno
– 1. písmeno je E

9 ) – dovednost vnímat překážky sluchem, někteří nevidomí tak např. slyší mezeru mezi zaparkovanými auty, tuto dovednost si však mohou vycvičit i vidící lidé

– odpověď je slovo na 9 písmen, součástí tajenky je 7. písmeno
– 2. písmeno je CH

Přejeme příjemnou zábavu a doufáme, že se brzy setkáme u dalšího tématu.

Z Rozhledny mávají

Pavla a Andrea

LEKTORKA ANGLIČTINY A SOCIÁLNÍ PRACOVNICE, 50 LET, ROK 2022

„S brailem jsem se vedle běžného typu písma potkala hned v první třídě dnes už neexistující ZŠ pro děti se zbytky zraku ve Šporkově ulici v Praze. Ve druhé třídě jsem přečetla svou první brailskou knihu, kterou byl uhrančivý příběh Vlčáka Kazana od Jamese Curwooda. Během prváku na gymnáziu pro studenty se zrakovým postižením jsem přestala vidět úplně a přešla beze zbytku na brail. Naučila jsem se perfektně dělat během výuky poznámky na pichťáku, protože ve škole tehdy žádné učebnice v brailu nebyly a pracovat s nahrávkami na kotoučových páscích bylo extrémně nepraktické. Po kapsách jsem nosila brailské kartičky s anglickými slovíčky a frázemi a při čekání na autobus si v nich četla.

Jeden z mých vyučujících na FF UK byl shodou okolností také nevidomý. Fascinovalo mě, jak si na tabulce bodátkem stíhá zapisovat naši prezenci. Obdobně schopně tabulku používal i při své práci profesionálního tlumočníka. Rozhodla jsem se, že se psaní na tabulce v tak vysoké rychlosti chci pokusit naučit také, do té doby jsem ji používala sporadicky, na základní škole jsme k ní vedeni nebyli. Tabulka se mi stala nenahraditelnou pomůckou, i v době mobilů a počítačů ji mám neustále při ruce.

Brail je pro mne neodmyslitelný při psaní textů všeho druhu. Při kontrole textu kombinuju hlasový a hmatový výstup. Jakmile si při poslechu textu všimnu třeba přehozeného nebo vynechaného písmene, pomocí naváděcích tlačítek na brailském řádku se rychle dostanu na kýžený znak a opravím, co je zapotřebí. Brailský řádek mi dává nesrovnatelně větší jistotu nad tím, co vyšlu do světa – opravené úkoly svých žáků, editorské práce překladatele, vlastní autorské texty apod.

Brail je pro mne nezastupitelný při večerním ukládání dětí, čtení na dobrou noc máme u nás doma moc rádi.

Při čtení ve vlaku brail na rozdíl od sluchátek ponechává kontakt s okolním děním.

Mám ráda ten pocit, jak přejíždím prsty a rukama po stránce, prohlížím si formát textu, grafické ozdoby, líbí se mi brail na různých typech papíru… Byly doby, kdy jsem si každý brailský katalog z nějaké hmatové výstavy doma schovávala. Cokoli se mi v brailu dostalo pod ruce, jsem ihned pročítala – vyprahlost po přímém a plnohodnotném kontaktu s textem byla bezbřehá.

Sama si ráda v brailu píšu různé přehledy, například data svozu odpadu. Mám to vylepené na dvířkách linky v kuchyni. Ještě jsem si tam takhle vyvěsila školní rozvrh dětí a také seznam zásaditých a kyselinotvorných potravin. Do speciálního sešitu ve vyzdobených tvrdých deskách si zapisuju zajímavé cvičební sestavy z aerobiku, které si vymyslím a chci se k nim vracet.

Ačkoli počítač i mobil pochopitelně používám denně, neobejdu se bez pichťáku a tabulky. Na pichťáku si píšu nákupní seznamy, přípravy na vedení seminářů, body pro přednášky. Vítám, že čtení brailem z papíru neruší (zdánlivý oční) kontakt a komunikaci s posluchači.

Vždy mne nadchne a dojme, když mi někdo z mých vidících přátel či kolegů zašle zásilku popsanou brailem nebo do ní vloží brailský lístek. Kolegyně mi např. posílá vizuální materiály a na obálku mi brailem napíše, o co jde. Jiná kamarádka mi zase vkládá brailské popisky do oblečení, které mi posílá pro děti.

