ANI SOCHA, ANI ZAPARKOVANÝ MIKROFON

V následujících několika dílech našeho seriálu se zaměříme na některá konkrétní specifika řeči těla – tedy na takové neverbální projevy, kterými se nevidomí často liší od vidících. Důsledkem těchto odlišností pak bývá nežádoucí pozornost nebo mylné pochopení, co chce nevidomý komunikovat. Anebo dojem vidícího, že je s dotyčným něco silně v nepořádku, či přímo nedorozumění v kontaktu a komunikaci. Než se do toho pustíme, chtěla bych ještě dodat, že za každou takovou zvláštností v projevu nevidomých, ať už se jeví jakkoli exoticky či mimózně, se obvykle dá dohledat naprosto srozumitelný či jednoznačně rozumný důvod pro takové chování. Třeba to, že řada nevidomých lidí, pokud svoji řeč doprovodí nějakým pohybem rukou, má tendenci tyto pohyby provádět v prostoru těsně před sebou, nikoli je vést i do stran, do šířky, jako to běžně dělají lidé vidící. Kromě jiného jde zřejmě o bezděčně zažitou opatrnost, abychom rukama o něco či někoho nezavadili. Ve hře je nejspíše tedy nemožnost mít dobrý přehled o bezprostředním prostoru kolem svého těla. Tím pádem jsme se ho na rozdíl od vidících naučili nevyužívat, raději jdeme na jistotu. Pohyby jsou proto minimalistické, naznačené, nedokončované, předčasně uťaté, případně nejsou vůbec žádné. Svou roli může hrát také horší stabilita v těle. Větší pohyb rukou může některým nevidomým lidem rozhodit celou rovnováhu, a tak se raději do žádných takových pohybů nepouští.

Příkladů, proč se poslepu při zacházení se svým tělem často projevujeme jinak, než je mezi vidícími běžné, bychom mohli uvést celou řadu. Budeme se u nich zastavovat průběžně, ale teď se už pustíme do konkrétních tematických okruhů.

SEZENÍ A STÁNÍ

Mnozí z nás v dětství prošli důrazným usměrňováním, abychom na veřejnosti vypadali poněkud standardněji. Není asi zapotřebí popisovat tady notoricky známé stereotypní pohyby hlavy, rukou, případně celého trupu, mačkání očí a další pohybové automatismy, které na vidící působí rušivě. Jiní zase byli korigovaní v držení těla, aby se tak nehrbili, nechoulili. Jak jedna účastnice z našich kurzů zmínila, v dětství ji provázela hláška: „Už zase tady stojíš jako nějaká chudinka!“, aniž by měla možnost plně pochopit, co je na jejím postoji tak nepatřičného. Přeci když se nemůžu rozhlížet kolem sebe, sledovat krajinu ubíhající za oknem vlaku apod., nemám žádnou silnou motivaci sedět vzpřímeně. Slyším výborně, i když se na sedačce trochu bortím, a ještě k tomu je to mnohem pohodlnější… Tak se stalo, že mnozí z nás přestali s těmi divnými pohyby anebo krčením se. Místo toho jsme se pěkně srovnali do úhledného, tedy spíše vycepovaného útvaru, hezky spořádaného. A v tomto tvaru jsme postupně poněkud zamrzli v domnění, že tak splýváme s vidícím okolím, že na sebe nepřitahujeme onu nežádoucí pozornost. Jenže docílíme pravého opaku. Svou strnulostí, kdy se až podobáme soše, se mezi ostatními, kteří stejně jako my sedí nebo postávají kolem, velmi lišíme. Jako bychom tělo zaparkovali do bezpečné pozice, tak nějak ho odložili, zafixovali ho a dále už ho měli spíše jen jako stojan pro hlavu, přesněji pro mluvící nebo mlčící pusu. Na této nehybné pozici ještě bývá nápadné, že míváme levou a pravou stranu těla uspořádanou symetricky. Při sezení to třeba často vypadá tak, že obě nohy jsou pěkně rovnoběžně vedle sebe a úplně stejně pokrčené v kolenou, ruce spořádaně složené v klíně nebo obě stejně dlaněmi odložené na stehnech. V těle ani ve tváři se nám nehne ani sval. Malá poznámka: obdobou u řečníků je tzv. typ uspávače hadů.

Vidící oproti tomu se i při sezení nebo stání průběžně malinko vrtí, tu o pár centimetrů pošoupne jednu nohu, tu si ruce přeloží jinak, lehce přenese váhu z jedné nohy na druhou, na vteřinku odlepí patu od podlahy, zastrčí si pramen vlasů za ucho, letmo se dotkne náramku na svém zápěstí, poposedne si trochu, pootočí hlavu, protáhne a zpátky pokrčí prsty jedné ruky, mírně propne nohu do špičky… Zkrátka nesedí nebo nestojí nehnutě, v těle je patrný život. Člověk má tak i nějaký výraz, vysílá osobitou energii, názor, působí jako někdo, ke komu je možné se přiblížit, koho je možné oslovit, kdo je v pohodě.

Naopak výše popsané strnulé držení těla může druhým připadat jako beznázorové, nekontaktní, uzavřené a odpojené až odmítavé a nepřátelské. Druhým neblahým přímým důsledkem takového držení těla je skutečná svalová ztuhlost, kterou si tím pořizujeme. Když se do nějakého pohybu přeci jen pustíme, ten pak často nabíhá nepřirozeně trhaně. To proto že ho začínáme jakoby od nuly, zatímco vidící lidé se svým způsobem ve svém těle neustále udržují v jakémsi minimálním svalovém provozu. To pak umožňuje i sebemenší pohyb nebo změnu pozice těla provést plynule a uvolněně. Nejen že tak člověk působí přirozeněji a sympatičtěji, tyto průběžné mikropohyby jsou pro tělo i mnohem šetrnější a blahodárnější.

Na závěr dnešního zamyšlení dva příklady ze života:

Jistá účastnice během našich kurzů popsala následující zkušenost:

„Myslela jsem si, že když si sednu více narovnaně, budu působit vyzývavě, příliš suverénně, že na sebe budu strhávat pozornost. Překvapilo mě, jak vzpřímeně a v jakých nejrůznějších pozicích lidé běžně sedí a že je to zcela normální a okolím přijímané bez jediného povytaženého obočí.“

Jiný účastník zase vypravoval toto:

„Vyučující přednášel, já to poslouchal naprosto soustředěně, hltal jsem každé jeho slovo a najednou se vedle mě ozvalo: ‚Ty hele, von normálně spí.‘ Tak já teda, že nespim! Já poslouchám, tak se z úcty nehejbu! Abych ho přeci nerušil, ne?“

Může být zkrátka objevné začít se dovídat, jak všelijak to může vypadat, když vidící lidé někde v klidu sedí nebo stojí, a přitom pořád působí společensky zcela přiměřeně.

Viditelně energicky a vesele z Rozhledny mává Pavla