SETKÁNÍ, NEBO MÍJENÍ?

V jednotlivých částech vám chceme dát trochu nahlédnout do programu, kterým za posledních deset let prošli účastníci našich kurzů s názvem „I když nevidím, můžu vypadat dobře“. Letos (2026) si od pořádání kurzů dáváme pauzu. Místo toho jsme se rozhodli hledat cesty, jak téma představit širšímu publiku. V tomto seriálu vám nabízíme podněty a inspiraci z našeho programu, nejedná se tedy o postupné vydání uceleného přehledu k naší práci v oblasti řeči těla nevidomých. Nabízíme spíše takové ochutnávky z rozmanitosti a bohatství, jímž toto podle nás dosti opomíjené téma je.

Druhým způsobem, jak jsme se rozhodli téma zpřístupňovat, je pořádání prezentací pro vidící, kteří s námi mají hodně co do činění. Právě ti nám svou citlivě vedenou zpětnou vazbou mohou nesmírně pomoci lépe pochopit, jak ve vizuálně zaměřeném světě fungovat, jak do setkávání s vidícími lidmi vnášet více vlastní iniciativy, jak věci vést více ve vlastní režii.

A přesně o tom ve své reakci na náš minulý díl, Simono, píšeš ty. Díky moc za ni. Pokládáš zajímavé otázky, na které se ale nedá odpovědět takto od klávesnice počítače. V těch situacích, které popisuješ, se toho zcela jistě dělo spousta, stejně tak, jako se toho spousta dělo v hlavě těch, o jejichž reakcích mluvíš. Chci tím říct, že ti asi těžko takto na dálku někdo poradí, co s tím příště, aby ses v daných momentech cítila líp, abys zažívala více pochopení pro svoje potřeby. Například to, že na nabídku pomoci nereaguješ slovně, ale jen odtažením těla, může pro někoho z kolemjdoucích naopak být utvrzením, že situaci nemáš plně pod kontrolou, opravdu těžko říct. Někdy se můžeme až stavět na hlavu a mít svůj neverbální projev zvládnutý na jedničku, a přesto se dorozumívání nedaří. Důvodem může být třeba nezvratné, leč naprosto nevědomé přesvědčení vidícího člověka, pro tu chvíli našeho komunikačního partnera, že když nevidíme, nejsme v obraze o dění kolem nás a ani nejsme schopní normální komunikace. A s tím náš sebečitelnější a sebepřirozenější neverbální projev nic nezmůže.

Před pár dny jsem si zaběhla ke svému praktikovi pro další dávku očkování proti klíšťové encefalitidě. Byla tam nová sestřička, potkaly jsme se poprvé. Když se potřebovala zorientovat v tom, kolik mi je roků, ačkoli jsem stála kousek od ní a měla jsem za to, že spolu normálně komunikujeme, s dotazem na můj věk volala na doktorku přes otevřené dveře do vedlejší místnosti. Očividně měla za to, že na tak složitou otázku bych možná nedokázala spolehlivě odpovědět. Co na to říct? Nepochybuju, že obdobných zážitků všichni, kdo nevidíme, při svých interakcích s vidícím světem nasbíráváme mraky.

Zamýšlet se nad svým neverbálním vystupováním ale přesto smysl má.

Svůj dnešní příspěvek uzavírám citací ze zpětné vazby jedné naší účastnice. Třeba v její zkušenosti najdete nějakou inspiraci i vy.

Zdraví a na vaše případné komentáře se za rozhlední tým těší

Pavla

Jedna naše absolventka kurzu k řeči těla nám napsala:

„Učím na základní umělecké škole. Ve své práci průběžně trochu bojuju s tím, jak u dětí mít dostatek autority, aby mě jako nevidomou vnímaly, aby mě poslechly. Vždycky jsem byla trochu zakřiknutá, lehce nesebevědomá. Z kurzu jsem odešla nesmírně vnitřně posílená, uklidněná, že to se mnou v oblasti neverbálního projevu vůbec není taková hrůza, jak jsem si myslela, a že si klidně můžu dovolit se neverbálně projevovat víc a svobodněji. A najednou zjišťuju, jaký dopad to má i na mou učitelskou praxi. Děti mě začaly vnímat o 70 procent víc, a to jen tím, že jsem slova začala doprovázet i nějakým pohybem, postojem těla apod. Jsem z té proměny úplně nadšená…

Kurz mi otevřel úplně nový svět, o jehož existenci jsem do té doby neměla ani tušení. Ohromně mi rozšířil obzory, najednou přemýšlím o věcech a souvislostech, které mě dříve vůbec nenapadaly… “