Označování všeho druhu věnuju poměrně dost času, protože jsem pak soběstačnější a mohu tak snáze pečovat o domácnost i naše dvě děti (11 a 7 let). Brailem označuju kořenky, sklenice a nádoby s nejrůznějšími potravinami, lahvičky se šampóny, klubíčka vyšívacích bavlnek a další. Je-li to možné, píšu brailem za pomoci tabulky a bodátka přímo na papírovou krabičku (čaje, cereálie, lívance v prášku apod.), jinak pro popisky používám samolepicí průhlednou fólii, kterou si stříhám na kartičky a štítky nejrůznější velikosti podle potřeby. Vyhovuje mi více než Dymo páska, protože štítky mohou mít libovolnou velikost a protože nesrovnatelně lépe po nalepení drží. Označuju obálky, dopisy, dokumenty k založení, někdy přímo na zadní stranu listu, dále na průkazky (např. při vracení kartičky pojišťovny mám jistotu, co mi úředník vrací), manuály a návody k výrobkům (vidícímu je podám, aby mi v nich něco našel).

Za takřka geniální považuju anglický brailský zkratkopis, tzv. Grade 2 English Braille. Ušetří cca třetinu délky textu a mimořádným způsobem zrychluje psaní v brailu i čtení textů. Používám ho i při všelijakém označování právě proto, že mi umožňuje do stejného množství znaků dostat mnohem více informací. Přála bych každému nevidomému, který ovládne angličtinu alespoň na středně pokročilé úrovni, aby ze znalosti zkratkopisu mohl mít užitek.

S označenými kartami hrajeme s dětmi hru Uno. Když byly děti malé, měla jsem brailem označenou řadu leporel, abych si s nimi mohla dobře povídat nad obrázky. U jednoduchých stavebnic jsem měla dílky označené značkou barvy, abych děti do světa barev mohla vpravovat i já. Když dcerka nastoupila do školy, brailské štítky na sešitech mi pomohly připravovatt s ní společně tašku na druhý den.

Vícekrát jsem byla v situaci, kdy bylo na dlouhé chodbě s množstvím dveří výhodné označit si nenápadnou brailskou značkou dveře, kam jsem často docházela, např. na pravidelnou fyzioterapii nebo za nějakou agendou u nás na městský úřad. Obvykle jsem ji nalepila na postranní futro, kde jsem ji pak snadno našla.

Samozřejmě si velice cením braila na lécích, uvítala bych ale i datum expirace.

Je jisté, že brail rozvíjí a cvičí hmat, zvyšuje hmatovou vnímavost. Pracovat brailem a zvládat další dovednosti, jako je například rozpoznání, zda jsem mrkev či bramboru oloupala dostatečně, zda tepláčky dítěte už zase mají prošoupané koleno, nebo třeba navléknutí niti do jehly pomocí navlékátka a přišití záplaty, to jsou spojité nádoby. Čím lépe jde jedno, tím lépe se daří i další.

S dětmi mám pro schopnost používat brail o důvod navíc. Nechci, aby děti trávily spoustu času s technologiemi, a toho bych dost těžko docílila, kdyby viděly, že je sama používám od rána do večera.

V mém životě není braila nikdy dost. Kdekoli se kolem mne objeví, jako by se svět rozsvítil, a daná věc najednou z té jednotvárné šedi (a často sotva tušeného významu) nabyde pevných tvarů a jasných barev…“

MASÉR, 58 LET, ROK 2022

„Vystudoval jsem Střední zemědělskou školu. Po oslepnutí jsem absolvoval masérské kurzy a jako masér teď pracuju.

Brail používám každý den, už jen když přijdu do práce a vlezu do výtahu. Tlačítka jsou tam označená, v jednom sloupečku jsou sudá patra a ve druhém lichá. Nepotřebuju nikoho k tomu, abych správně vystoupil v 9. patře.

Beru dost léků, a tak jsem rád, že jsou popsané v brailu. Stejný lék mívá různá balení – podle toho, na jak dlouho vystačí, zda na měsíc nebo na tři. Někdy v lékárně nemají lék, který beru, a dají mi podobný od jiného výrobce – tudíž v jiné krabičce. Nemůžu si přece pamatovat každou krabičku nebo každý lék ukládat na jiné místo, abych je poznal. A chodit po baráku a ptát se pokaždé někoho ze sousedů, to by mě vážně neměli rádi. Když jsou léky označené brailem, přijdu domů a do dávkovače si je nadávkuju sám na celý týden.

Počítač je dobrá věc, ale přečte text jen foneticky. Připojuju si brailský řádek, abych si mohl přečíst, jak se to píše přesně – třeba měkké i nebo ypsilon.

V nejedné restauraci dnes nabízejí jídelní lístek v Braillově písmu, z toho mám radost. Neznalost braila u nevidomých považuji za nedostatek v gramotnosti.

S mou nevidomou ženou máme stovky CD a DVD, všechny máme brailem označené. U schodišťových vypínačů to nešlo, tak jsem jeden ze dvou vyřadil z provozu…“