VOLE, STOJÍŠ TADY JAKO PASTÝŘ!

Taky jste to už někdy zažili?

Jen tak si někde stojíte nebo sedíte, něco svého si promýšlíte, prostě jen tak. Třeba čekáte na místě srazu na kamaráda.

A když přijde, prohodí nějakou takovou hlášku. Takže se najednou dovíte, jak působíte. A vůbec tomu nerozumíte. Nebo se vás někdo zeptá, proč se tváříte tak smutně, popřípadě odtažitě či naštvaně. A vy se přitom cítíte úplně v pohodě.

Nebo jste celé dětství slýchali něco jako: Co se tváříš jako oukropeček? Taky jste přemýšleli, jak se takový oukropeček tváří? A na nic rozumného jste nepřišli?

Po zamyšlení nad tmavými brýlemi na nose nevidomých lidí tu máme druhý díl seriálu mapujícího různé oblasti neverbálního projevu, tedy řeči těla. Ptáte se, proč by se tímto tématem měl zabývat i ten, kdo nevidí? Tak přesně to budeme propátrávat v následujících příspěvcích.

Víc jak deset let v Rozhledně zkoumáme a promýšlíme neverbální projev nevidomých. Na úplném začátku stály moje osobní zkušenosti s reakcemi vidícího světa, které mi vrtaly hlavou. Třeba když jsem kdysi, ještě jako teenager, při jedné slavnostní příležitosti byla vyzvaná, abych do kamery zamávala kyticí. K zadanému úkolu jsem přistoupila velmi odpovědně, se soustředěnou důstojností, s plným vědomím závažnosti té chvíle. Všichni přítomní však vybuchli smíchy, bylo po slavnostní chvíli. Jenže já jsem naprosto netušila, co špatného či tak vtipného jsem udělala. V ten moment jsem se pouze cítila zmateně, znejištěně a nepochopeně.

Jindy jsem s nadšeným zaujetím hltala každé slovo, když dotyčný líčil nějaké své cestovatelské zážitky. Aby se mne pak někdo jiný opatrně zeptal, jestli mě ta prezentace opravdu tak moc nebavila, prý jsem vypadala dost znuděně a odpojeně. Mrzelo mě to a stále více jsem přemýšlela, co se to vlastně děje. Začala jsem se ptát dalších nevidomých lidí a velmi rychle mi došlo, že zdaleka nejsem jediná, kdo v interakcích s vidícím světem občas tápe nebo přímo nechápe.

Ke své veliké radosti jsem zjistila, že jsou i další nevidomí lidé, kteří by se chtěli dovědět o této záhadě víc. A hlavně, jestli se s tím, jak působíme na vidící, dá vůbec něco dělat.

Přesně tak vznikla myšlenka začít se věnovat zpětnovazebným programům s názvem „I když nevidím, můžu vypadat dobře“. Program postupně dostal víceméně ustálenou podobu třídílného kurzu, kde kombinujeme skupinovou a individuální práci. Doposud těmito kurzy prošlo přes 60 zcela nebo téměř nevidomých účastníků. Všichni ti spolu s dobrovolníky, kteří v našich kurzech přispívali k efektivitě cvičení a také k názorové pestrosti, mají lví podíl na následujícím textu, jejich postřehy a zkušenosti se staly neocenitelným materiálem, pečlivě jsme je sbírali a zpracovávali. Koneckonců i název pro tento příspěvek jsem si vypůjčila z komentáře jedné naší účastnice, díky moc, Moni. 🙂

Obrovský dík dále patří tyflopedkám Terezii Kochové a Hance Šimkové, mým skvělým kolegyním, bez nichž bychom vám téma také nemohli postupně předložit v tak utříděné podobě. Tato práce ale zdaleka nekončí, v oblasti řeči těla nevidomých určitě existují pohledy a zákoutí, na která jsme ještě nepřišli. Proto vítáme další střípky do této mozaiky. I vy můžete přispět k tomu, aby téma neverbálního projevu nevidomých bylo pokryto co nejuceleněji a mohli z toho mít užitek další nevidomí lidé, jejich blízcí i všichni ti, kdo s námi odborně přicházejí do kontaktu třeba při výuce prostorové orientace, ale i jinde. Právě vidící lidé, kteří dobře rozumí podmínkám života s částečnou nebo úplnou ztrátou zraku, nám totiž svou citlivě podanou zpětnou vazbou můžou nesmírně pomoci neverbální projev upravit, abychom pro vidící svět byli čitelnější, abychom mohli být víc sami sebou. Samozřejmě jen v případě, že o to budeme stát.

Tedy znovu vítejte v našem miniseriálu k řeči těla nevidomých, na jehož další část se můžete těšit zase ve středu.

Z Rozhledny za projektový tým k neverbálnímu projevu nevidomých mává

Pavla