KDYŽ SI LEDNIČKA SPOKOJENĚ VRNÍ

Jak už jsme řekli dříve, v mezilidské komunikaci je neverbální projev trvale přítomný. Prostě jakmile jsem viděna, svou řečí těla pro ostatní kolem vysílám. A to i když zrovna nedělám vůbec nic a jsem dočista a úplně potichu.

Vysílám jen tím, že jsem.

Vidící okolí mou řeč těla vnímá a podle toho, jak mým neverbálním signálům rozumí, na mne zpátky reaguje. Vlastně spolu neustále hrajeme jakýsi komunikační ping-pong.

Věděli jste, že dokonce i když něco říkáme, obsahujou naše sdělení až 80 procent neverbální složky, zatímco ta verbální je přítomná jen asi 20 procent? Jinak řečeno, na tom, co dávám do slov, záleží jen z výrazně menší části. Většinu dojmu na své posluchače či diváky udělám tím, jak se souběžně se svým mluvením tvářím, jak při tom držím tělo, jestli a jak s ním pohybuju, co dělám rukama, případně jak je mám zaparkované. Neverbální vrstva komunikace je pro nás, kdo nevidíme, trochu jako mluvená řeč pro neslyšící. Je to všudypřítomný komunikační kód, který všichni vidící ovládají, permanentně používají a automaticky předpokládají, že ho budeme ovládat i my. Takže pokud o své řeči těla nevíme, stejně je obsažená v tom, čím na své okolí působíme. Podle tohoto neuvědomovaného neverbálního projevu nás naše okolí odhaduje, posuzuje, zařazuje, rozhoduje se, co při setkání s námi dál.

Dalo by se říct, že neverbální projev vidícího je, jako když je člověk zapojený do sítě, třeba jako lednička, která pořád nepatrně vrní, a ještě si při tom svítí malým světýlkem.

Aniž by to nutně tak zamýšlel, je vidící neustále připravený k akci. Vyzařuje přítomnost, určitou pohotovost, je nachystaný dávat a dostávat, vykročit vpřed stejně jako se stáhnout dozadu, přitakat, nebo odmítnout.

V obličeji i v těle je patrné jakési provozní napětí, neustálá nachystanost, víceméně trvalá aspoň minimální živost. Vlajka krásně rozbalená se sebevědomě třepotá ve větru, vysoko na stožáru si hrdě vlaje do prostoru.

U nevidomých to často bývá, jako když je lednička ze sítě odpojená.

Je to tramvaj tiše a nehnutě stojící na točně konečné, celá zešeřelá. Po vibracích, které jsou poslepu uvnitř ní tak silným vjemem, ani vidu, ani slechu.

Vlajka je svěšená, zplihlá, malinko zmuchlaná, občas se povadle otřese, nanejvýš se sem a tam schlíple nepatrně pohne či chaoticky sebou cukne v závanu větru.

Světla jsou pohaslá, notebook je vybitý, balónek splasklý… Jako by v domečku nikdo nebydlel.

Někteří vidící na svůj bohatý neverbální projev bohužel občas až hřeší.

Když se jim nedaří najít ta správná slova, o to víc si pomáhají tělem, dohánějí to výraznými grimasami v obličeji, máchají rukama kolem sebe, chvilku nezůstanou v klidu.

Svůj ne zcela verbálně zvládnutý projev tak ale oživí a udělají ho zábavným. Stává se, že někdo s menším sdělným obsahem zaujme víc jenom proto, že jeho vizuální exprese, a v ní obsažené charisma anebo sebevědomí, naprosto strhnou pozornost publika. Takový mluvčí, třebaže má omezenější slovní zásobu, a dokonce i banálnější sdělení, může být pro posluchače/diváky atraktivnější než jiný člověk nevýrazné mimiky a statičtějšího těla s minimem doprovodných pohybů. Jeho myšlenky přitom mohou být mnohem bohatší či originálnější obsahem i formou. To se může jevit až téměř jako nespravedlnost, ale tak to je. Žijeme zkrátka ve světě, který primární důraz klade na vizuálno, zrakový vjem je ten dominantní.

Nemusíme ale v této oblasti být bezmocní, i bez zraku můžeme nad svou řečí těla postupně získávat více kontroly. Budeme tak k sobě méně upoutávat nežádoucí pozornost, bude pro nás snadnější dávat najevo to, co najevo dávat chceme. Vědomějším ovládáním své řeči těla můžeme docházet k poznání, že se nám čitelnějším neverbálním projevem daří s vidícími lidmi vytvářet uspokojivější interakci a také navazovat bližší vztahy. To je například výrazně patrné v rodičovské roli, když máme vidící děti.

Ohledně zčitelnění neverbálních signálů se mi vybavuje jeden zážitek: „Když jsme na našem kurzu probírali pohyb paží, kterým se člověk hlásí nebo třeba taky hlasuje, vyšlo najevo, že část přítomných místo toho zvedá pravici v typickém gestu nacistického pozdravu. Samozřejmě o tom vůbec neměli tušení. Tak jsme se věnovali perfektnímu zvládnutí hajlování, aby se to nikomu bezděčně už nikdy, opravdu nikdy, nepřihodilo.“

Ještě více ztížené to v oblasti řeči těla má člověk nevidomý od narození.

Může třeba naprosto nepochopit základní a naprosto zautomatizované neverbální signály, pokud mu je někdo výslovně nevysvětlí a nepřiblíží.

Na závěr dnešního zamyšlení přikládám zkušenost dalšího účastníka z našich kurzů. Dobře totiž ilustruje, jak v žádném případě není samozřejmé chápat neverbální signály a vůbec mít o jejich přítomnosti základní povědomí.

„Teprve v patnácti jsem pochopila existenci přikývnutí a zakroucení hlavou a jejich význam, tedy vyjádření souhlasu a nesouhlasu.

Pro mě byla do té doby záhada, jak to, že spolužáci na otázku učitelky zřetelně neodpoví, a přesto je to vyřešené. Zjistila jsem, že se na souhlas s nějakým návrhem dá odpovědět jen přikývnutím beze slov.

Byl to pro mě velký objev. Zpětně mi to vysvětlilo řadu jiných do té doby nesrozumitelných situací.“

• Nezažili jste náhodou i vy z oblasti řeči těla nějaký takový „aha“ moment?

• Stále mezi lidmi vyhledáváme obdobné zážitky, dále nám obohacují materiál, který kolem tématu neverbálního projevu nevidomých zpracováváme.

Pokud byste měli chuť se s námi podělit, napište.

Hezký den z Rozhledny přeje

Pavla